foto: PrahaIN.cz/KD Střelnice
REPORTÁŽ: Prázdniny se pomalu chýlí ke konci, ale PrahaIN.cz stále cestuje po celém Česku. Srpnový víkend jsme strávili v Krkonoších, ve Vrchlabí jsme navštívili také místo natáčení legendárního filmu Miloše Formana - Hoří, má panenko.
Vrchlabí se také říká „vstupní brána do Krkonoš”. Asi dvanáctitisícové město rozhodně stojí za vidění, drtivá většina turistů ho ovšem navštěvuje právě v souvislosti se svými toulkami po horách.
Z Prahy jsme cestu zvládli asi za dvě a půl hodiny, ani jsme se nemuseli střídat v Jičíně v řízení, jak se zpívá v písni Vrchlabí od kapely Chinaski.
Z města jsme se autem vydali nejprve do Horních Míseček, odkud jezdí autobus na Zlaté návrší. Právě z tohoto místa se pak dá pohodlně dostat na některá velmi populární místa Krkonoš. Trasy nejsou náročné, zvládnou je jak senioři, tak rodiny s kočárkem.
V horách mraky lidí, ve Vrchlabí klid
Nejdřív jsme navštívili Labskou boudu, pak se vydali k pramenu Labe. Lidí bylo opravdu hodně, zvlášť v prvním uvedeném místě byla doslova hlava na hlavě. Psát víc ke Krkonoším je asi zbytečné, určitě stojí za návštěvu.
To samé můžeme říct o Vrchlabí. Ačkoli bychom se jen v samotném městě při delší dovolené asi nudili, na jeho kráse mu to neubírá. Centrum města je nádherné a má příjemnou horskou atmosféru.
Hoří, má panenko
Hodně pozdní oběd jsme si dali v restauraci Švejk. Některé podniky s tímto názvem nemají především v Praze dobrou pověst, velmi často bývají označované jako turistické pasti. To ve Vrchlabí neplatí. Hospoda je proslavená tím, že se nachází v Kulturním domě Střelnice, kde se v roce 1967 natáčel film Hoří, má panenko.
Natáčení legendárního snímku, jenž byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film, je samozřejmě připomenuto hned u vstupu a posléze v chodbě různými snímky. Pro filmové nadšence či kritiky je určitě povinnost podnik navštívit.
My jsme v horkém počasí usedli na zahrádku. Ta v nás evokovala spíš atmosféru nějakého koupaliště. Z reproduktoru hrála nahlas hudba, lidé si objednávali také u stánku, který je na zahrádce zřízen, a do toho radostný povyk malých ratolestí.
V pro restauratéry nepopulární čas mezi obědem a večeří bylo úplně narváno, což nás překvapilo, místní servírky nikoliv. Na stolech se pak nacházelo i mnoho rezervací na večer.
Hned jsme si říkali, že se nedivíme. Švejk patří mezi nejlépe hodnocené podniky ve Vrchlabí, na Googlu si drží 4,6 z více než 1.600 respondentů.
Restaurace se zaměřuje především na typická česká jídla. Ceny nás pak i více než 130 kilometrů od domova na chvíli přenesly zpátky do Prahy. Nejsou v žádném případě šokující, ale zkrátka „tak trochu pražské“.
Hovězí guláš s houskovým knedlíkem za 265, hovězí svíčková je o deset kaček levnější. Kolem tří stovek vyjde pečené králičí stehno či vepřové kolínko. Za hlavní jídlo v průměru kolem 260 korun.
Na žádné z typických českých jídel jsme ale neměli chuť, ačkoli na talířích dalších hostů vypadalo nádherně.
My si objednali burger s hranolky (275), vepřovou panenku s pepřovou omáčkou a šťouchanými brambory (265 + 55) a Krakonošův oheň z vepřové pečeně Duroc s lehce pikantní cibulovo-smetanovou omáčkou a bramboráčky za 275.
Trefa do černého to úplně nebyla. Gastrozážitek se nekonal. Zvlášť jsme si nepochutnali, jídlo bylo v nejlepším průměrné a litovali jsme, že jsme si nedali něco z českých klasik, které výřeční lidé od vedlejších stolů velice chválili.
Ale kritizovat nechceme, náladu nám to nezkazilo. Klidně bychom se vrátili, i když spíš jen na pivo, které bylo zcela v pořádku.
Řada místních nám ve městě doporučovala ještě restaurace jako Farma, Na Špeku nebo Botta Café. Gastronomie ve Vrchlabí očividně funguje dobře a samotné město se ji podle všech informací snaží podporovat, jak jen to jde.
Co se týká samotného Vrchlabí, pozor, že od května je na dva roky uzavřená expozice ve všech čtyřech historických domcích z důvodu rekonstrukce. Pohled na ně si ale přesto můžeme vychutnat. Soubor štítových domů je jednou z vůbec nejstarších lidových staveb v Krkonoších a pohled je to opravdu skvostný.