-->

Terapeutka: O výchově, emocích i ADHD

30. 04. 202220:58
Terapeutka: O výchově, emocích i ADHD
foto: Nový Fénix/Lenka Vlachová

ROZHOVOR Emoce v našem těle vyvolávají biochemické reakce. Když je potlačujeme, vzniká v těle porucha – nejprve skrytá, která se časem může projevit jako vážná nemoc. „Je důležité emoce projevit, umět s nimi pracovat a naučit to i své děti, říká terapeutka a spoluzakladatelka organizace Cesta v ČR, Lucie Vlachová.

Jakou roli hrají emoce v životě dětí a proč je důležité nepotlačovat je?

Emoce hrají nesmírně důležitou úlohu v životě všech lidí, ať už si je uvědomujeme nebo ne. Emoce prožíváme stále. Každá situace a lidé v nás vyvolává nějaký pocit, který ukazuje naše vlastní vnímání světa. Začala jsem si uvědomovat důležitost emocí v mém životě díky seznámení se s metodou Cesta v roce 2009.

Lucie Vlachová je terapeutka, masérka a zakladatelka organizace Cesta Brandon Bays v ČR. Svou práci bere jako dar a poslání, věnuje se práci s fyzickým tělem, myslí i duší zároveň.

 

Od prvních procesů, které jsem absolvovala, jsem se při řešení problémů současného života vracela do vzpomínek z dětství. Právě tam, v emocích a příbězích z minulosti, byla příčina vzniku většiny vzorců chování, které mi přinášely omezení, nespokojenost a mnohdy i bolest.

Dnes je již vědecky dokázáno, že potlačené emoce zůstávají uloženy v tzv. Buněčné paměti a spouštějí úplně jiné chemické reakce v těle, než když emoce a s nimi spojená energie může volně proudit. Naše tělo tak úplně mimo naše vědomé vnímání vytváří podvědomé reakce, které mají za následek zautomatizované nepodporující chování.

Jak naučit děti emoce uvolnit tak, aby to bylo ve společnosti přijímané?

Kdo rozhoduje, co je přijímané? Co je správně a co je špatně? Veškeré emoce jsou jen energie, jsou přirozené, nejsou dobré a špatné. Něco jiného je však chování, které směřuje ven.

Všimněte si malých dětí a jejich naprosto přirozeného emočního chování. Jsou schopné chvíli brečet a za chvilinku se smát a za další okamžik něco zaujatě pozorovat. Jejich emoce se mění jak na běžícím pásu, a to je vlastně to přirozené plynutí.

Byli jsme postupem času „naučeni“ některé emoce potlačovat, necítit, ale to neznamená, že uvnitř nás nejsou. Je tomu právě naopak. Veškeré emoce velmi výrazně ovlivňují naši životní energii.  Je v pořádku respektovat, co dítě právě cítí a pokud se nám nelíbí nějaké jeho chování, pak se zaměřit na to, jak jinak bezpečněji nebo zdravěji by konkrétní situaci mohlo řešit.

Typickým příkladem je adaptace dětí na nové prostředí, jakým je školka a škola. Pro dítě je to mnoho změn v krátkém čase, jiný rytmus, jiné požadavky, kolektiv dětí nebo pedagogů, se kterými se ne vždy cítí bezpečně. Děti často reagují plačtivě, uzavírají se ve svém vnitřním světě, bývají častěji nemocné.

Dcera jedné mé kamarádky (také terapeutky Cesty) pokaždé při loučení ve školce usedavě plakala. Tato situace se stále zhoršovala a když už přestávala holčička i jíst, rozhodla se podívat na problém hlouběji, formou Cesty. Rozhodla se pracovat sama se sebou. Po jedné terapii se nastavení rodiny neuvěřitelně změnilo a již odpoledne pedagožka ve školce matce sdělila, že holčička komunikuje, je veselá a opět jí.

Také už máme v řadách terapeutů Cesty pedagogy, kteří využívají nástroje pro práci s dětmi ve školách a děti se lépe adaptují, mění se nálada v celém kolektivu a současně zmiňují pozitivní výsledky při práci s dětmi s ADHD.

Jakou roli hrají při výchově vlastní emoce rodičů?

Zásadní. Rodiče vytvářejí celkové klima rodiny, nastavují principy, podle kterých se v dané rodině funguje. Rodina je první prostředí, se kterým se dítě setkává a automaticky jej přijímá jako vzor.

Podle něj si pak interpretuje svět a nastavuje měřítko pro samo sebe, a tak to většinou prochází skrze generace, bez ohledu na to, zda se v tom cítíme dobře či nikoli. Bereme to jako samozřejmost, a i já jsem dlouho měla pocit, že to ani nemůže být jinak.

Cesta je průlomová transformační a uzdravující metoda, která léčí emocionální a fyzické problémy na buněčné úrovni. Byla vytvořena světově uznávanou autorkou a expertkou na léčbu těla a duše Brandon Bays poté, co si jejím prostřednictvím vyléčila nádor dělohy. Ona samotná o metodě říká, že „Cesta“ je lékem i terapií, která vás zavede zpět k sobě „domů“. Jde o efektivní metodu fungující na úrovni psycho-neuro-endokrino-imunitního systému (PNEI).

 

Může to být jinak. A k tomu je Cesta naprosto skvělá. Pomáhá nám uvědomit si, co z toho v čem žijeme nám nevyhovuje a dává nám sílu to změnit. Každý z nás má hluboko v sobě zažraná nějaká nepodporující přesvědčení vycházející z rodinných nastavení.

A některá jsou třeba i zákeřně pozitivně formulovaná. Malé děti jsou často s rodiči tak propojeni, že problémy, které se poté skrze ně ukazují, nemusí být nutně jejich vlastní.  Práce s rodičem je jednoduchým nástrojem, jak jim pomoci.

Měli by rodiče své emoce kontrolovat nebo dokonce potlačovat, nebo by děti měly vidět autentické emoce svých rodičů?

Je nezbytně nutné si uvědomit rozdíl mezi emocí a reagováním ve vleku emocí. Emoce sama je neškodná, samotná reakce na emoci však může být fatální.

Věřím tomu, že je naprosto v pořádku a žádoucí s dětmi sdílet, jak se cítíme, protože je prostě neoblafneme. Zvláště v malém věku děti podvědomě vnímají, jak se jejich blízcí cítí a pokud je to v rozporu s jejich chováním navenek, vyvoláváme tím u dětí zmatek a vzbuzujeme nedůvěru.

Když v nás nějaké chování či situace vyvolá hněv, neznamená to, že je v pořádku dítě zfackovat, protože je to v tu danou chvíli autentická reakce. Vědomé prožívání emocí nám právě dává prostor reagovat tak, jak chceme a ne ve vleku emocí.

Děti mají ten kouzelný dar v nás stará zranění a s nimi související emoce vyvolávat, protože se často chovají jako my, když jsme byli malí.  Ukazují nám, co jsme už zapomněli nebo co jsme sami nemohli. Pamatuju si, jak jsem odcházela na schůzku a moje dcera prostě měla na odchod do školky času dost.

Možností jak reagovat je mnoho a pod vlivem potlačených emocí bych ji nejraději chytla za ucho a s křikem dotáhla do auta a emocionálně zraněné osoby by byly hned dvě. Já i dcera. Když jsem si však uvědomila, že celá situace ve mě vyvolává jen pocit bezmoci, prostě jsem to s ní sdílela. Řekla jsem jí, že si připadám bezmocná a nevím co mám dělat, jak je pro mě důležité být včas na schůzce a také,  že mám pocit, že dělá všechno pro to, abych to nestihla a že moc potřebuji, aby mi dnes pomohla. Ani nevím jak, ale byla v autě dříve než já.

Jak mohou negativní emoce ovlivnit zdraví a vývoj dítěte? Proč a na jakém principu se tak děje?

To co může naše děti ovlivnit nejsou emoce, ale jejich potlačování. Emoce jsou přirozenou součástí našeho bytí, ale asi každý z nás zažil, že mu někdo zakázal plakat, vztekat se, být hysterický nebo řekl něco, co nás zranilo. V tu danou chvíli jsme to neuměli zdravě vyřešit, nevěděli jsme jak.

Na základě reakce okolí jsme si v dětství vytvořili nějakou představu, co se smí a nesmí. Co je přijatelné a co už ne bez ohledu na to, co je pro nás přirozené a zdravé. Přestali jsme respektovat sami sebe a své pocity a spustili vnitřního kritika.

Emoce jsou energie. Ve chvíli, kdy potlačíme emoci ve vysoké intenzitě, někde v těle se tato energie společně s příběhem uzavírá v buňkách. Ty se tímto stávají defektními a dále se dělí a obnovují s tímto „zraněním“. Energie tudy již neproudí. V těle pak postupně s takovými zkušenostmi přibývá těchto uzavírek více a více a nastává nerovnováha, která se v dlouhodobém horizontu může somatizovat i do nemoci.

Jakým způsobem funguje metoda Cesty s dětmi?

S dětmi je „cestování“ velmi přirozené a hravé. Většinou to ani nevnímají jako terapii. Malujeme, zpíváme, představujeme si dobrodružné cesty do těla, někdy je fajn potkat se v přírodě a nebýt zavření v místnosti.

Vše se odvíjí od potřeb a také věku dítě. Děti mají dar fantazie a jejich ochota „měnit a přetvářet“ svůj život k lepšímu, je velmi přirozená a intuitivní. Na rozdíl od dospělých, kteří musejí prvně zahodit spousty svých přesvědčení „že to takto jednoduše nejde“. Jde.

Malé děti asi do 3 let bývají natolik provázáni s rodiči, že často stačí právě jen práce rodiče na sobě samotném. Nebo přečtení léčivé pohádky dítěti, kreativitě se meze nekladou. Děti předškolního a školního věku rády tvoří a zároveň se ještě nechávají vést.

Pamatuji se, jak jednou starší dceru (tehdy asi ve věku 6 let) večer bolelo vnitřní ucho. Formou pohádky, kterou jsme vytvářely společně, mi popisovala, co se kde děje a jak to v těle vypadá. Ucho jsem ošetřily, pomohli nám trpaslíci a pak v klidu usnula. Ráno po bolesti nebylo ani vidu ani slechu. V době puberty se s dětmi pracuje více jako s dospělými.

Základní nástroje a principy pro práci se sebou samotnými i s dětmi se naučíte už na prvním semináři Intenzivní Cesta, který bude v dubnu v Praze přímo veden autorkou Brandon Bays. Na něm se zájemci mohou s Cestou sžít, a hlavně si ji prožít několikrát sami na sobě.

Vyzkoušet si podle skriptu provádět druhou osobu a také si prožít, jaké to je z pozice klienta. Pak mohou tyto nástroje v okruhu rodiny a přátel začít hned využívat.

Cesta může pomoci při tématech rozvodu apod., může ale pomoci i při úzkostech, obavách, nejistotách apod.?

Ano, tato metoda umí pomoci ve všech případech, kdy se potýkáme s emocionálními dopady životních situací či nemocí. Témata jako rozvod zasáhne vždy všechny členy rodiny a díky Cestě se daří tyto situace dětem lépe zvládat, porozumět proč se tak děje a vyrovnat se s rozdělením rodičů a jejich mnohdy odlišným chováním.

Cesta pracuje ne s rozvodem samotným, ale s emociálním dopadem na dítě. Napomáhá k nalezení vnitřního klidu a porozumění, odpuštění, sebe odpuštění a sebedůvěry.

Život terapeuta je plný příběhů a překvapení. Sama jsem v praxi měla 8letou holčičku, která se bála ohně a vždy večer, když měla jít spát, začala vymýšlet důvody, proč ještě ne a že se bojí. Večer po terapii mi maminka nadšeně volala, že holčička si šla večer sama pro pyžámko s tím, že už se nebojí a klidně může jít spát.

Děti ještě nemají v životě nastavených tolik filtrů a vnitřních sabotérů a proto práce s nimi je rychlejší a navíc jim tato praktická zkušenost slouží také jako vzor pro řešení, který mohou už samy kdykoli použít a stává se pro ně přirozeným.

Je rozdíl ve využití této metody mezi dětmi a dospělými?

Cesta je vhodná a účinná pro všechny bez rozdílu. Nezáleží na věku, náboženství, fyzické kondici ani povolání, je však důležitá ochota se otevřeně podívat sám do sebe a cítit emoce, které jsme do té chvíle nechtěli cítit nebo jsme o nich nevěděli. S dětmi i dospělými se používají stejné principy, jen forma podání a některé techniky se liší.

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…

 

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných