Výchova umírání v Čechách

Největší strach, největší utrpení, největší krizi neprožíváme v 21. století ve válkách a hladomorech, ale během vleklého umírání v náruči zdravotnického systému. Během své soukromé války. Tehdy potřebujeme blízké nejvíc.

Krátce před jejími osmaosmdesátinami jsem babičce Jarmile pomáhal zemřít. Kontroloval jsem přístroj, který ukončil její život. Dávkovač morfia do ležícího těla vpravoval dávky opiátu. Seděl jsem u postele, v bytě, v němž prožila půl století. Paní z organizace Cesta domů, která mi přístroj přinesla, sdělila, že do čtyřiadvaceti hodin můžeme očekávat konec. Ráno babička vydechla naposledy. Zemřela klidně a doma. Tak, jak si přála. Vzpomněl jsem si na Jiřího Wolkera: „Až umřu, nic se na tomto světě nestane a nezmění, jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny.“

Tělo jako nádoba bolesti

Zavolal jsem příbuzným a přátelům. Pár srdcí se zachvělo. Ve mně se smutek mísil s úlevou. Byli jsme si s babičkou velmi blízcí. Když bylo zřejmé, že zápas s rakovinou hodlá ukončit, bylo na nás, abychom ji nenechali umřít špatně. Tak, jak umírají tisíce lidí, které navštíví démon zvaný „průlomová bolest“. Postihuje pacienty v posledním stadiu rakoviny a české zdravotnictví často nechá démona řádit. V hospicích a nemocnicích mnozí trpí i měsíce. Uzavřeni v těle, které se stalo nádobou bolesti. Na konci nemocí není vždy intenzivní bolest. Ale i tak závěr člověka ochromí. Nemluvě o demenci, jež zastře mozek. Příbuzní v kritické situaci nejsou schopni pochopit, co se děje. Stav nemocného se může zhoršit náhle. To je změna, na kterou nepřipravení příbuzní neumí reagovat. Jestliže nemocný špatně mluví, nedokáže okolí ani pochopit, co chce. Neví, co je paliativní léčba. Pro rodinu je těžké nechat člověka v posledním stadiu rakoviny zemřít doma.

Báseň stařenky Poslyšte, sestro, když na mě hledíte, řekněte, koho to před sebou vidíte. Ach ano, je to jen ubohá stařena s divnýma očima a napůl šílená. Odpověď nedá vám, jídlo jí padá, nevnímá, když po ní něco se žádá, o světě neví, jen přidělává práci, boty a punčochy napořád ztrácí. Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat, už potřebuje však krmit a přebalovat. Tohleto vidíte? Tohle si myslíte? Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte. Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala, než jsem se bezmocná až sem k vám dostala. Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let s bratry a sestrami slád život jako med. Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích, dychtivou prvních lásek a pořád samý smích. V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím, co skládala svůj slib za bílou kyticí. A když mi bylo pár let po dvaceti, já chtěla šťastný domov pro své děti. Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí, jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti. A je mi čtyřicet, synové odchází, jenom můj věrný muž pořád mě provází. Padesátka přišla, ale s ní další malí, co u mě na klíně si jak ti první hráli. Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu. Život jde dál, mé děti mají vrásky a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky. Příroda krutá je, i když byl život krásný, na stará kolena nadělá z nás všech blázny. Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen, kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen. Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije. Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, vždyť pořád miluje a nepřestala být živá. Málo bylo těch let a netáhla se líně, já smířila se s tím, že všechno jednou mine. Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte, neuvidíte seschlou stařenu... Teď už - MĚ uvidíte!

 

Manuál pro odchod

Neumíme umírat. Ve školách se to neučí, moc se o tom nemluví. Nežijeme ve vícegeneračních domácnostech, běžně umíráme sami. K smrti se přilepila představa něčeho strašného, osamělého a bolestivého. A právě proto se umírání strašným, osamělým a bolestivým stalo. Je spousta praktických věcí, které by měl člověk o umírání vědět. Měly by se vyučovat na školách. Říká se, změna je život. Ale také platí, že smrt je změna. Není to největší krok, který v životě děláme? Ve společnosti změny je umírání odpovědí na to, jak jsme žili. Máme kolem sebe blízké, kteří nám pomohou? Nebo spadneme do mašinerie systému? Farmaceutický průmysl, zdravotnictví a pojišťovací průmysl mají tendenci vytěžit maximum. Umírání v Čechách často vypadá následovně: předepsat co nejvíc léků, provést co nejvíc operací, aby bylo možno vyúčtovat pojišťovnám co nejvyšší částku, a když tělu nezbývá víc sil, je jeho majitel přeřazen do kategorie „ležák“. Riziko, že laskavý čtenář skončí právě takto, je vyšší, než že ho při dovolené v Hurghadě na pláži ubodá islamista.

Strach ze smrti je základní strach

S psychology a duchovními učiteli jsme se shodli, že strach z umírání a smrti je základním strachem. Z něj vyvěrají všechny ostatní. Strach z globální krize, z utrpení, ze ztráty bližního, strach ze života, který nemá smysl, protože končí tak uboze. Západní civilizace nemá pochopení pro pokles a slábnutí. Nemá čas se zabývat umíráním, raději dvě miliardy lidí koukají na olympiádu. Každý nový rekord, každé posunutí „hranic lidských možností“, jak poeticky říkají sportovní komentátoři, funguje jako malá náplast na strach ze smrti. Divák už je možná starý a zničený, ale když sedí u televize, je svědkem divadla věčného mládí, které se řítí vpřed. Ale ta náplast vydrží stejně krátce jako efekt plastické operace či infantilní popkultury.

Andělé z Cesty domů

Nebyl bych zvládl poslední cestu s babičkou, kdyby rok předtím neumřel na rakovinu jiný blízký člověk. Nemoc vypukla u zdravého muže nečekaně. Nádory, operace, verdikt doktorů. A pak zhoršení, průlomové bolesti, na které lékaři reagovali s klidem: „Tak si vezměte pána domů, my už s ním nic neuděláme.“ Má žena vytrvale pátrala na internetu a nalezla zmínku o „Cestě domů“*). Nestátní sdružení lékařů a sester, které má zkušenosti s ošetřováním umírajících. Tihle lidé za tchánem docházeli domů a pomáhali mu. Nakonec se dávky opiátu zvýšily natolik, že upadl do spánku a po několika dnech v klidu zemřel. To samé se později opakovalo s babičkou.

Cesta domů je nezisková organizace, která poskytuje registrované zdravotní a sociální služby. Své služby hradí převážně z darů od jednotlivců a firemních dárců a z grantů.

 

Jak žijeme, tak umíráme

Když babička zemřela, měl jsem dobrý pocit. Když se její stav zhoršoval, několikrát mě žádala, že pokud nebude při smyslech, nemám ji nechat trpět. Odkýval jsem jí to a pak podle toho jednal. Pár týdnů po jejím odchodu jsem ale začal mít pocit, jako by ještě něco nebylo dokončeno. Šel jsem k terapeutce Ivaně Jakovenko, aby mi pomohla najít příčinu. Nabídla mi vysvětlení: Tak jako Tibetská kniha mrtvých předepisuje, jak dlouho mají pozůstalí setrvat u zemřelého, dodržovala i křesťanská tradice tři dny, během nichž se kolem postele zemřelého střídali jeho blízcí. Podle duchovních učitelů duše po smrti nějaký čas potřebuje zůstat s mrtvým tělem. Potřebuje čas na aklimatizaci, během níž ji přítomnost příbuzných posiluje.

Je to tvrzení z oblasti náboženské mystiky, nicméně mi dávalo smysl. V duchu jsem se babičce omluvil. Provedl jsem malý rituál a v duchu si představil, že u ní tři dny zůstávám, a požádal za odpuštění. Měl jsem dojem, že teprve tím se vztah uzavřel. Pořekadlo praví: Jak žijeme, tak umíráme. Podle buddhistů jsou poslední okamžiky života klíčové, neboť určují, kam se duše vydá. Ale ani ateista přeci nechce umírat dlouho a bolestivě.

Autorka textu: Jana Uhlířová z knihy Jana Müllera Průvodce budoucností

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…