Psycholožka: Náš mozek potřebuje, aby nám byl jasný smysl toho, co děláme

ROZHOVOR Snad všichni rodiče touží vychovat ze svých dětí vzdělané a šťastné bytosti. Současné české školství ale takové představě moc nenahrává. Na rozdíl od světového trendu svobodného školství. Absolventi takového vzdělávání jsou úspěšní lidé nejrůznějších povolání, šťastní v tom, co dělají, lidé velmi sociálně zralí a osobnostně vyrovnaní.

Přinášíme na toto téma rozhovor s Janou Nováčkovou, českou psycholožkou, která se ve své práci zabývá výchovou dětí.  Je spoluautorkou knihy Respektovat a být respektován. Věnuje se také výzkumu vzdělávání a možnostem transformace tradiční školní výuky.
 
Společností rezonuje silná potřeba změnit školství. Říkáte, že se zatím dějí jen nepodstatné změny.

Mnoho rodičů hledá pro své děti lepší školu, lepší vzdělávání. Většinou se orientují jen podle toho, co jim samotným kdysi ve škole vadilo. A to bývá především autoritativní chování dospělých k dětem, strach a nuda.

Málokdo si dovede představit, že by vzdělávání mohlo vypadat nějak jinak než ve třídách, s jednotlivými předměty, kde všechno řídí učitel. Takže rodiče hledají víceméně stejnou školu, nejen proto, že většinou ani netuší, že existuje i jiné paradigma vzdělání, ale také, že v tom současném paradigmatu vnějšně řízeného vzdělávání ani nevidí významné ohrožení pro své děti. Jen si přejí, aby učitelé byli k jejich dětem laskavější a výuka byla zajímavější.

Pro stávající paradigma vzdělávání je podstatné, že děti nemají vlastně žádný vliv na to, co se jich týká. Pokud se něco ve školství mění, tak se to týká jen obsahu výuky (třeba informatika), připustily se kromě známkování jiné formy hodnocení (třeba slovní hodnocení), učitelé mohou používat i aktivnější metody výuky. To je tak víceméně všechno. Podstata (vnucování stejného obsahu ve stejný čas stejnou metodou stejně starým dětem) zůstává nedotčena.

V čem je tedy to ohrožení, o němž mluvíte?

Takto postavené vzdělávání odporuje tomu, co dnes víme o fungování mozku, odporuje poznatkům vývojové psychologie. A tím je vlastně i hodně neefektivní. Nemůže zohlednit individuální zralost jednotlivých dětí, ani jejich individuální dispozice.

Základní poučkou vývojové psychologie přitom je, že vývoj a učení se děje setkáváním vnitřního zrání dítěte s vnějším podněty. Tedy, že když dítě k něčemu dozraje, má mít v okolí k dispozici odpovídající podněty. Když je dítě zralé ke čtení, má mít možnost ptát se na písmena, má mít kolem sebe pro něj zajímavé texty.

Když pro čtení ještě není zralé, je hodně špatné ho nutit učit se číst, jak se to mnoha dětem ve škole děje. Vnějšně řízené vzdělávání nikdy nemůže zajistit všem dětem pro ně potřebné podněty právě tehdy, kdy je potřebují. Jídlo, oblečení, hračky – to všechno poskytujeme dítěti více méně „na míru“. Přitom něco tak důležitého jako vzdělávání nikoliv.

Náš mozek potřebuje, aby nám byl jasný smysl toho, co děláme. Kvůli různému stupni zralosti a kvůli různým individuálním dispozicím nemůže to, co učitel v hodině po dětech chce, dávat smysl všem. Tudíž se nemůže počítat s vnitřní motivací poměrně hodně velkého procenta dětí. Takže vlastně není zbytí, pokud chce škola děti vůbec něco naučit, musí používat vnější motivaci – tresty a odměny. Ty mají ovšem velká rizika.

Jestli dobře rozumím, tak paradigma vnějšně řízeného vzdělávání je založeno na nedůvěře a nerespektu k dětem. My dospělí si myslíme, že prostě víme lépe, co je pro děti dobré než ony samy, a osobujeme si právo používat „pro jejich dobro“ i násilí. V čem spočívá to druhé paradigma vzdělávání?

Paradigma vnitřně řízeného vzdělávání je založeno na respektování faktu, že individuální vývojový program, který má v sobě od narození každý člověk, umožní dítěti naučit se v pravý čas to, co právě potřebuje. Takto již téměř sto let funguje škola Summerhill, přes padesát let existence má za sebou Sudbury Valley School, po jejím vzoru vznikají podobné svobodné školy po celém světě.

Absolventi tohoto vzdělávání jsou úspěšní lidé nejrůznějších povolání, šťastní v tom, co dělají, lidé velmi sociálně zralí, osobnostně vyrovnaní a aktivní ve svých komunitách. V těchto školách si děti samy rozhodují o tom, co, jak, kdy, kde a s kým budou dělat. Dospělí tam hrají zcela jinou úlohu – jsou dětem stále nablízku a podporují je v jejich aktivitách, pokud je o to děti požádají. Významným faktorem je, že tam děti nejsou rozdělené podle věku a také, že celé prostředí je bohaté na podněty. Svobodná škola žije životem demokratické komunity, která je založená na vzájemném respektu a rovnocennosti svých členů – dospělých i dětí.

Co je podle vás třeba dělat, aby mohly být děti vzdělávány takovým způsobem i u nás?

Je třeba seznamovat veřejnost s tím, že existují dvě odlišná paradigmata vzdělávání. Dosavadní vnějšně řízené vzdělávání není již schopné reagovat na požadavky prudce se měnícího světa. Místo zodpovědnosti, iniciativy, sebepoznání vede děti k poslušnosti, nesamostatnosti.

Vnitřně řízené svobodné vzdělávání vychovává děti, které se naučí konat zodpovědně, a protože měly možnost se rozhodovat od malička, nebudou čekat na to, co jim kdo řekne, že mají dělat a také nebudou nekriticky přijímat názory druhých. Pokud bude poptávka po takovém vzdělávání, bude pak nutné vytvořit pro něj legislativní podmínky, tj. umožnit vznik škol, které nebudou mít povinnost vyučovat děti podle Rámcového vzdělávacího programu.
 
Zmínila jste, že v paradigmatu vnějšně řízeného vzdělávání škole výuka často nedává dětem smysl, a tudíž škole nezbývá než používat vnější motivaci. V čem spočívají rizika vnější motivace?

Vnitřní motivace vychází z toho, že něco sami chceme, baví nás to nebo v tom vidíme smysl. U vnější motivace tyto charakteristiky chybí, zejména ten smysl činnosti – něco děláme, jen abychom se vyhnuli trestu nebo získali odměnu, pochvalu, nějakou výhodu. A když hrozba nebo příslib něčeho pomine, pomine i důvod v té činnosti pokračovat.

V sedmdesátých letech minulého století se začaly dělat výzkumy, jak působí odměny. Na rozdíl od očekávání se zjistilo, že odměny nevedou k lepším výkonům a už vůbec ne k zvýšení obliby nějaké činnosti. Naopak, odměny a pochvaly snižují hodnotu odměňované činnosti.

A pokud jsou dávány za něco, co jsme dělali původně z vnitřní motivace, tu vnitřní motivaci hodně oslabují až ničí. Tak se oslabuje i motivace k učení, ke vzdělávání. Vnější motivace vytváří závislost na autoritách, snadné podřizování se druhým, manipulovatelnost. A také vede k jiným životním cílům – děti, které byly vychovávány spíš přes vnější motivaci, se v dospělosti spíš orientují na získání majetku, prestiže, postavení, přičemž i když toho dosáhnou, nečiní je to spokojenějšími. Děti, které měly to štěstí vyrůst na vnitřní motivaci, jsou orientovány na vlastní rozvoj, na vztahy, na přispívání komunitě.

Autorka textu: Jana Nováčková

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…