foto: Kateřina Svobodová/Zahrádkářská kolonie Ořechovka
Zahrádkářská kolonie na Ořechovce brzy oslaví sté narozeniny. Dnes je místem uprostřed velkoměsta, kde se u prvorepublikových chatek potkávají vzpomínky několika generací i dějiny 20. století. Místní obyvatelé ji však původně ve svém sousedství nechtěli, protože by se tam mohly „zahnízdit vesnické poměry“.
Táhne se jako nevelký zelený pás podél někdejší Buštěhradské dráhy. Tu a tam vyruší ptačí zpěv hluk projíždějícího vlaku, jinak ale vzduch čeří jen lehký vítr. Prosluněné odpoledne přilákalo do zahrádkářské kolonie na Ořechovce v Praze 6 poměrně dost lidí. Někteří plejí záhony, jiní kropí zeleň utrápenou po letním suchu. V další zahrádce štěká pes a u jedné z chatek si hrají děti s balónkem.
Uprostřed venkovské idylky by jen málokdo řekl, že o pár kroků dál stojí luxusní vilová čtvrť. „Kolonie se začala budovat na konci 20. let minulého století,“ popsala Zora Koutecká, lektorka Uměleckoprůmyslového musea, které sem ve spolupráci se Zahrádkářskou kolonií Ořechovka pro zájemce pořádá vycházky.
„Místní obyvatelé ji ale rozhodně nevítali. Naopak – obávali se, že mezi reprezentativními vilami vznikne něco, co bude jejich čtvrti kazit charakter,“ dodala.
Kolonie byla podle nejčastěji uváděných údajů založena v září 1929, i když není jisté, zda zahrádky nevznikly už o několik let dříve. Pozemek, který Praha zahrádkářům pronajala, nebyl lukrativní. Šlo mimo jiné o navážky stavební suti, navíc v blízkosti Buštěhradské dráhy.
„Právě taková místa se ale pro zahrádky využívala často,“ řekla lektorka. Lidé si zde mohli vypěstovat vlastní ovoce a zeleninu a vytvořit si kousek venkova uprostřed města.
Vesnické poměry uprostřed elegance
S Ořechovkou však tehdy byly jiné plány. Měla být především elegantní vilovou čtvrtí. Místní proto očekávali, že na obecním pozemku vznikne veřejný sad.
Dobovou náladu zachytil článek v Národních listech z roku 1929.
„Místo sadu vyrůstají jeden za druhým v neladu neskladu nevzhledné dřevěné baráky.“ Autor kritického článku ještě doplnil, že „zahrádky nápadně kontrastují se sousedními přepychovými vilami“. Obával se také, že se zde „zahnízdí vesnické poměry“.
Zahrádkáři přesto nakonec dostali prostor. Pozemek jim město pronajalo za 25 haléřů za metr čtvereční ročně a samotné zahrádky i chatky si jejich uživatelé budovali převážně svépomocí. Řada chat se dochovala a je na nich dobře vidět, že nebyly nijak luxusní ani velké. Stavěly se na kamenných podezdívkách, měly velmi malý sklep například pro skladování ovoce a zeleniny a také prosklené zádveří.
Pekař zahrádkářem
Jedním z prvních zahrádkářů byl pekař Jan Hladký, který měl na Ořechovce živnost. Právě on stál za založením kolonie a 14 let působil jako její předseda. Jeho manželka nebyla z pekařova zahradnického zápalu příliš nadšená – stěžovala si, že je „víc na zahrádkách než v tom pekařství,“ vyprávěla Koutecká.
Hladký se snažil, aby kolonie nebyla jen místem, kde se pracuje. Organizoval i zahrádkářské zábavy. Tehdy se jeho zahrádka otevřela veřejnosti a kolemjdoucí se mohli procházet mezi záhony.
„Byl to den otevřených dveří,“ vzpomínal později jeden z členů osady. „Přicházeli do osady kolemjdoucí, aby se prošli po zahrádkách a byli obdarováni květinami,“ citovala z jeho vzpomínek Zora Koutecká.
Už o deset let později se však ukázalo, jak velký význam mají zahrádky pro Pražany. Za války se staly důležitým zdrojem potravin. „Dnes se zde zvířata chovat nesmějí, tehdy tam ale lidé měli slepice, králíky nebo kachny,“ popsala kurátorka. A zvířectvo bylo třeba krmit i ve chvíli, kdy se v květnu 1945 v Praze bojovalo.
Vzpomínky člena kolonie Jana Krbce popisují cestu pro krmení zvířat jako velmi nebezpečnou. V ulicích byli vojáci, ozývala se střelba a hvízdaly kulky. Přesto se někteří zahrádkáři vydali přes město až do osady. Jeden z nich se z takové výpravy už nevrátil.
Válka se na kolonii podepsala. Ploty byly stržené, zahrádky rozkopané a v okolí zůstala munice. Po osvobození se v sousedním vojenském areálu usadili ruští vojáci, kteří do kolonie chodili pro vejce nebo si tam chytali slepice, které si pekli. Později si někteří odnášeli i větve či stromky.
Koutecká zmínila vzpomínku jednoho ze zahrádkářů, který popisoval, že vojáci to dělali s „radostným úsměvem“ v domnění, že tím majitelům udělají velkou radost.
Zahrádkáři se zároveň snažili obnovit běžný život a využívat úrodu, část plodin však museli odevzdávat, aby přispěli k poválečnému hospodářství. V roce 1950 tak měli předepsáno dodat státu například 182 kg hrušek, 2 kg broskví či 3 kg meruněk.
Protesty kvůli zástavbě
Kolonie přežila i další desetiletí a některé zahrádky zůstávají v rukou stejných rodin po několik generací. Pozemek i nyní patří hlavnímu městu a zahrádkáři jej mají v nájmu.
Její budoucnost před několika lety zase byla nejistá. Po území dlouhodobě pokukují developeři. V připravovaném Metropolitním plánu se měla objevit jako zastavitelná zeleň, což však vyvolalo protesty.
Nakonec byla zařazena mezi nestavební bloky a vymezena jako „zahrádková osada, rekreační zahrada“, což by jí mělo zajistit ochranu před zastavěním.