Rakovinu jater porazil drastickým hladověním. Je mu 83 let a je úplně zdravý

ROZHOVOR: Rostislava Zabloudila, „otce" outdoorových sportů v ČR, historika, podnikatele a náčelníka celostátního svazu Zálesák, znám 47 let. Seznámili jsme se na podzim roku 1976 za poněkud dramatických okolností na přísně utajené schůzce. Se skupinou lidí hledal způsob, jak držet při životě zakázanou organizaci Zálesák, která po okupaci v roce 1968 pracovala v hluboké ilegalitě. Během několika měsíců jsem poznal jeho laskavou, ale i tvrdou a neústupnou povahu. Právě tyto vlastnosti se o 31 let později staly jeho největší zbraní při záchraně života. Onemocněl rakovinou jater. Zavrhl chemoterapii a nasadil drastickou léčbu prostřednictvím 45denní hladovky. K nelibosti řady lékařů a skeptiků byl úspěšný. Jeho nesmírně zajímavý příběh vám dnes přinášíme.

Kdy jsi zjistil, že jsi onemocněl rakovinou?

V šedesáti sedmi letech jsem se rozhodl vyrazit na preventivní lékařskou prohlídku. Nebyl to dobrý nápad. Vedle neškodné cysty na levé ledvině mě totiž nekompromisně naservírovala dva vředy na dvanácterníku a nějaké fatální podezření v játrech. Metastáze v játrech později potvrdila magnetická rezonance.

Hledal jsi jiné možnosti léčby?

Jako historika mě občas překvapovala moudra dávných předků. A tak jsem se dozvěděl, že nosíme lékaře v sobě a jen mu je třeba trochu helfnout. Každý přebytek je prý proti přírodě a krmí-li se nemocný, krmí tím i svou nemoc. O fungování výroku, že „ hlad je nejostřejší skalpel“, jsem se měl přesvědčit ještě v průběhu hladovky, když bez jediného léku „zázračně“ zmizely ony dva vředy na dvanácterníku, a navíc i již pátý, ale ještě nevyoperovaný kožní basaliom. Ostatně také údajný autor lékařské přísahy, starověký lékař Hippokrates, měl prohlásit, že „kde nepomůže hlad, nepomůže už nic“.

V těchto myšlenkách jsem nacházel logiku. Vždyť hladověním oslabujeme nejen tělo, ale i nemoc. Přitom ohrožené tělo se brání šokovou mobilizací svého imunitního systému. A tak posílená imunita likviduje oslabenou nemoc. V principu to připomíná očkování, ale v přirozeném a celoplošném provedení.

Tato metoda „vyhladovění“ nemoci se zvýšením imunity těla byla známá již ve starověku, i když v současnosti je vnímána jako šarlatánství. A proč? Vždyť ke kolika důležitým objevům dovedla lidstvo náhoda se zarputilostí, která se vzepřela zafixovanému myšlení své doby.

Mám zarputilou povahu, a tak jsem to riskl. Jedna alternativa navíc se přece hodí. Musela však být upřednostněna před tou oficiální, tedy vědeckou, která by chemoterapií zničila potřebnou imunitu.

Co předcházelo tvému rozhodnutí začít držet hladovku, jak dlouho jsi o tom přemýšlel?

Upozorňuji, že po předcích oplývám zdravou psychikou a netrpím sebevražednými sklony. Život ohrožující rozhodnutí mě nevedlo ani přes temná zákoutí mystiky, ani přes zbrklou hysterii strachu či nedomyšlený hazard.

Svou rizikovou kalkulaci jsem opíral o myšlenky léčebného půstu nejen dávných lékařů, ale i moudrých tvůrců světových náboženství, kteří ji prosazovali skrze autoritu svých všemocných bohů. Konečné rozhodnutí však nejvíce ovlivnily poznatky z mého okolí.

Manželce kamaráda se narodilo dítě. Byl to šok. Věděli jsme totiž, že má rakovinu dělohy, což není nejideálnější konstelace pro rození dětí. Ale ona dítě chtěla, a proto odmítla léčbu na onkologické klinice, která by toto narození znemožnila. Někde vyštrachala návod na dvaačtyřicetidenní hladovění pouze s pitím bylinných čajů a zeleninových šťáv a rakovina ustoupila. Dnes má tato žena dvě odrůstající děti a neustále dodržuje svůj odzkoušený životní styl.

Také televizní informace o zvěrolékaři, který úspěšně léčil rakovinu vepřů podvazováním nádorů, přispěla k mému rozhodnutí.

Nádor bez dostatečného přísunu živin slábne a ohrožené tělo mobilizovanou imunitou ho „přečistí“ a likviduje. Tedy stejný princip jako u hladovky. O tuto metodu se rozpoutal boj mezi lékaři, kteří nesouhlasili s aplikací na člověka a svazem pacientů, kteří chtěli naději a neměli čas čekat, až se fungující metoda „zvědečtí“, aby mohla více vydělávat.

Šalamounsky rozhodl tehdejší ministr zdravotnictví. Několik beznadějných a chemoterapiemi oslabených onkologických pacientů bylo vybráno k demonstrativní devitalizaci. Všichni pochopitelně zemřeli. Vždyť jak může imunita těla zlikvidovat rakovinu, když je sama předem zlikvidována chemoterapií.

A co tvá rodina?

Hladovka nemá rozměr pouze osobní, ale nepříjemně se dotýká i okolí hladovějícího. Především to pociťují ti nejbližší, kteří jsou nejvíce zainteresováni na jejím výsledku. Vždyť tato samoléčba, která se vymyká všem uznávaným lékařským postupům, je ještě neprobádaná. Navíc i fungující léčebná alternativa má punc pouhého šarlatánství, neboť ji diskreditují podvodníci, kteří zištně vytvářejí a zneužívají naději postižených.

Vnímal jsem to neustálé hlídání, ochotu šoférovat při mých služebních cestách i telefonní číslo vrtulníku záchranné služby u každého z okolí. Starostlivé otázky mé litované, a již do role vdovy pasované manželky, jsem jednou nevydržel: „Nech mě, prosím, mám sám se sebou co dělat, a pokud teď začnu jíst, veškeré prožité utrpení bude zbytečné.“

A tak okolí trpělo mnou – a já trpěl okolím. Tehdy jsem pochopil, že pokud bude někdo chtít hladovět pro kompletní očistu svého těla a posílení přirozené imunity, měl by tak činit mezi svými. Tam je na tom stejně jako ostatní. A pak netrpí ani jeho rodina, přátelé, kolegové, ale ani on sám. Tehdy jsem se rozhodl.

První dny to musel být šok a nezvyk, co na zahájení hladovky říkalo tvoje tělo?

Tělo opravdu umí mluvit, ale je třeba se naučit mu naslouchat. Zvláště první dny byly kruté. Bez energetických bomb současné stravy a s ještě nenavyklou šetrností spalovalo tělo denně až půldruhého kilogramu tuku a svalové hmoty.

Problém byl především v úbytku této hmoty – hůře se obnovuje. Ale nakonec jsme se s tělem domluvili. Při nedostatku totiž upřednostňuje potřebu. A tak svojí značnou tělesnou aktivitou jsem ho přesvědčil, že svaly potřebuji, což mě uchránilo od pozdějších posiloven. Po osmi dnech však přišla krize. Naštěstí jen dvoudenní. K nevolnosti a tlaku v žaludku i ve střevech se přidaly mžitky před očima, hučení v hlavě a větší únava i malátnost. Závratě při přechodu z klidu do pohybu se postupně prohlubovaly a později se dostavily i dýchací potíže. Bylo to stresující, ale naštěstí jen chvíli, než úsporný režim těla přešel v režim provozní. Tělo prostě začalo šetřit. Odpojilo zažívací trakt a přešlo na vnitřní výživu. Začalo mně být zima a úbytek tělesné váhy se stále zmenšoval.

Při hladovce jsi normálně pracoval a žil. Jak fungovalo tvoje vědomí a podvědomí?

Ano, normálně jsem pracoval, ale nenormálně žil. Pracovat při hladovce nebyla jen nutnost pro uchování svalové hmoty a pro rychlejší spalování tuku, škodlivin i patologických útvarů. Byla to i psychická potřeba, neboť odváděla pozornost od trýznivého hladu a urychlovala vnímání času. Práce posilovala účinnost hladovky, zmírňovala její utrpení a zkracovala nutnou dobu jejího trvání.

Oduševnělé sny i vzpomínky se mně nějak vyhýbaly. Vše válcoval všudypřítomný hlad. Zato moje tělo si zřejmě vzpomnělo, že před sedmačtyřiceti lety, při svém tříměsíčním autostopu po Balkánu, jsem bez peněz mírnil neustálý hlad jedině dostupnými rajčaty s cibulí. A snad proto ze všech snů o jídle jsem nejvíce snil o tomto prostém pokrmu, který mě tehdy zachraňoval.

Pozoroval jsi, jak se postupně měnilo tvoje tělo. Jaké byly tvoje pocity?

Pochopitelně jsem to pozoroval – a ne jen já. Nešlo nepozorovat! Ale změny nebyly jen vnějškové. Od mládí byla mou doménou lana, stromy, skály, výšky. Znal jsem přesně své možnosti. O to větší byl můj šok, když mě sedmadvacátý den hladovky pod vrcholem pětadvacetimetrového provazového žebříku náhle a nepředvídatelně opustily síly.

Přitom se jednalo o triviální výstup. Smrtelné nebezpečí bylo sice zažehnáno mobilizací veškeré vůle i letité praxe, ale na své dlouhodobě odzkoušené tělesné možnosti bych při hladovce již nespoléhal. Pouhý měsíc po jejím ukončení se však moje dřívější zdatnost nejen vrátila, ale k údivu mého okolí i mě samotného dokonce podstatně vzrostla. A podobnou zkušenost jsem zaznamenal i v sexuální sféře.

Když jsi dospěl ke konci hladovky, jaké to bylo?

V noci na čtyřicátý den mého pouhého pití destilované vody jsem v neobvykle živém snukradl a slastně pojídal kůže z vonící slaniny. Probudil mě ten krutý hlad z počátku hladovky a jazyk již bez bílého povlaku. Dávný návod fungoval. Tento „druhý hlad“ oznamoval, že tělo již nemá co spalovat a pod trestem smrti nařizuje ukončení hladovky.

Nebylo třeba slov. První etapa mé těžké, i když nadějné cesty, končila. Uvědomoval jsem si, že ta etapa druhá nebude sice tak heroická, ale z hlediska vůle předčí tu první. Vždyť nastoupená pozitivní změna nesmí sklouznout zpět do toho starého životního stylu, který se spolupodílel na mých zdravotních problémech.

Lékařská zpráva. Zdroj: Archiv R. Zabloudila, se svolením

Kdy jsi zjistil, že léčba byla úspěšná?

Hladovky jsem vlastně držel dvě. Po té první, čtyřicetidenní, pouze s pitím destilované vody, lékaři zjistili, že „zázračně“ zmizely dva vředy na dvanácterníku, basaliom pod levým okem i problémy s karpálními tunely. Rovněž se podstatně snížila hladina prostatického antigenu PSA z extrémní hodnoty 39,42 μg/l, signalizující podezření zhoubného nádoru prostaty, na podlimitní hladinu 1,12μg/l.

Nejprve CT, později i magnetická rezonance však metastáze v játrech potvrdila. S tvrdohlavým rozhodnutím, že raději zemřu hladem než na rakovinu, jsem zahájil novou hladovku, Breussovu, s pitím bylinných čajů a zeleninových šťáv. Lékaři však potřebovali zjistit, odkud putují ty smrtonosné buňky do jater. A tak mě čekala ještě biopsie jater.

Dny od oznámení výsledků magnetické rezonance po seznámení s výsledky biopsie byly nejkrušnějším obdobím mého života. Čekal jsem na definitivní ortel. Zvláště samota noci byla nekonečná. Fatální myšlenky nepřipouštěly spánek, byly horší, než nejkrutější hlad. Nepomáhala ani tvrdá práce, dříve tak účinná v těžkých situacích. A tehdy jsem pochopil ten dějinný příběh o Daliborovi, jehož nouze naučila „housti“. Mě nouze naučila „klavírovat“. Po celonočním „koncertování“ jsem téměř v bezvědomí končil pod klavírem. Složené písničky vyšly později na dvou „cédéčkách“. Jejich melancholie však uspává. Prý by se měly prodávat v lékárnách, neboť nemají vedlejší účinky.

Na vyhlašování ortelu po biopsii jater nikdy nezapomenu. „Byl jste někdy v tropech?“ Nechápal jsem, proč se onkolog vyptává v této pro mě osudné chvíli, na cestovní kancelář. „Nebyl. A proč? Tam jezdí moji klienti.“ Onkolog poněkud váhavě pokračoval. „S kolegy jsme usoudili, že vám do jater musel vlézt roup dětský. On sice leze do střev a konečníku, ale my tady na zázraky nevěříme.“ Nechápavě jsem civěl. „Pouze jsme vás diagnostikovali, neléčili, ale v játrech nemáte jedinou rakovinnou buňku. A takzvané metastáze jsou zakalciované.“ Znělo to úžasně. Znovu jsem se narodil. A když onkolog vyzval sestru, aby zrušila moje připravené lůžko, že jsem zdravý, tak mně bylo úplně jedno, zda v mých játrech řádil nějaký pomatený cizopasník nebo metastáze zlikvidoval hlad.

Co následovalo?

Jedním z nejdůležitějších problémů dlouhodobých hladovek je opětné nastartování příjmu potravy, obnovení činnosti zažívacího traktu. Z doslechu jsem znal tragédie osvobozených vězňů koncentračních táborů, kteří na prahu svobodného života z neznalosti umírali na břišní křeče způsobené náhlým dostatkem jídla.

První jídlo po čtyřicetidenní hladovce a pití pouze destilované vody byla jen voda obyčejná. Následovala voda mírně oslazená medem, pak voda více ředěná šťávou z hroznů i jablek, a nakonec i šťáva z mrkve a celeru. Prvním opravdovým jídlem byla až po třech dnech vařená, nastrouhaná mrkev s celerem a špetkou česneku. Následovala pohanková kaše s medem a vařená rýže s nastrouhanou mrkví a česnekem. Vše pochopitelně bez soli a v častých, ale malých dávkách. A výsledek? Žádné problémy. To však pouze do okamžiku, než do hry vstoupil lékař. „Devátý den a ještě nepřibíráte? To chce rostlinné bílkoviny!“ Několik navařených fazolí a křeče, nejprudší, jaké jsem kdy měl. Tělo je však opravdu úžasný bojovník. Nakonec zvládlo i tuto hrůzu. A tak jsem hru na jídlo mohl za dalších čtrnáct dnů postupného přitvrzování konečně dohrát. Ale už bez lékařů, kteří tuto hru zavrhují, a proto ji ani nechtějí znát. A pak bez křečí došlo i na ty fazole a ostatní normální jídlo.

Jaký to byl pocit, když jsi věděl, že jsi to dokázal?

Myslím, že tento pocit si většina z nás dokáže představit. Vždyť život je vlastně všechno. Především jsem si ale uvědomil, že svou vůlí dokážu poroučet svému tělu. A to bylo zásadní a uklidňující zjištění. Neustále dodržuji na základě tehdejších zkušeností vytvořený a již šestnáct let na sobě testovaný a zdokonalovaný životní styl a důsledně sleduji, zda se nedostaví recidiva. Abych zbytečně neblbnul lidem hlavu, své poznatky jsem převyprávěl v knize Hlad naděje až po šesti letech bez recidivy. A podání informací o fungující zdravotní alternativě pokládám za lidskou povinnost.

Po šňůře přednášek, článků, besed a televizních vystoupení plním i předsevzetí z doby své beznaděje, že pokud bude metoda oslabení nemoci při přirozeném posílení imunity těla fungovat, zajistím ozdravné pobyty v přírodním areálu Komáří louky, tedy v místě svého úspěšného hladovění. O dílčích výsledcích těchto ozdravných pobytů i o jejich příznivcích i odpůrcích jsem vydal knihu Komáří louka-oáza zdraví, vůle a naděje.

Své poznatky uplatňuji v praxi již šestnáct let. Třeba nepoužívám a ani nemusím používat žádné umělé medikamenty. Nezvykám tělo na přehnanou pomoc, neboť by spoléháním na ni ztrácelo schopnost vlastní obrany. V případě potřeby pouze posílím jeho přirozenou imunitu a ta už pak oslabenou nemoc zlikviduje sama. V principu se vlastně jedná o očkování, ale přirozené a celoplošné.

Rostislav Zabloudil je brněnský historik, pedagog a soukromý podnikatel. Letos se dožil v plném zdraví 83 dvou let. Jezdí automobilem, řídí pět svých firem, je náčelníkem celostátního svazu Zálesák, který v roce 1968 založil. Do jeho výcvikového programu zařadil i extrémně náročné prvky a proto bývá nazýván otcem outdoorových sportů v Česku. Koncem roku 1969 svaz zakázaly komunistické úřady a organizace začala pracovat v hlubokém utajení. Od roku 1970 až do listopadu 1989 sledovala Rostislava Zabloudila Státní bezpečnost a jeho svazek má několik tisíc stran.