„Co by se mi asi mohlo stát?“ Kristýna (23) nevěřila a vyrazila stopem do Milána

PŘÍBĚH: Server PrahaIN.cz publikuje během celého léta pozitivní i negativní zážitky z letních dovolených. Tentokrát jsme hovořili s Češkou, která cestování pojala trochu jinak. Na výlet do italského Milána se totiž vydala stopem, a to navzdory nesouhlasu své rodiny i známých. Nelituje. „Potkala jsem samé super lidi,“ sdělila nám po návratu.

Náklady na cestu tvoří poměrně výraznou část celkové ceny dovolené. A právě tato skutečnost přiměla třiadvacetiletou Kristýnu z Prahy vyrazit na výlet stopem. Původně měla jet s kamarádkou, nakonec však za dobrodružstvím vyrazila sama.

„Chtěly jsme jet původně s kamarádkou na pár dnů do Milána a okolí, jenomže kamarádka nakonec nemohla. Tak jsem jela sama. Chtěla jsem jet na hodně punkovou dovolenou, ještě studuji a peněz nemám úplně nazbyt. Proto mě napadlo vyzkoušet stopování. Jasně, že jsem viděla všechny ty kriminální příběhy o zavražděných stopařkách, ale mě to prostě hodně lákalo, tak jsem do toho šla,“ řekla redakci Kristýna krátce po návratu z italského města módy. Na dovolenou se prý vydala jen s batohem, ve kterém měla spacák, stan a pár kusů oblečení.

Když svůj plán přednesla rodičům a kamarádům, dočkala se především nesouhlasných reakcí a obav. „Máma se mě ptala, co budu dělat, až mi zastaví nějaký vrah nebo násilník. Táta se zas bál, že se někde ztratím. Odrazovali mě i kamarádi. Ale zároveň říkali, že by to vážně mohlo být super dobrodružství,“ pokračovala Kristýna, která si předem sestavila přibližný plán cesty a na kartonovou ceduli napsala první město, kterým byl německý Mnichov. Před sebou měla necelých 900 kilometrů.

Hned první auto představovalo jackpot

„Rozhodla jsem se, že bych chtěla jet přes Mnichov, Vaduz a Como, protože jsem se chtěla podívat i do Lichtenštejnska a k jezeru Como. Cesta byla cíl. Na ceduli jsem měla napsaný jako první Mnichov. Postavila jsem se na Zličíně k nájezdu na dálnici a doufala, že mě někdo vezme. Když ne přímo do Mnichova, tak alespoň třeba do Plzně, nebo za hranice do Německa,“ svěřila se Kristýna.

Hned první automobil, který jí zastavil, popisuje jako jackpot. Šlo totiž o pár, který měl namířeno na mnichovské letiště. „Byli hrozně milí. Celou cestu, asi pět hodin, jsme si povídali a já tím pádem úplně bez problémů urazila skoro půlku cesty!“ pochvalovala si mladá stopařka začátek svého dobrodružství.

Pomocnou ruku podali kempaři i místní obyvatelé

V Mnichově jí prý stopování zabralo podstatně delší dobu. „Před cestou jsem si četla různé rady, tipy, triky a návody, ze kterých jsem se mimochodem dozvěděla, že je stopování na dálnici v Německu i dalších zemích zakázané. Takže jsem stála hlavně u výjezdů nebo odpočívadel. Asi po dvou hodinách jsem sehnala alespoň odvoz do města Memmingen, kde jsem si našla super kemp a strávila tam noc. Navíc jsem se tam dala do řeči s Němci, kteří měli namířeno k jezeru Bodensee a druhý den mě svezli. Zase to byli naprosto super lidi,“ pokračovala Kristýna.

Dostat se od zmiňovaného jezera do Lichtenštejnska prý nebyl vůbec žádný problém, ani tentokrát Kristýna nehovoří o strachu či nepříjemných zážitcích. „Trochu zvláštní byl jeden pán, který mi zastavil na okraji Vaduzu s tím, že jede do nějakého města, které je prý po cestě do Itálie. Moc jsem mu ale nerozuměla, měl zvláštní přízvuk a vypadal divně. Trochu mě děsil. Tak jsem to radši neriskovala a nechala ho odjet,“ vzpomněla si na jediný nepříjemný zážitek z cesty.

Jako nejpomalejší úsek popsala cestu přes Švýcarsko, kde se prý posouvala velice pomalu. Od jednoho městečka k druhému, především díky místním obyvatelům. Část cesty musela jít také pěšky. Karta se však znovu obrátila u jezera Como.

Let zpátky rozhodně nenabídl tolik zážitků

„Na posledních padesát kilometrů, z Como do Milána, jsem narazila na českou rodinu. Přišlo mi to jako zázrak. Vzali mě až do centra, protože tam sami jeli. Opět jsme si skvěle popovídali. Bylo to super,“ rozplývala se Kristýna. Cesta z Prahy do Milána jí prý nakonec zabrala čtyři dny.

„Zpátky jsem už normálně letěla. Ale to nebyla rozhodně taková sranda. Plán na příští léto je jasný, zase někam vyrazím stopem. Možná dál. Lákalo by mě Španělsko,“ uzavřela své vyprávění s tím, že se rozhodně nebojí a podobný způsob cestování může jen doporučit.