-->

První pražský hospic byl na Břevnově a jmenoval se Vincentinum

29. 12. 202221:32
První pražský hospic byl na Břevnově a jmenoval se Vincentinum
foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/V lokalitě Vincentinum vznikl první pražský hospic, dnes se zde nachází v podstatě jen v té době vybudované jezírko pro potěchu smrtelně nemocných pacientů

Na Břevnově dnes v těsné blízkosti Brusnického tunelu leží dvě usedlosti, které mají za sebou bohatou minulost a nejméně jedna z nich má před sebou i velmi ponurou budoucnost. Mluvíme o Petynce a Šlajferce.

Obě najdeme v těsné blízkosti Kajetánky, o které jsme nedávno už pár vět napsali. V čem jsou tedy jejich osudy jiné?

Stejně jako v případě Kajetánky, i tady šlo o původní vinici. Jižní břevnovské stráně totiž pěstování vinné révy nahrávaly, a tak zde hrabě František Eusebius z Pöttingu v roce 1650 založil vinné políčko, a ještě malou usedlost. Ta pochopitelně, jak se zvyšovaly výnosy z vinic, rostla, až se stala poměrně reprezentativním sídlem.

Kouzelná čeština

Kouzlo českého jazyka spočívá v tom, že si dokáže přizpůsobit vlastním ústům i uším i cizí slova, a tak se mezi prostým lidem brzy zkomolilo jméno hraběte z Pöttingu na Petyng, a to už jsme jen krůček od toho, aby se jeho sídlo brzy nazývalo Petynka.

Co si budeme povídat, rozhodně byly v metropoli výnosnější a lepší vinice, ale tato byla krásná a na hezkém místě. Jenže k tomu, aby vinice fungovala, bylo třeba hodně peněz. Jenže hraběcí ruce brzy narazily v pokladně na dřevěné dno, a tak i přes citové sepjetí s vinicí, se musela Petynka prodat.

Žádný jiný majitel nebo rodina, která lokalitu vlastnila, už Petynku tak nepozvedla. V průběhu let se z ní stala oblíbená výletní restaurace s vlastním kabaretním programem. Konaly se tu taneční reje a zábavy. Jenže Pöttingové na ní nikdy nezapomněli, a tak když se konečně finančně trochu zmátořili, odkoupili si pozemek zpět.

To už dávno nezbyl z barokní podoby Petynky ani příslovečný pel a její omítka přešla přes klasicistní úpravu do podoby novogotické. Šťastným Pöttingem, který získal majetek zpět, byl hrabě Emanuel.

Šlechetní ale neekonomičtí

Pöttingové z Persingu byl starý rakouský šlechtický rod, který má kořeny až kdesi ve 13. století. Do Čech dorazili po bitvě na Bílé Hoře, kdy se zdejší majetky prodávaly doslova za hubičku. Příslušníci rodu během staletí zastávali významné funkce ve státní správě. Najdeme zde například nejvyššího mincmistra, důvěrníka císaře Leopolda I., ale třeba i maltézského velkopřevora. Jenže Pöttingové měli odjakživa problémy s tím, jak udržet peníze v pokladně. A tak není divu, že většinu majetku, co zde rychle nakoupili, stejně rychle zase ztratili. Na druhou stranu jim nelze upřít v žádném případě šlechetná srdce, protože na charitativní činnost, různé vzdělávací a školící projekty skutečně věnovali maximum. Například v Olomouci dodnes existuje škola pro dívky, která nese název Pöttingeum, dnes je z ní střední zdravotnická škola.

Šlechetnost provázela i hraběte Emanuela, který odkoupil zpět pražskou usedlost Petynka. Sám byl vysoce postaveným církevním hodnostářem - proboštem, a tak potomky neměl. Když v roce 1898 zemřel, začali Pöttingové zpívat svou labutí píseň. Ještě zhruba dvacet let se držela moravská větev Pöttingů, ale pak se šlechtický rod stáhl zpět do Rakouska, kde funguje dodnes.

Usedlost Šlajferka dnes slouží jako charitní dům

Usedlost Šlajferka dnes slouží jako charitní dům         Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Dědictví po proboštovi Emanuelovi se nijak neřešilo. Jeho majetek, včetně Petynky, přešel na Kongregaci milosrdných sester svatého Vincence de Paul. A hned následujícího roku zde vzniká Vincentinum.

První český hospic

Byl to na svoji dobu neuvěřitelně prospěšný čin, protože Vincentinum byl vlastně první český hospic. Své domovy zde při poslední cestě životem našli nevyléčitelní pacienti, kterým řádové sestry usnadňovaly posledních chvíle života. Na jméno Petynka se už začalo pomalu zapomínat a vžil se název Vincentinum. Aby smrtelně nemocní mohli prožívat alespoň odlesky spokojených dní, vyrostl pro ně před budovou malý rybníček na říčce Brusnici, který se stal pro ně odpočinkovou zónou, kde se sestrami sedávali na lavičkách.

Projekt hospice Vincentinum byl tak úspěšný, že brzy nestačila ani zdejší kapacita 500 lůžek, a tak v roce 1926 vznikla pobočka hospicu ve Smečně na Kladensku. Potřebná odlehčovací zařízení přežila ještě II. světovou válku, ale po vítězství pracujícího lidu pod vedením rudého Gottwalda se péče o nemocné a umírající stala kapitalistickým přežitkem. Ti, kteří počítali poslední dny svého života, nebyli rentabilní, protože už nebudovali komunistické hmotné statky. Nejprve je vypakovali komunisté ze Smečna do zastrčeného kláštera v Bruntále, to se psal rok 1948. O rok později potkal stejný osud i pražskou Petynku. Smrtelně nemocní s řádovými sestrami museli podstoupit děsivě dlouhou jízdu na Velehrad.

Objekt Petynka našel „lepší“ využití – nastěhovala se do něj armáda. A začala likvidace. Co z Petynky zbylo dnes, se můžeme přesvědčit při procházce Břevnovem. Jde částečně o squat, částečně o drogové doupě, hlavně tu z bývalého zámečku zbylo už jen vybydlené torzo.

Za záchranou brzdu mohli zatáhnout památkáři

Chátrání došlo tak daleko, že v roce 2012 byl vypsán demoliční výměr. Ten se sice do této chvíle nenaplnil, nicméně poslední možná záchrana nevyšla. Tou byli památkáři, kteří by uvalili na Petynku památkovou ochranu. Nicméně kvůli armádním připitomělým přestavbám zámeckých sálů na garáže od toho dali památkáři ruce pryč. Zdá se tedy, že původní Petynka půjde k zemi. Šanci zachránit ji nemají ani petiční akce zdejších obyvatel, kteří její zbourání odmítají. Koneckonců na to se už těší developeři, kteří zde mají připravený projekt výstavby obytného domu.

Osudy Šlajferky jsou psané jako přes kopírák

O něco větší štěstí má sousední usedlost Šlajferka. I ta byla původně vinicí, a to dokonce ještě o jedno století starší než Petynka.

Je až neuvěřitelné, jak mají obě lokality podobné osudy. I tato vinice získala v době po bitvě na Bílé hoře nové majitele – rod Schleichertů. Jenže i v tomto případě bylo nutné vinici z nedostatku financí prodat. Pozemky se posouvaly z rukou do rukou a v 18. století, po téměř 150 letech, se vrátily zpět k původním majitelům. Koupil ji muž, který ji nejvíce povznesl, rozšířil a proslavil. Jmenoval se Filip Adolf Schleichert.

Kouzelná snaha češtiny poradit si s cizími slovy je v případě této usedlosti ještě malebnější. Podle původního majitele nejprve nesla logicky jméno Schleichertka. Jenže pro Čechy to bylo těžké na vyslovování, a tak vznikla Schleiferka. Na pozdějších mapách a v zápisech se už můžeme setkat i s názvem Šleiferka a dnes ji neřekne nikdo jinak než Šlajferka.

V rukou svého nejdůležitějšího majitele zůstala Šlajferka déle než Petynka, a to až do roku 1922. Tehdy ji koupila kongregace školských sester řádu svatého Františka a vzniklo zde církevní gymnázium.

Oltář, pionýři, televize a hudební klub

To se ale mohlo udržet jen do doby, než zaplála rudá záře nad Kladnem a vstali noví bojovníci. Poté zde byla vytvořena kulturní a společenská místnost Obvodního národního výboru. Ve zdejší kapli se nacházel velmi cenný dřevěný oltář, který byl v 50. letech převezen do kostela v Liboci. Nahradili ho pionýři.

Československá televize tu také zřídila jedno ze svých externích studií. Po sloučení televizních provozů do jedné budovy na Kavčích horách se z bývalého studia stal známý hudební klub Na Petynce, ačkoliv se ve skutečnosti nacházel na Šlajferce.

Socha svatého Františka a vlka před usedlostí Šlajferka

Socha svatého Františka a vlka před usedlostí Šlajferka   Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Sametová revoluce přinesla restituční návraty majetků a pozemků, a tak se majitelem usedlosti stala znovu kongregace řádových sester.

Pod jejich vedením zde vznikl charitní dům s působivou a uklidňující zahradou. V ní najdeme zajímavou sochu Vladimíra Matouška, která se zde objevila před šesti lety. Vypráví legendu, ve které církev podává pomocnou ruku běžným obyvatelům. Jde o příběh svatého Františka z Assisi, který zachránil italské město Gubbio. To sténalo pod útoky krvežíznivého obrovského vlka, který dávil nejen ovčí stáda, ale také vraždil samotné obyvatele. Světec ho dokázal zkrotit jen silou své vůle a myšlenek.

Text vznikl na základě letitého zájmu o historii a je podepřen výhradně pamětí autora. Pro kontrolu dat sloužily jak otevřené zdroje, tak sekundární prameny, již vydané knihy nakladavatelství NLN a další.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných