foto: Archív Jaroslava Čvančary, se svolením./Bývalý ministr zahraničí Jan Masaryk
Po téměř osmi desetiletích zůstává smrt Jana Masaryka jednou z největších záhad českých moderních dějin. Historik Jan Kalous se domnívá, že nejpravděpodobnější verzí je sebevražda. V rozhovoru také hovoří o nové hypotéze Jaroslava Čvančary, podle níž byl Masaryk zavražděn, i o tom, co může přinést probíhající exhumace.
Dlouhodobě se zabýváte postavou Jana Masaryka a jeho tragickou smrtí. K jakým závěrům jste dospěl?
Jak jsem sledoval jeho profil a kariéru, vychází mi, že šlo zřejmě o sebevraždu. Situace pro něj dospěla tak daleko, že už nebylo možné pokračovat, a skončilo to pro něj takto tragicky. Není to samozřejmě stoprocentní.
Argumenty pro tuhle verzi jsou v tom, že během vládní krize v únoru 1948 nepodal s ostatními demokratickými ministry demisi. To byla jeho závažná osobní i politická chyba.
Potom zažil vyhazování zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí, z nichž poměrně velkou část znal. Byl to velmi přátelský, milý člověk. Najednou se musel smířit s vyhazovy lidí, kteří nevyhovovali nově nastolenému režimu.
A pak celá škála drobných věcí. Například různá prohlášení představitelů komunistické strany, že by jeho otec s řešením únorové krize souhlasil. Tím komunisté devalvovali odkaz jeho otce.
Podle nejnovější hypotézy badatele Jaroslava Čvančary Jana Masaryka zavraždili jeho tři spolupracovníci. V této souvislosti vydal i novou knihu. Jak ji hodnotíte?
Je to samozřejmě jedna z hypotéz, která se už dříve objevovala. Pan Čvančara ji rozpracoval do sofistikovanější podoby a také předkládá určité argumenty pro svá tvrzení. Je ale otázkou, zda dotyční byli schopni Jana Masaryka sprovodit ze světa. Protože je to samozřejmě i osobní záležitost. Jsem k tomu trochu skeptický.
Psali jsme
Policie ve středu přistoupila k exhumaci ostatků šéfa tehdejší diplomacie Jana Masaryka. Toto rozhodnutí považuje známý badatel a publicista…
Podle některých teorií Masaryka zavraždil sovětský Lidový komisariát vnitřních záležitostí (NKVD). Co si o tom myslíte?
Ano, i tyto úvahy se objevily. Bylo by zajímavé dostat se k sovětským archivním materiálům z tehdejší doby, pokud je Rusové mají v držení, čemuž nasvědčuje poměrně dost věcí. Jde například o instrukce, které dostávali komunisté z Moskvy mimo oficiální diplomatickou poštu. Bohužel nahlédnout do svých archivů nám Rusové neumožní.
Jaké byly největší překážky při objasňování smrti Jana Masaryka?
Kdyby hned na začátku byla odvedena kvalitní kriminalistická práce, věděli bychom, zda vypadl z okna své koupelny nešťastnou náhodou, jak někteří tvrdí, nebo spáchal sebevraždu, anebo byl zavražděn.
Bohužel ale hned od začátku vyšetřování, které probíhalo v roce 1948, se hromadila celá řada zvláštně provedených úkonů. Některé naopak nebyly provedeny vůbec. Z toho se pak odvíjely celé řady různých spekulací a úvah.
Jaroslav Čvančara exhumaci těla Jana Masaryka pokládá za zbytečnou. Vnímá ji téměř jako pokus o senzaci. Jak ji posuzujete vy?
Spíš bych to vnímal tak, že jde o jeden z úkonů, které skutečně mají alespoň v určitých parametrech potvrdit, nebo vyvrátit některé spekulace. Jedná se o analýzu kosterních pozůstatků, takže jistě budou nalezeny důkazy o pádu z výšky.
Mohly by se objevit nové argumenty, nebo naopak vyvrátit různá tvrzení. Například že se za uchem, kde byla v rakvi uložena kytička sněženek, nacházel nějaký velmi důležitý moment, jenž měl zakrýt teorii o vraždě. To je jedna z věcí, které se mohou vyjasnit.
Nepřichází exhumace příliš pozdě?
Rozumím tomu, že byl tento úkon významně časově posunut. Jakákoliv exhumace těla je velmi citlivou a závažnou událostí v životě lidí, kterých se bezprostředně dotýká. Navíc šlo o mimořádně oblíbeného politika, který byl jedním ze symbolů první republiky a etapy do února 1948. Proto musel být tento krok nepochybně důkladně promyšlen a vyargumentován.
Podaří se někdy tento poněkud záhadný případ uzavřít?
Myslím si, že stejně jako řada věcí okolo poválečného vývoje se asi stoprocentně objasnit nedá.
Jak vy osobně hodnotíte postavu Jana Masaryka?
Na jedné straně to byl velmi schopný a oblíbený diplomat. Vyrostl v rodině, která politikou a atmosférou doby žila. Očekávání spojená s jeho jménem proto byla obrovská. Byl trochu ve stínu svého otce, který byl žijící legendou.
On sám by ale byl šťastnější, kdyby se mohl věnovat svým zájmům. Kultuře, společnosti, sportu, a kdyby nemusel řešit některé závažné věci. To se objevovalo zejména po druhé světové válce, ve chvíli, kdy byl členem vlády.
Byl jiný než jeho obraz, který byl i ve společnosti uměle vytvářen. Legenda kolem něj reflektuje věci, které mají opodstatnění, ale současně do ní vnáší momenty, které jsou spíše přáním otce myšlenky.
Byl to člověk nesmírně autentický a má svoje velké místo v našich dějinách.