foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Pařížská ulice, ilustrační foto
PŘÍBĚH: Vydali jsme se do jednoho z bytů v Pařížské ulici na rozhovor s pamětnicí a rodačkou z Prahy. V ulici Pařížská se nejen narodila, ale žije zde i celý svůj život. S milou dámou jsme strávili několik velmi příjemných hodin, povyprávěla nám svůj životní příběh, ale popsala také, jak se na v Pařížské žilo v minulosti a dnes. V první části rozhovoru vás seznámíme s osudem paní Aleny (85), který rozhodně nebyl růžový. Bude ho vyprávět sama.
„Já jsem se narodila v domě, který je teď naproti mému bytu, bydleli jsme nahoře v pátém patře v garsonce. V Pařížské tak vlastně žiju relativně po celý život. Naše rodina byla židovského původu a vlastnila obchod s metráží. Moc si toho z předválečného období nepamatuju, protože když začala válka, bylo mi kolem tří let.
Naši se kvůli válce, a taky kvůli mně, rozvedli. Vypadalo to totiž, že by to tatínek mohl uhrát na to, že je křesťan, takže bych mohla být s ním a do koncentračního tábora by tak šla jen maminka. Bohužel to nevyšlo a do jednoho z prvních transportů nastoupili oba moji rodiče.
Mě nakonec ukrývali lidé v jednom ze sklepů v Maiselově ulici a byla jsem potom taky v „útulku“ pro opuštěné děti. Moje teta byla jediná, která v době války v Praze zůstala, jinak mi zemřelo jedenáct členů rodiny. Maminka s tatínkem se naštěstí oba vrátili v roce 1945 a znovu se vzali. Maminka s sebou přivezla i jednu mladou holku ze Slovenska, které v táboře umřela celá rodina. Bydlela s námi do doby, než se vdala.
Tento byt jsme tehdy dostali od magistrátu, původně patřil nějakému advokátovi, taky židovského původu, kterému se ale povedlo před válkou utéct do Austrálie. Během války tady žila německá rodina, která měla dole obchod s provaznictvím a měli patnáctiletého kluka. Ten si jeden z arkýřů vymaloval načerno, protože si tam zřídil fotokomoru. Když jsme dorazili, v bytě nebyl kámen na kameni a všechno bylo rozstřílené, a to včetně oken a dveří. Zůstal tu jen nepořádek a jedno piano, to nám potom komise ještě sebrala, ale nám to nevadilo.
Neměli jsme vůbec nic. Ani příbor, talíř nebo židli, všechno jsme si museli půjčit u známých. V tomhle čase už mi bylo tak šest let a pamatuji si, že jsem tu první noc musela spát v podvlíkačkách po tom patnáctiletém německém klukovi.
Byli jsme snad jedni z prvních, kterým v domě zbudovali stoupačky, do té doby jsme museli s maminkou všechnu vodu nejdřív ohřívat. Chvilku po válce se narodil i můj mladší bratr.
Pohled na ulici. Foto: PrahaIN.cz
Nástup nového režimu
Rodiče začali zase rychle pracovat, všechny naše peníze byly totiž zmražený. Původní obchod rodičů býval v ulici Jilská, hned po válce rodiče otevřeli znovu, tentokrát ve Skořepově. Ve 49. nám ho ale, už po druhé, vzali a už se nám nevrátil. Trvalo snad jen týden, než všem vzali jejich podniky a okradli je. Vybudovat něco trvá roky, ale zničení zabere jen malou chvíli.
Tatínek musel být jako obchodník členem obchodní komory a kvůli tomuhle psal na komoru dopis, že se omlouvá, ale že má doma nemocné děti o které se musí starat a že tedy musí skončit. Nastoupil potom do státního podniku, který se jmenoval Textilie a tady se taky věnoval metrážím.
Nejdřív dělal nějakého úředníka a potom i šéfa dopravy. Vstoupil do strany, protože by nás jinak nevzali na školy a jako rodina bychom měli problémy. Když pak ale dostali v 68. nějaký dotazník, kde byla otázka „Co si myslíte o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa?“ odpověděl: „Soucítím s ním, ale nemohu pro něj nic udělat.“ Byl z toho průšvih, ale naštěstí ho nechali ve fabrice dál pracovat, a to až do roku 1974, kdy umřel.
Když potom brácha končil medicínu, tak jsme se báli, že to bude kvůli tatínkovi problém. Potřeboval totiž z jeho práce dobrozdání do Vojenské nemocnice, kam chtěl nastoupit. Nakonec to ale bylo v pořádku, jen v papírech stálo, že náš otec byl „pomýlený“.
Já sama jsem pracovala už od patnácti. Nejdřív se nastoupila do jedné firmy na hydroprojekty, která sídlila na Národní třídě. Za několik let se ale společnost odstěhovala do ulice Táborská, kam už jsem kvůli svému omezení nezvládala dojít.
Když jsme pak zůstali s bráchou už jen sami, strašně dlouho jsme čekali, jestli nám ten byt zůstane, nebo nám ho vezmou, protože se sem snad chtěl místo nás nastěhovat i nějaký pražský starosta. Nakonec se nám ho ale povedlo získat. Pak se po letech ozval syn těch zmíněných známých, kteří nám po válce pomáhali zařídit byt. Myslel si totiž, že jsme nezískali byt, ale rovnou celý dům! Tak mu bratr odpověděl, že to jsou blázni, že opravdu žádný dům nevlastníme.“