foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Dítě, ilustrační foto
ROZHOVOR: Známky už jsou uzavřené, děti se těší na výlety, zmrzlinu a prázdniny. Ale ne ve všech rodinách je to období radosti. Právě závěr školního roku je pro mnoho dětí i rodičů stresujícím obdobím.
Tlak na výsledky, strach ze zklamání nebo mlčenlivé napětí doma, to vše může způsobit, že místo úlevy přichází pláč, výčitky nebo dokonce zkratkovité jednání. Najít dnes dětského psychologa je dost náročné. PrahaIN.cz poskytla rozhovor psycholožka Jana Růžičková. Mluví o tom, jak se známkami a hodnocením pracovat zdravě, otevřeně a s důvěrou.
Blíží se vysvědčení, jak se to projevuje u vás v ordinaci?
Konec školního roku přináší do mnoha rodin kromě úlevy i zvýšené napětí. Vysvědčení bývá zlomovým okamžikem, který může vyvolat radost, ale také strach, pocit viny, smutek nebo dokonce konflikty. Děti často vnímají známky jako posouzení své hodnoty, a ne jen jako výpověď o školním výkonu. A bojí se svěřit rodičům.
Jak tedy s dětmi o vysvědčení mluvit citlivě, podpořit je, ale zároveň nezlehčit důležitost učení?
Možná to zní jako klišé, ale komunikace je základ. Děti si vytvářejí vztah ke škole, známkám nebo k sobě samým podle toho, co slyší, ale i jak je jim nasloucháno. Když dítě cítí, že ho vnímáme, že nás skutečně zajímá jeho názor, obavy i radosti, staví se k sobě i ke svému výkonu mnohem zdravěji. Bohužel, ve shonu každodenního života často sklouzáváme k rychlé kontrole: „Už máš hotové úkoly?“ nebo „jaká byla písemka?“ Ale to nejsou skutečné otázky směřující k dítěti. Jsou to kontrolní hlášení. Mnohem hodnotnější je položit otázku typu: „Jak ses dnes ve škole cítil?“ nebo „co ses zajímavého dozvěděl?“ apod. Je dobré, když dítě vnímá, že se zajímáme o něj samotného jako o člověka, a ne jen o jeho školní výkon. A to je pro jeho sebevědomí a sebekoncepci zásadní. Zároveň rozhovor o vysvědčení by neměl začínat až ve chvíli, kdy ho dítě přinese domů. Komunikace o známkách, školních úspěších a neúspěších a vysvědčení by měla probíhat po celý rok.
Proč se děti bojí svěřovat?
Láska nemá být podmíněná výkonem. Zní to samozřejmě, ale pro mnoho dětí to není samozřejmý pocit. Děti jsou často velmi citlivé na neverbální signály rodičů – úšklebek, povzdech nebo mlčení může být pro ně horší než otevřený výkřik. Proto je důležité verbálně je ujišťovat, že jejich hodnota nespočívá ve známkách. Můžeme to dát dítěti najevo třeba takto: „Pro mě jsi nejlepší, ať už na vysvědčení bude cokoli.“ „Známky ukazují jen malý kousek toho, co všechno umíš a kdo jsi.“ „Jsem hrdý na to, jak ses snažil, ne na to, co jsi dostal na vysvědčení.“
Je důležitá snaha a proces, nebo jen a jen výsledek?
Jedním z největších rizik tradičního přístupu ke známkám je redukce dítěte na číslo. Pokud budeme chválit jen jedničky a trestat čtyřky, dítě se naučí buď skrývat své neúspěchy, nebo se může přestat snažit. Místo toho se zaměřme na konkrétní pokrok nebo úsilí. Například: „Vím, že matematika ti nejde snadno, ale ocenil jsem, jak jsi se pravidelně učil a opakoval učivo.“ „Vidím, že ses zlepšil v češtině. Pamatuješ, jak tě na začátku trápilo čtení?“ Takové věty posilují růstové myšlení, tedy přesvědčení, že schopnosti lze rozvíjet úsilím a že neúspěch není konec, ale příležitost k učení.
A co když je adorovaný jako příklad spolužák? Nebo dokonce sourozenec?
Pro dítě není nic bolestivějšího než být srovnáván s bratrem, sestrou nebo spolužákem. I když máme dobrý úmysl: „Kdybys měl známky jako Kuba, mohl bys…,“ dítě to slyší jako: „Nejsi dost dobrý.“ Každé dítě má jiné tempo, silné a slabé stránky. Vnímejme své děti jako unikátní bytosti, které potřebují rozvinout svůj vlastní osobitý potenciál. Místo srovnávání zvažte otázky: „Na co jsi nejvíc pyšný?“ „Co bys chtěl příští rok zkusit jinak?“
Čím dítě motivovat?
Motivování typu: „Když budeš mít samé jedničky, koupíme nový telefon,“ učí děti vnímat učení jako nástroj k získání odměny, nikoli jako něco hodnotného samo o sobě. Z vnitřní motivace se tak stává motivace vnější, která není tak silná, hluboká a dlouhodobá. Stejně tak tresty za horší známky posilují strach, ne zodpovědnost. Pokud dítě dostane špatnou známku, je důležité pochopit proč. Může jít o problém s obsahem učiva, ale také o vztah s učitelem, úzkost, pomalé pracovní tempo nebo poruchu pozornosti. Místo trestu nabídněte zájem a společné hledání řešení: „Máš nějaký nápad, jak by ti to šlo příště lépe?“ nebo „Co bys ode mě potřeboval, aby se ti lépe učilo?“
Jak zakončit školní rok?
Nezáleží na známkách, konec školního roku je příležitostí k rituálu uzavření jedné etapy. Společná oslava, výlet nebo jen klidný večer s oblíbeným filmem dávají dítěti jasný signál: „Tohle bylo náročné období a ty ses s ním popral.“
Jak to ten další školní rok dělat lépe?
Doporučuji se o naše děti pravidelně zajímat, komunikovat s nimi o jejich potřebách, názorech a emocích, lépe přistupovat ke školnímu výkonu a podporovat kompetence samostatnosti a radosti z objevování a zvídavosti. Je to skvělá investice do našich dětí. Předejdeme tak zkratkovitému impulsivnímu jednání dětí, kteří se ještě neumí tak dobře psychicky regulovat jako my dospělí. Máme tak větší šanci předejít konfliktům, útěkům z domova, sebepoškozování či dokonce sebevraždám. Vysvědčení by nemělo být momentem strachu, ale příležitostí k reflexi, podpoře a posílení vztahu mezi rodičem a dítětem. Pokud se naučíme o známkách mluvit bez dramat, s empatií a důvěrou, vychováváme z dětí nejen úspěšné žáky a studenty, ale hlavně odolné a sebevědomé jedince.
Mgr. Jana Růžičková, která se specializuje na práci s dětmi, rodiči a celými rodinami. Ve své praxi propojuje psychologii, terapii zaměřenou na tělo a práci s emocemi, vede individuální i skupinové terapie a věnuje se také krizové intervenci.