foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Konec roku na veřejné pláži v Dubaji
REPORTÁŽ: Na konci roku jsme se vydali do Dubaje. Ačkoli jsme hlavní město stejnojmenného emirátu ve Spojených arabských emirátech opustili 31. prosince brzy ráno, zhruba padesát nachozených kilometrů během pár dnů stačilo k tomu, abychom se zaměřili na to nejpodstatnější.
Protentokrát se budeme věnovat veřejným plážím, posléze navážeme pohledem na vánoční trhy, jakkoli absurdně to v třicetistupňových teplech může znít, a nakonec se podíváme na početnou ruskou komunitu.
Pláží v Dubaji je mnoho (zvládli jsme Jumeirah Beach, Umm Suqeim a Kite Beach), mnoho z nich je ovšem široké veřejnosti nepřístupných. Patří k hotelovým resortům a dostat se na ně je prakticky nemožné, ačkoli stojíte na rušné komunikaci a hledíte přímo na bílý písek vzdálený třeba čtyřicet metrů.
Pokud byste se na vyhašená místa přesto chtěli vydat, stačí k tomu dvě věci, kuráž a suverénnost, s níž projdete hotelovou recepcí s všeříkajícím pohledem, že právě vy v tomto resortu bydlíte. Jednou nám to vyšlo, podruhé nás všudypřítomná ochranka vypoklonkovala ještě na chodníku. Nevypadali jsem zřejmě dost rusky, k čemuž se ještě dostaneme.
Pomocná ruka, kam se podíváš
Pokud tedy vynecháte placené kusy úžasně vypadajících pláží, máte na výběr z několika veřejných. A právě na nich jsme si místy připadali jako na Balatonu nebo Bibione. Přídavné jméno přelidněný ani zdaleka nevystihuje pocit, jaký jsme zažívali, když jsme na jednu takovou veřejnou pláž dorazili. Úvodní fotografie hovoří za vše, ačkoli ani ta nepřinese ten pravý pocit stísněnosti. Po zhruba třech stovkách metrů se před námi otevřel úplně prázdný úsek. Dominovala mu masivní výstavba obrovských věžáků a živý velbloud, který čekal na zákazníky. Bylo to velice zvláštní, neboť v tomto úseku leželi pouze dva lidé.
Sedli jsme si a kochali se po vzoru praktického lékaře Skružného. A trochu záviděli těm dvěma, že jsme si nevzali ručníky. Radost zmíněného páru ovšem trvala jen krátce. Po chvíli dorazil nekompromisní muž v košili a kalhotách a dvojici upozornil, že tady rozhodně ležet nesmí. Neodporovali. Vstali a vydali se vstříc výše zmíněnému davu. To se opakovalo i jinde. Důvodem, proč se na určitých výsecích pláží nesmí ležet, jsou zřejmě soukromé kluby. Uzavřené skupině lidí zkrátka vadí, že nemají průzračný výhled na Perský záliv.
Personálu je v Dubaji tolik, že by to vydalo na samostatný článek. Představte si město jako šachovnici, kde každé políčko je obsazené uklízečem, dohledem nebo zkrátka a dobře jiným zaměstnancem. Nikde jinde jsme se s takto přebujelým systémem veřejné práce nesetkali. Pokud půjdete na toalety, vsaďte se, že jakmile odejdete, někdo po vás půjde ihned spláchnout a zkontrolovat mísu. Zpočátku nás to až děsilo.
Na platy jsme se ptali taky. Drtivou většinu těchto prací zastávají Indové a Pákistánci. Dělají šest dnů v týdnu, žijí po deseti v menších špeluňkách a měsíčně si vydělají tak 30 tisíc korun. Domů se dostanou obrok, a to ještě, pokud mají štěstí.
Dražší lehátka
Ačkoli byl počet turistů nenormální, všichni se chovali spořádaně. Žádný křik, hlasitá hudba, nepořádek. Co jsme tak pozorovali, nikdo si nedovolí odhodit plechovku, natož si zapálit cigaretu tam, kde se to nesmí. Respekt vůči dodržování pravidel Evropana učaruje. Například v Praze na nic podobného nenarazíte.
Veřejné pláže jsou pochopitelně zdarma. Placené kluby, které nejsou součástí hotelu, nabízí vlastně to samé. Pouze k vám pravidelně chodí obsluha, máte své lehátko, ručníky a box, kde se převléknout.
Cena za lehátko není nijak nízká, stojí 400-700 korun na den (spíše pak na odpoledne) na jednoho. V luxusnějších klubech jde o násobky.
Teploty v Dubaji se ke konci roku pohybovaly těsně pod třicítkou. Voda byla přesto chladná. Ze stovky přítomných plavali zhruba tři. Ostatní leželi s mobilem v rukách nebo si četli časopisy. Podobné davy jako na pláži jsme zaznamenali i na shora uvedených vánočních trzích. Jim se budeme věnovat v dalším článku z Dubaje.