foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Cesta na Zličín
REPORTÁŽ: PrahaIN.cz v neděli v podvečer podnikla účelovou cestu na Zličín. V této oblasti nenajdete pouze známé obchodní centrum, výběr je daleko, daleko širší. Zmínit ještě můžeme nábytkový gigant IKEA, Super zoo, oblíbený JumpPark, UNCS, tedy Uncle Sam a další a další obchody.
Na Zličín, což se sluší podotknout, jsme se vydali dvěma způsoby. Jednak autem, poté metrem. Obojí nám z Pankráce zabralo necelou hodinu, k čemuž se ještě nedostaneme. V metru sice bylo chladněji, ale alespoň jelo, což se o vozidlech říci nedá. Že bylo uvnitř obchodního centra nepřeberné množství výrobků a lidí, s tím jsme počítali. Co nás úplně netrklo, to byly nepředstavitelně dlouhé kolony, které se zde tvořily. A které zde byly po celý víkend, jak nám sdělilo hned několik zástupců místních obchodů.
Ti však přítomné davy vítali. Podle mnohých totiž prosincové tržby dělají až padesát procent těch celoročních. To hovoří za vše.
Jízda autem byla až ke Zličínu celkem v pořádku. Nikde nebylo žádné výraznější zdržení, jeli jsme přes Radlickou. Barrandovský most nestál, nesněžilo, nepršelo. Foukal pouze ledový vítr, který pocitovou teplotu srážel tak někam k nule. Jak jsme řekli, v autě to nevadilo. V momentě, kdy jsme se však přiblížili ke Zličínu, nastal horor. Troubení, klasické popojíždění a stále rostoucí nervozita těch, kteří si například spletli pruhy. Místo do Metropole Zličín chtěli na protější stranu a podobně.
Ačkoli jsme se k místu dostali tak za dvacet minut, dalších pětadvacet nám trvalo, než jsme se přiblížili na parkoviště. Kde už zimní režisér připravil nový krvák. To je kapitola sama pro sebe. Na návaly jsme zvyklí, na hledání prázdného stání taky, jenomže v tomto případě bylo všechno umocněno tmou a počtem dalších šoférů, kteří se chovali stejně jako my.
Musí počkat, díky
Většina však nakonec na nervozitu rezignovala a několikrát jsme zaznamenali i docela nečekanou situaci. Čekající pokynuli, abychom zaparkovali jako první. Hledání a stání nám zabralo šest písniček Heleny Vondráčkové, tudíž dalších patnáct minut. Plus minus.
Několik řidičů to vyřešilo po svém. Nechali to na blikačkách za dalšími auty a odešli. Jednoho jsme se snažili vyzpovídat, řekl nám, že běží do Datartu něco vyzvednout, abychom to když tak vzkázali těm, kteří budou vyjíždět. Že musí počkat, jinak že se z toho on i jeho rodina zblázní. Podobné výjevy, kde se mluvilo a vzkazovalo něco přes okýnko, byly běžné. A vtipné, pokud jste tedy opravdu nespěchali.
Poté jsme se vypravili dovnitř, kde nastal ten pravý adventní shon. Atmosféra ale byla úžasná. Hrála hudba, kolem pobíhaly mraky dětí, zatímco jejich rodiče nakupovali. Plno bylo v řadě butiků, prodejen, u stánků. Asi nejvíc lidí jsme zaznamenali v C&A, v potravinách, u Deichmanna, v H&M, Datartu a v tabáku. Nouzí o zákazníky určitě netrpěla ani Bambule a Humanic.
Po chvíli nám to ovšem začalo všechno tak nějak splývat.
Náš obdiv mají především prodavačky. Na jejich místě bychom už dávno přišli o hlas.
Jízda autem včetně parkování nám zabrala tak hodinu. Druhá část redakce sem dorazila už zmíněným metrem. Sice jelo, ale se vším všudy to z Pankráce trvalo pětačtyřicet minut.
Na Zličíně, což je také pravidelný úkaz, opět dominovaly mimopražské SPZ. Slyšeli jsme často i slovenštinu. Když jsme obrovskému centru dávali vale, cítili jsme kromě úlevy i slastný pocit vítězů, že jsem to my i vozidlo zvládli bez úhony.