Vizitka Čechů a cizinců? Tábořiště u hradu Rotštejn

REPORTÁŽ: Není nad to vědět a vidět, jak se Češi chovají v přírodě. Anebo jinak: není nad to vědět a vidět, jak se Češi chovají k přírodě. Jistě, hovoříme o nepořádku, s jakým jsme se před mnoha lety setkali cestou na Sněžku nebo ve Vysokých Tatrách. Pravdou však zůstává, že postupem let se situace viditelně mění. Důkazem budiž okolí hradu Rotštejn, kde jsme absolvovali několikakilometrovou pěší túru.

Kdo by neznal danou lokalitu, tomu napovíme, že zřícenina hradu se nachází ve výšce 420 metrů nad mořem a vydat se můžete ještě směrem Malá Skála v okrese Jablonec nad Nisou v Libereckém kraji, Kozákov nebo velice strmé Klokočské průchody. Nejsme žádní odborníci na geografii či geologii, proto jsme vstřebávali pouze dva aspekty: kolik nám zbývá kroků a jaký je okolo nás pořádek.

Cesta byla docela příjemná, jenom na zimu jsme si stěžovali snad každých dvacet kroků. Tedy pokaždé, kdy se vzedmul vítr a naše jarní bunda nedokázala ochránit zkřehlé končetiny a vnitřní orgány. No nic. Jelikož jsme byli odolná výprava, nic nám ve zdolání kopce pod Rotštejnem nezabránilo.

A nyní přichází na řadu druhý faktor, pořádek. Místo, o němž je řeč, je relativně známé. Zřícenina gotického hradu leží poblíž Semil a my k ní dorazili na konci března. Nebyli jsme sami, cestou nás provázely desítky dalších turistů. Nikomu z nás ve finále nevadilo následující hlášení: „Vzhledem k mimořádně studenému a jinak nevlídnému počasí zůstává hrad Rotštejn o víkendu uzavřen. Děkujeme za pochopení.“

Čistota půl zdraví

Takže zpátky k čistotě. Právě kvůli větru jsme měli hlavu zavrtanou mezi ramena a sledovali tak každý metr cesty. Zpočátku nám to tolik nepřišlo, později jsme si však začali víc než dobře uvědomovat, jak čistou krajinou procházíme. Žádné obaly od sušenek, odhozené plastové lahve, na které jsme nesčetněkrát narazili v Krkonošském národním parku. Vůbec nic.

Vrcholem našeho překvapení bylo tábořiště. Ačkoli bylo na konci března opravdu sychravo, turisté se na očištěných lavičkách pravidelně vydávali na pospas počasí, přemítali a vzpomínali. Přidali jsme se a mlčky pozorovali dění. Když nastal klid, vstali jsme a začali se rozhlížet. Nikde cigaretový nedopalek, nikde žádný ubrousek, nikde zbytky jídla.

Místo vypadalo pomalu jako z učebnice pro čistotnou mládež. Hrozně nás potěšilo, že podobně „vygruntováno“ bylo i v okolí, kam jsme se jako jediní vydali hledat houby. Ano, nenašli jsme žádné, ovšem snaha se cení. Plesnivou houbu, která vyčuhovala z roští jak bradavice na nose čarodějnice, nepočítáme.

Kdybychom se vrátili k pořádku, dáváme všem turistům, našim i přespolním, jedničku. Několik z nich mělo dokonce vlastní sáček, kam všechno nepotřebné odhazovali. Je vidět, že jsme šli jako národ do sebe a o špindírech se můžeme dozvědět spíš jen z denního tisku.