foto: Archiv redakce PrahaIN.cz/Velvyslanectví naší republiky v Moskvě
ROZHOVOR: PrahaIN.cz měla na začátku května možnost hovořit s českým podnikatelem, který se aktuálně pohybuje spíše v oblasti realit. Dříve však byl podle vlastních slov hoteliérem na plný úvazek.
Naši redakci zajímaly především jeho zkušenosti s turisty. Obecně podle jeho slov žádný národ není ničím vyloženě specifický. Platí prý, že Rusové bývali zejména na počátku devadesátých let velmi bohatí, arabští hosté odmítají hovořit s ženami jako recepčními či manažerkami a Židé pro změnu počítají všechno do koruny. A než si něco objednají, zeptají se třeba desetkrát.
„Ale dát rovnítko mezi potížisty a nějakým státem, to bych neřekl, nebyla by to pravda,“ uvedl náš zdroj.
V Praze podniká od roku 1990. Když se bavíme o jeho zážitcích, pravidelně létá mezi Austrálií a USA. A někde mezi těmito dvěma státy nachází Rusko.
„Když se o tom bavíme, jsou to zážitky, které se nezapomínají. Asi největší dojem na mě udělal jeden Rus. Byl tu po revoluci a mluvil o sobě jako o pomocníkovi Borise Jelcina (1. prezident Ruska od roku 1991, pozn. red.) Ten byl tak bohatý, že jsem si zpočátku myslel, že práší. Že přehání,“ uvedl tento podnikatel na konto Barona Prášila.
„Měli jsme už tehdy restauraci jako součást hotelu v centru Prahy. A ačkoli jsem ji pronajímal a nešlo stoprocentně o můj podnik, chodil jsem tam denně na hotovky a toho člověka zde potkal. On byl rád, že vidí známou tvář. Postěžoval si na změnu režimu v Rusku, na nové pořádky. A taky na naše víno z Moravy. Podle jeho slov se nedalo pít. Tehdy mi řekl, že si objedná specialitu, pak někam odešel. Když se vrátil, vysvětlil mi, že si objednal nové víno. Šel jsem proto okamžitě za šéfkuchařem, aby se nedivil, že si host objednal něco mimo podnik. Vrátil jsem se ke stolu, kde mi tento přítel Borise Jelcina řekl, že víno nebude dnes, že mu ho teprve dovezou letecky z Moskvy.“
Jak řekl, tak se během dvou dnů stalo. Nešlo prý o ruské, ale o maďarské víno.
„Tokaj. Mám ho dodnes doma, dostal jsem ho darem. Protože jsem abstinent, jen na něj koukám. Pravidelně si na ty dny vzpomenu, byly to zvláštní časy. Plné svobody, ale i neklidu. Hlavně v centru Prahy se děly zlé věci. Přepadávalo se, dost kradlo, byly tu organizované skupiny a večer jsme museli mít vlastního člověka u dveří, aby nás vlastně hlídal. Nepředstavitelné, že?“ uzavřel.