foto: Markéta Grušáková, PrahaIN.cz/Pohled na stůl uvnitř OC Flora.
REPORTÁŽ: Oběd mezi kapkami deště nejenže romanticky zní, ale ve stejném duchu může i proběhnout. Oběd mezi průtrží mračen je už ovšem jiná káva. A právě tu „navařilo“ v pondělí v poledne obchodní centrum Atrium Flora na pražských Vinohradech.
Na místě jsme se tou dobou pohybovali taky. Seděli jsme nad talíři s holandským řízkem a pořádným mixem čínské všehochuti, když jsme si zčistajasna začali všímat nechápavých pohledů ostatních strávníků. Asi se diví, jak rychle se zatáhlo, říkali jsme si.
Pravda, z relativně modrého nebe se během deseti minut stala téměř noční obloha a tma padla taky na útroby zmíněného obchodního centra. Jedli jsme dál, když v tu chvíli už byl vidět úprk asi deseti jedlíků od stolu. Kvapně popadali mikiny, tácy, pití a hledali volný stůl.
Ještě pořád jsme nevnímali, co se vlastně stalo. K zatažené obloze se rázem přidala silná průtrž mračen. Ačkoli na Floru chodíme přes deset let, s něčím takovým jsme se zde ještě nikdy nesetkali. Zřejmě díky selhání techniky totiž zůstala střešní okna otevřená a dovnitř se valily doslova proudy vody. Nejen tam, kde se jí, ale také na eskalátory a do nižších pater.
Šlo o zajímavý pohled.
Řada příchozích totiž déšť nevnímala a odhodlaně si to šinula k volným stolům, což je sám o sobě dost nezvyklý pohled. Jakmile vstoupili do studené sprchy, brali nohy na ramena. Úklidová četa sice byla v pozoru, jednalo se o tři starší ženy v rudém mundůru, ale v danou chvíli jejich píle neměla cenu.
Pršelo víc a víc a střešní okna byla stále dokořán. Všechno ustalo tak lehce před 12:00. Ženy okamžitě vzaly hadry, začaly utírat vodu na stolech a na židlích, které logicky odtahovaly.
Vydali jsme se dolů, kde jsme teprve uviděli spoušť. Lesklá podlaha vypadala jako kluziště, že i ochranka musela každého kolemjdoucího nabádat, aby si dával pozor. „Podél,“ slyšeli jsme opakovaně. Ačkoli jsme nechápali, kudy máme jít, nakonec jsme si cestu přes čerstvé kaluže přeci jenom proklestili.
Zmáčené byly eskalátory, zábradlí, ale i lidé. Jedna dáma se sušila na WC, další se utírala papírovým sáčkem v Delmartu. „Najednou to přišlo, stála jsem, telefonovala. Než mi došlo, že na mě prší, byla jsem durch,“ svěřila se všem, kdo se nacházel v jejím přímém okolí.
Déšť sice trval maximálně patnáct minut, ale voda byla na řadě míst. Nikdo neuklouznul, nikdo si nic nezlámal. Menší pes dokonce využil dopolední nadílku a z kaluže u zlatnictví pil.
Z toho, co jsme prozatím neoficiálně zjistili, byly na vině skutečně střešní senzory. Nezapracovaly, jak měly.
Že by to v čase oběda někomu vyloženě vadilo, o tom nemůže být řeč. Většina strávníků se bavila.