Třicet šest kilo živé váhy. Hovořili jsme s ní...

Dva roky covidových restrikcí s nejasnou budoucností a při prvním náznaku obratu k normálu další rána, konflikt na Ukrajině. Více než dostatečný nápor na dospělé duše, natož pro náctileté, které si mají užívat nejkrásnější období svého života. Své o tom ví teprve šestnáctiletá Viktorka, jež náročné období odnesla až téměř fatálně.

Viktorku si našla, jak ji sama v nejtěžších chvílích nazývala, „kamarádka Anorexie“. I když kamarádku si vědomě přetvořila v největšího nepřítele, poslala ji pryč a už s ní dobojovala, ani nyní není úplně v pohodě. Na druhou stranu je z Viktorky cítit, že z nemoci vyšla posilněná a umí se se současnou situací poměrně dobře vyrovnat. K publikování rozhovoru s ní jsme získali její souhlas i svolení její maminky. 

Jak tvoje potíže začaly?

Udělala jsem něco, na co jsem nebyla pyšná. Nikomu jsem tím neublížila, kromě sebe. Dost jsem se tím trápila. A protože jsem se za to styděla, nechtěla jsem to říct doma. 

A nenapadlo tě svěřit se třeba nějaké kamarádce? 

Tak ony to některé věděly, ale netušily, že se tím trápím. Blbý bylo, že v tu dobu začal první lockdown, a nechodili jsme do školy. Byla jsem s kamarádkami ve spojení, ale takové věci jsem nechtěla probírat po telefonu. 

No a kdy tedy přišel ten zlom? 

Někdy v létě v roce 2020. Zničehonic jsem měla pocit, že jsem se až moc najedla a že to prostě musí ven. V tu chvíli jsem získala pocit, že je to způsob, jak se se vším vyrovnat. Že konečně dokážu něco kontrolovat – sebe. Možná jsem se chtěla i trestat. 

Myslíš, že by k tomu došlo, kdybys chodila normálně mezi děti, do školy, na kroužky? 

Myslím, že kdybych neměla čas tolik o všem přemýšlet, že ne. Ale jak jsem byla sama se sebou, tak to bylo horší. Moje pocity viny.

Zeptám se úplně na rovinu. Jsi chytrá holka, musela jsi vědět, že máš poruchu příjmu potravy a v dnešní době o tom existuje spoustu dostupných článků. Přesto ti to přišlo normální a nechtěla jsi s tím nic dělat?

Jasně, že jsem věděla v podvědomí, že mám anorexii. Ale nechtěla jsem si to připustit, takže ani s tím nic dělat. A taky, jak jsem říkala, mi vyhovovalo, že mám nad sebou kontrolu. Byly i chvíle, kdy jsem to chtěla změnit, ale nedokázala jsem to. Tak trochu mi vždy přeskočilo v hlavě a říkala jsem si, že mi je s mojí tehdy jedinou pořádně dostupnou kamarádkou, anorexií, dobře. 

Jak dlouho stav, kdy o tom nikdo nevěděl, trval?

Zhruba měsíc. Pak mě nachytala mamka, jak zvracím na záchodě. Měla tušení, ale já to zapírala, tak mě chytla takzvaně při činu. Docela cíleně na mě číhala. A mně se možná ulevilo, že to ví.

Co následovalo pak? Skončila jsi na psychiatrii? 

Nene. Já tam hrozně nechtěla. Mamka mě začala hlídat, ale stejně se jí to ne vždycky podařilo. Já s tím přestat pak už chtěla, už jenom proto, že jsem viděla, jak to mamku ničí. To, jak jí lžu a podvádím ji, nechtěla jsem, ale nešlo to. A hlavně trpěla tím, jak jsem já ničila sama sebe. Bylo to těžký. Pak jsem ale začala svojí kamarádce anorexii psát dopisy, kde jsem jí posílala do háje a loučila se s ní. To mi docela pomohlo a pak přišel moment, kdy mi konečně docvaklo, že takhle ne. Navíc bylo před Vánocemi, pekly jsme s mamkou cukroví, což bylo odreagování.

Odreagování od čeho?

Od školy. Nastoupila jsem totiž zrovna to září na střední školu, kde mě všichni považovali za „tu divnou“. Nestihla jsem si tam najít kamarádky a přišel další lockdown.

A dál?

No u toho pečení jsem začala uždibovat, a i když mě přepadaly výčitky svědomí, tak jsem si vždycky uvědomila, že přece v minulosti jsem toho snědla mnohem víc a nic se nestalo. Pak jsem si i začala říkat, že jsem měla jídlo hodně ráda. Tak proč bych neměla i dál?

Jak dlouho to celé trvalo?

Asi pět měsíců.

To je ale na anorexii docela krátká doba?

Tak ještě to v hlavě pokračovalo, asi do dubna. Každým dnem a měsícem ale myšlenky na vrácení se k tomu slábly. Dokonce jsem se i začala těšit na „prasící“ soboty, kdy jsem si dopřávala zákusky po večeři. Cukrovím jsem se už cpala docela nezřízeně. V dubnu jsem se pak nechala přesvědčit k návštěvě psycholožky. Ta mi dost pomohla. Ale byla jsem tam jen dvakrát a ona sama usoudila, že už její pomoc nepotřebuju. 

Kolik jsi vážila v těch nejhorších dobách? 

Asi 36 kilo. To při výšce 159 centimetrů, co jsem tehdy měla, bylo málo.

No až dost málo, řekla bych. Byly někdy doby, kdy jsi chtěla třeba i zemřít? 

Tak myšlenky takové mě napadaly, ale naštěstí jsem na tom možná nebyla až tak nejhůř, protože jsem se vždy měla natolik ráda, abych to neudělala. A byly to spíš jen takové záblesky, ani ne sekundové. 

Spousta takto nemocných lidí končí v nemocnici s metabolickým rozvratem. Ty ne?

Ne. Ale podle pediatričky, která na to, že trpím anorexií, přišla v době, kdy už jsem se dávala do kupy, jsem od něj byla jen maličký krůček. A teda hrozně jsem vypadala. Propadlé tváře, obrovské vystouplé oči. 

Co ta škola? Chytla ses v ní potom?

Co se výuky týče, tak částečně. V lockdownu jsem dělala jen to nejnutnější a mnohdy ani to ne. Byla jsem taková dost free a flegmatická. To se o něco málo zlepšilo s fyzickým nástupem do školy, ale se spolužáky si nerozumím dodnes. Nechytla jsem začátek.

Co ti anorexie dala a vzala? 

Já ji beru jako lekci do života. Každý má za svůj život něco, já měla anorexii. Určitě mi dala pevnou vůli a nějakou obecnou odolnost, i vůči lidem. Dřív bych se trápila vztahy se spolužáky, dnes je mi to úplně jedno. Asi jsem vyspělejší oproti svým vrstevníkům a třídím, kdo mi za to stojí a kdo ne. Takže myslím, že nejsem taková ta úplně pubertální slípka, a to se moc nenosí. Mám přátele na kroužku a ve sportu, to mi stačí. A tak obecně.

A tobě vážně nevadí o tom mluvit?

Teď už ne, ale byly doby, kdy jsem o tom mluvit nechtěla. Ale že bych chodila mezi lidmi a hlásila se k téhle nemoci, tak to zase taky ne. 

Přeskočme list, pojďme na další stránku. Covidová doba končí, ale přišla válka na Ukrajině. Jak jsi na tom psychicky teď? Protože co si budeme, anorexie je důsledkem nějakého psychického či spíše psychiatrického onemocnění. I když je za tebou, což ti opravdu moc přeji.

To se odvíjí hodně od toho, co si přečtu na internetu. Docela to sleduji. Ovlivňují mě hodně momentální nálady. Na některé věci jsem dost citlivá, ale upřímně říkám, že některé mi jsou jedno. Jsou momenty, kdy mi není psychicky nejlíp, ale pak to naštěstí zmizí. Jasně, je mi líto lidí, kteří tam umírají, ale zároveň je mi to docela jedno. Možná je to taky můj způsob obrany mě samé. Ale určitě se bojím hodně o sebe a moji rodinu. Ale kdo by se nebál? Mám strach, že by válka mohla přijít k nám. Nechci umřít a nechci, aby umřeli členové mé rodiny. 

A nebylo by lepší ty zprávy nesledovat? 

Ne. Chci být v obraze, chci být případně připravena na to, kdyby mělo něco přijít. A taky jsou pro mě ty informace zajímavé. A beru to tak, že když se něco má stát, tak se to stane. Já to neovlivním. Strach z toho, že umřu, mám. Ale zase kdyby byla válka u nás, tak největší pravděpodobnost je, že bude jaderná a to bychom umřeli asi všichni. Ostatně sama na světě bych zůstat nechtěla.