Známý lékař Jan Vojáček: Játra? Střeva? Nevyléčitelné nemoci?

Jan Vojáček je vystudovaný lékař, který je otevřený i jiným než klasicky zaběhlým medicínským přístupům a neváhá dělat věci jinak. Místo rozdávání léků a řešení symptomů nemocí se snaží hledat jejich kontext, aby se lidé mohli skutečně uzdravit.

Způsob prožívání nemusí být vždy příjemný, přesto má svůj smysl

Jedinou konstantou života je změna a neustále plynoucí proud, který je řízen naší pozorností. Můžeme samozřejmě život vnímat tak, že „se všechno tak nějak děje samo od sebe“, být v jeho vleku a jít cestou ne zcela vědomou.

Pak se ale nemůžeme divit, že může dojít na nemoc. Nastal čas pro praktické změny, pro bdělé konání, chodit na semináře a číst knihy bez patřičných změn v životě už nestačí. Je třeba vzít kormidlo do svých rukou a vést své plavidlo směrem ke zdraví.

Trápí nás krize prožití, ne přežití

Z medicínského hlediska neustále roste míra chronických onemocnění. Ocitli jsme se na slepé cestě, která nepřináší potřebné řešení. Dnešní doba není otázkou krize přežití, protože venku na nás nečeká hladomor nebo válka, navíc současná akutní medicína zvýšila šance na přežití. Lidé se nachází v krizi prožívání, která je charakteristická vysokou mírou úzkosti.

Albert Einstein kdysi řekl:  „Žádný problém nelze vyřešit ze stejné roviny uvažování, ze které vznikl.“ Proto lidé, ocitnuvší se v krizi prožívání, nemají v první fázi možnost pochopit, co se s nimi děje, neumí si poradit, ani svůj stav vyřešit. Z úzkosti, nespokojenosti a strachů se dostanou do krize prožívání, která s sebou v čase nese vznik signálů a symptomů nemocí.

MUDr. Jan Vojáček na semináři Probuzení pořádaném Holistic Europe v Betlémské kapli. Zdroj: Archiv Jana Vojáčka

Své problémy jdou pak automaticky řešit k lékaři. Samozřejmě, v případě zlomené nohy je nerozumné trávit čas zbytečným bádáním nad tím, proč se mi to stalo, protože potřebuji nohu sešroubovat. Pokud ale nemoc nemá parametry akutního ohrožení života, tedy nejde o úraz či nehodu, nebo život ohrožující stav a jedná se o chronickou nemoc, která většinou vzniká měsíce až léta, tak nedává smysl jen po zbytek života blokovat symptomy nemoci. Signály chronické nemoci tímto způsobem nesou informaci o potřebě provedení adekvátních změn.

70–95 % lidí nesplňuje definici zdraví

Definice zdraví DHO říká, že: „zdraví je stav psychické, fyzické a sociální pohody“. Jde o stav vnitřní rovnováhy se zdravou dynamikou, kdy jsme adekvátně schopni se adaptovat na měnící se podmínky.

70–95 procent lidí tuto definici zdraví nesplňuje, a to kvůli zmiňované krizi prožívání, vztahů, nekvalitního životního stylu a měnícího se životního prostředí. Něco se s námi děje a mě zajímá, proč jsme se do tohoto stavu dostali a jak z něj můžeme vyjít ven. Univerzální návod neexistuje, každý musí hledat svůj vlastní. Lze pouze identifikovat zákonitosti a principy, které všichni sdílíme.

Není možné na lidi aplikovat stejný metr. Abychom toto nezdravé číslo změnili, je nutné dojít k určitému stavu pochopení a uvědomění si důležitých aspektů a hodnot, které nám pomohou nastolit změnu z dynamiky nezdravé na tu zdravou. Nedávno jsem četl studii, kolik lékařů je dnes závislých na alkoholu, drogách, jídle a trpí syndromem vyhoření. To není kritika lékařů, ale stav, který o něčem vypovídá.

Když jsem jako lékař součástí systému, který ani mě samotnému nedává návod ke zdraví, měl bych zpochybnit, zda tento systém nemá nějaké zásadní díry. Samozřejmě je na lékaře vyvíjen obrovský tlak a házena zodpovědnost, i to se musí změnit. V akutní medicíně to je pochopitelné, v medicíně chronických nemocí je potřeba začít lidi motivovat k převzetí vlastní zodpovědnosti. Děti jsou samostatná složitá kapitola.

Krize jako nástroj transformace

Současná společnost vykazuje známky degenerace a nefunkčnosti, to je třeba si přiznat. Ne na úrovni technologické, ale sociální a postupně také zdravotní. Často slýcháme o tom, jak nás drtí různé systémy – politický, farmaceutický, potravinářský. Ale to my tvoříme systém, my jako jednotlivci jsme v krizi, a proto je logicky v krizi i společnost.

Každá krize a kolaps je nástrojem transformace. Pokud budeme nemoc považovat za kolaps, tudíž za nástroj transformace, proč bychom ji měli brát za negativní a bojovat proti ní? Nemoc nás pouze informuje o tom, že náš systém je v krizi, ukazuje na nefunkčnost určitých částí, které se podílí na nezdravé dynamice, jejímž projevem je nějaký symptom nebo signál.

Jaké je řešení?

Měli bychom se zklidnit a uvědomit si, že každá nemoc nás upozorňuje na to, co jsme dosud nepochopili v dynamice svého života a prožívání. Rozhodnout se, že od této chvíle už budeme vědomě zvažovat, proč se nám věci dějí a jak je můžeme změnit. Pomoci nám mohou průvodci, přednášky i knihy, ale nikdy bychom neměli přesouvat vlastní zodpovědnost na kohokoliv venku.

Zároveň nemá cenu dávat si za vinu, když se to hned nedaří a neříkat „já mám rakovinu, můžu si za to sám, a ještě to nezvládám, jsem k ničemu“. Naše mysl se zbláznila. Na různých úrovních funguje způsobem, který je pro nás destruktivní a nese s sebou úzkost a strach. Nemoc není nic negativního.

Nezapomínejte, že polaritu negativní a pozitivní všemu dává pouze naše mysl. Všichni průvodci na naší cestě nám poskytují určitou míru uvědomění potřebnou k adekvátním změnám v životě. Bez oné změny nemůžeme očekávat změny na úrovni fyziologické.

Lidé, kteří nemoc správně pochopili, ji hodnotili jako to nejlepší, co je v životě potkalo

Nemoc je pro nás strašák, protože jsme úzce identifikovaní s egem a myslí. Jistě, při nemoci se bojíme smrti, ale všichni jednoho dne zemřeme. Můžeme se samozřejmě obávat, že nebudeme schopni pracovat, budeme nesamostatní, ale v důsledku jde vždy jen o strach ega. Ego není zlo, je to jen automat, který funguje podle toho, co se naučil v dětství a ze společnosti.

Potřebuje žít podle nějakých norem, výkonnosti, vzhledu, majetku, úspěšnosti. Najednou přišla nemoc a tyto normy ohrožuje. A to odvádí pozornost od toho, že nemoc je nástrojem nutné transformace. Nemoc v podstatě řeší integritu našeho systému z dlouhodobého hlediska, kdy vytlačuje jeho nefunkční části.

Rozpadne se jeden systém a vznikne druhý, který je přizpůsobivější k aktuálnímu stavu. Otázka zní, jaký systém uvnitř sebe je třeba změnit. Je třeba si vše řádně zrevidovat – naše přesvědčení, víru, návyky, postoje, vzorce chování – a změnit to, co se ukáže jako destruktivní. Protože to formuje náš vnitřní systém a dynamiku našeho života i těla. Tělo, mysl a prožívání jsou jen jiné formy téhož.

Lineární nebo komplexní přístup?

Z pohledu řecké mytologie existují dva druhy časů, Chronos a Kairos. Chronos popisuje čas běžící lineárně z bodu A do bodu B, kdy mezi nimi plyne čas. Kairos tvrdí, že vše se děje ve správný okamžik a zároveň že vše existuje jen v přítomnosti. Podle Kairos je čas cyklus opakujících se přítomných okamžiků a Chronos se vyskytuje jen v naší hlavě.

Interpretace času podle Kairos boří představu o přímých příčinách nemocí, kterou hlásá současná medicína, tedy kouřím – mám rakovinu plic, jím uzeniny – mám rakovinu střev. Lineární přístup totiž není možné aplikovat na něco tak dynamického, komplexního a individuálního, jako je náš organismus.

Nelze říct, že kouření způsobilo rakovinu plic, protože co když kouření snižovalo napětí způsobené úzkostí, kterou člověk nepochopil, a tak tělo zareagovalo rakovinou plic? Rakovina nevzniká ze dne na den, je třeba dívat se až desetiletí zpět. Při komplexním přístupu také stěží vyjmenujete jen jednu věc, která nemoc způsobila, protože pak by stačilo říct: „nekuř, nebudeš mít rakovinu plic“. Tak jak je možné, že mají rakovinu plic ve velké míře nekuřáci?

Tak to není. Každý z nás je systém, který má svoje pravidla a zákonitosti, ze kterých vychází a kde se vše neustále mění. Když pochopíme tyto principy, budeme schopni proměnit svou dynamiku z nemocné na zdravou. Kouření přináší škodliviny do organismu, ale není to tak prosté, není to lineární. Hezky o tom hovoří profesor Rak z CERNu.

MUDr. Jan Vojáček se snaží hledat kontexty nemocí. Zdroj: Archiv Jana Vojáčka

95 procent dynamiky našeho systému se utváří do sedmi let

Dynamika našeho systému se začala definovat při početí a porodu. Do dvou až tří let dítě neví, že je dítě, domnívá se, že je matka. Ego jako harddisk naprogramovaný určitými vzorci chování a vnímání se začíná nahrávat ve věku od 2–3 let až do věku 6–7 let.

Dítě, fungující na mozkových vlnách theta, nahrává vše, co vidí v těsné blízkosti kolem sebe, třeba jak se chová maminka k tatínkovi nebo k sourozencům. Toto období nás formuje pro to, jací jsme dnes; v něm se z 95 procent nastavila dynamika našeho systému. Prvních 6–7 let života tedy rozhoduje o tom, jací jsme dnes.

Jsme systém dynamicky se měnícího adekvátního biologického projevu na základě primárního nastavení řídících systémů a specificky reagujícího na vnější a vnitřní faktory

Pokud jsme „dynamicky se měnící systém“, tak pro nás logicky nemusí existovat něco jako doživotně nevyléčitelná nemoc. „Nevyléčitelnost“ znamená statický jev, který nenabízí jinou variantu, je to neměnnost, což v dynamickém systému nedává smysl. Nemoc i zdraví jsou jen termíny vymyšlené naší myslí.

Kde začíná jeden a končí druhý? Nemoc má samozřejmě nějaké projevy, ale říkat, že jsou neléčitelné? Například autoimunita střeva, Crohnova nemoc, o které se tvrdí, že je nevyléčitelná, znamená, že daný člověk má autoimuinitní biologický projev na střevě. A to na základě nějakého kontextu života a odpovídajících vlivů.

Proč by se ale střevo, které se prakticky každý týden obnovuje, nemohlo uzdravit? Zrovna tak játra, která jsou nová za 6 týdnů, nebo kůže po 3 měsících, proč s nimi máme problémy 10 let? Je třeba něco změnit, jen je potřeba přijít na to, co to má být.

Zároveň to ale neznamená, že je to nevyléčitelné. Je to nevyléčitelné léky. Protože léky nemohou obnovit nezdravou dynamiku systému na zdravou, to může udělat jen člověk sám adekvátními změnami. Na druhou stranu rozhodně ne každému se to podaří.

Jak to změnit?

Lidé řeší onemocnění různými způsoby. Někdo jde za doktorem, aby jeho problém vyřešil. Jiný se přijde k lékaři poradit, co má udělat, aby problém zmizel. Ten často nepochodí, tak hledá jinde. Hledají pak často různé alternativy a tam velmi záleží, na koho narazí. Jsou alternativci, kteří slibují něco, co slíbit nemohou, za každé situace je potřeba být nohama na zemi, nikdo neví, jestli se člověk uzdraví, či nikoliv.

Po celou dobu je ale nutné, aby pracovali sami se sebou jako se systémem a sledovali změny své dynamiky a biologického projevu. Je jasné, že něco, jako třeba životní styl, půjde přenastavit jednodušeji, zatímco to, co je hluboce zakořeněné v mysli a podvědomí, jako přesvědčení, víra, vzorce chování, bude vyžadovat více času.

A skutečeně nejdůležitější je sledování vlivu změn v čase. Nechodit do extrémů a léky někdy dají více času na další práci. Tohle není proti lékům a lekařům, ale o zamyšlení, že léky by měly být podávány na co nejkratší dobu, během níž by měly být zahájeny adekvátní změny. Zcela chápu, že toho nebude každý schopen a ochoten, ale mnozí již ano.

28 % stres: 72 % harmonie

Zatímco základní naprogramování proběhlo v dětství, později již jen interreagujeme na své okolí a na základě toho začínáme chápat sami sebe i své reakce na často zmiňované slovo stres. Stres není negativní, stejně jako nemoc.

Stres je motorem, ale záleží na jeho míře. Dnes však většina lidí podléhá stresu a nechápe, co vše na jejich systém jako stres působí, a proto se postupem času mění jejich fyziologie, která se může projevit jako nemoc.

Už můj profesor biofyziky mě seznámil se vzorcem rovnováhy 72 : 28, který poukazuje na to, že nepotřebujeme být ze 100 % pod vlivem dokonalé harmonie a můžeme si dovolit 28 % vlivu stresu a stresorů. Jelikož dnes prakticky nikdo nesplňuje definici zdraví, je více než jasné, že nejsme schopni udržet ani tento relativně velkorysý poměr.

Chceme-li být zdraví, měli bychom se ale pokusit k tomuto poměru přiblížit a rozšifrovat, do jaké míry se na nás podepisují jednotlivé faktory a kde máme slabá místa. Někdo může mít výborné vztahy, jiný katastrofální, někdo potřebuje spát 15 hodin, jiný 6, někdo sportovat více, někdo méně, někdo jíst paleo, někdo vegansky a to se navíc vše může a bude měnit v čase.

Z toho vyplývá, že nejdůležitější je poznat sám sebe a to co pomáhá blížit se ke svému souladu a co způsobuje oddalování se od něho.

Nejdůležitější systémy z fyziologického hlediska

Pokud chceme zůstat zdraví a nebudeme nyní brát v potaz přímo psychoemocionální aspekt, tak bychom se měli starat především o autonomní nervový systém, hormonální a imunitní systém, střevo a samozřejmě o to, zda má celý systém dostatek energie.

V současnosti umíme dost faktorů změřit, například reaktivnost autonomního systému a jeho aktuální stav, stav hormonálního a imunitního systému, funkční stav štítné žlázy žlázu a jejich hormonů, nadledvinek a jejich hormonů, pohlavních hormonů, stav střevního mikrobiomu, deficitů mikronutrientů na buněčné úrovni, chronické přetížení toxickými elementy, správně vyšetřit stav muskuloskeletálního aparátu, atd., atd.

Důležité je také znát souvislosti, třeba že metabolismus je řízen hormony a ty propojeny s psyché. A tak člověk s nadváhou, při dietě, kterou aplikuje ve stresu a pocitech viny, nakonec stejně nemusí zhubnout. Může mít hormonální poruchu, kdy se mu nasazením diety naopak zvýší hladina kortizolu, stresového hormonu, která hubnutí brání.

Proto je třeba na sebe nahlížet jako na celek a jsem-li v krizi prožívání, hledat cestu, proč nejsem spokojen sám se sebou a zajídám to. Buď budeme problémy řešit z podstaty, anebo je kompenzovat, jídlem, cigaretami, alkoholem, drogami, sociálními sítěmi, nebo léky. Půjde o odpustky za to, že se nechceme pustit do hlubších životních poznání a změn.

Nevěnuji se nemoci, hledám řešení pro zdraví

Navštíví-li mě klient v ordinaci, snažím se o něm nejprve co nejvíce dozvědět jako o člověku a jeho životním příběhu jako kontextu majícího vliv na jeho aktuální potíže. Vždy beru každý příběh jako naši společnou novou výzvu a nikdy nezapomínám, že vše funguje jako jeden systém, kde na vrcholu pyramidy je nějaký symptom, či nemoc.

Neřeším nemoc přímo, ale to co ji způsobuje. Nevěnujeme se nemoci, ale hledáme řešení směrem ke zdraví. Je také důležité starat se o energii a znát její hranice, nedovolit mysli hnát se až do vyčerpání. Všichni lidé, kteří mě navštívili s chronickou nemocí, byli vyčerpáni na úrovni energie a hormonů.

Vyčerpání znamená, že na svůj organismus působili větší mírou stresu, než by měli. Přitom stres nám způsobuje především naše hlava. Dokud se nenaučíme zpomalit, vystoupit z dominance výkonnostního programu, nemůžeme počítat s tím, že v systému bude dostatek energie a bude fungovat správně.

Jistě, přenastavení návyků bolí. Když nabízím přetíženým manažerkám jógu, většinou ji zoufale odmítají se slovy „to by mě zabilo“. Jejich rozjetá mysl, která denně řeší tisíce problémů, je najednou brzděna a jde proti svým nastavením. Připomíná mi to hlavní hrdinku z filmu Domácí péče, která se upomáhala jako sociální pracovnice, sama sebe upozadňovala, až dostala rakovinu.

Nepochopila, že rakovinou onemocněla proto, že neznala svoje hranice a měla v sobě systém přílišné pokory, tedy vše brala na svůj úkor až k sebedestrukci. Na začátku procesu uzdravování je vždy třeba zastavit se a položit si otázku: jak vlastně žiju, nejdu proti sobě? Kde se neprojevuju autenticky a potlačuju svoje emoce a pocity? Kde jdou přes zdravou míru?

Pokud člověk nezreviduje svůj život, a něco nezmění, nemůže očekávat změnu směrem ke zdraví. Proto moje práce nespočívá v rozdávání léků na nemoci, ale ve vedení člověka k životním změnám. A proto mám v týmu výživové poradce, fyzioterapeuty, psychoterapeuty, kouče, biochemiky, prostě kvalitní lidi, kteří mohou lidem dát kvalifikovanou radu. Jak s ní naloží, je pak na nich.

Vztahy jako nejdůležitější faktor

Naše ego nás odděluje od vnímání světa a ostatních jako propojeného celku. Je ale třeba pochopit, že všichni jsme propojeni sítí a neustále interreagujeme mezi sebou. Všichni kolem nás nám nesou informaci potřebnou pro nás samotné. Z jedné harvardské studie vyplynulo, že za nejdůležitější faktor pro naše zdraví pokládáme vztahy.

Nekvalitní vztahy = nekvalitní vztah k sobě = neschopnost být dlouhodobě plně zdravý. Někdy nám ale lidé, kteří žijí v našem nejtěsnějším okolí, nevědomě brání v naší cestě za zdravím kvůli strachu a nejistotě, jež v nich naše nemoc vyvolá.

Už při náznaku změny velmi často blízké okolí znejistí a nevědomě se snaží nás držet ve starých kolejích. Člověk pak může být vystaven tíživému strachu, nepochopení, vyčerpanosti, ztrátě motivace a jeho snaha o životní změnu může být velmi obtížná. Vždy vyžadujte od svého okolí důvěru a ne lítost.

Je důležité vytrvat, disponovat vysokou mírou vnímavosti a neulpívat na starém, tedy být schopen změny, protože změna léčí. A nechodit v ničem do zásadního extrému bez rady od odborníka. Do budoucna snad nebude existovat medicína klasická a alternativní, ale jen ta, která bude lidem pomáhat se uzdravovat a to různými způsoby, prostředky a vedením.

Autorka textu: Irena Nováková

PrahaIN.cz ve spolupráci s časopisem Nový Fénix přinese řadu materiálů, které zmíněné médium v minulosti vydalo. Jedná se o nadčasové texty, které by mohly v dnešní náročné době čtenářům hodně pomoci…