foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Stavitelé kostela svatého Gabriela (kostela Zvěstování Panny Marie) se nechali inspirovat beuronskou architekturou, která čerpala inspiraci ze starověkého Egypta a Byzance.
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.
A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.
Proč Smíchov?
Přemýšleli jste někdy o tom, jak vůbec získal Smíchov jméno? Jsou o tom dvě legendy. Obě se jeví jako velmi nepravděpodobné, takže bychom za ně ruce do ohně nedávali, připomenout je ale musíme. Podle první pověsti Smíchov dostal jméno podle Horymíra, který uprchl svým věznitelům z Vyšehradu skokem z hradeb na hřbetě svého milovaného koně Šemíka.
Po zdařeném útěku se prý na druhém břehu smál a smál...., a tak vznikl Smíchov. Šemík se ale při skoku z hradeb vážně zranil a sotva doklopýtal do Neumětel, kde pošel. Takže Horymír by navíc neměl důvod k veselí. A i když byl hrdina jako vystřižený z akční podívané, spíš než úsměv na tváři by měl Horymír nejspíš pošpiněné sedlo. Představa skoku z takové výšky do vltavských vln je totiž děsivá.
Areál kláštera Sacré Coeur vznikl v roce 1872 jako konvent řeholních panen; dívky ze zámožných rodin se zde věnovaly náboženství, ručním pracím, francouzštině a němčině. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Druhá legenda je datována do roku 814, kdy zde byl oběšen odbojný a zlý pán z Ronovic. Znepříjemňoval svému okolí život natolik, že zlí duchové, když se o jeho smrti dozvěděli, tak se na tomto břehu Vltavy jen smáli a smáli. A od té doby se tu prý říká Smíchov.
O původu názvu můžete přemýšlet během našeho putování. Smíchov si nestihneme rozhodně projít celý, tak zvolíme jen část, která je možná ze všech nejmalebnější. Jde o Kinského zahradu a přilehlé církevní zapomenuté stavby.
Petřín rozsekl Karel IV. Hladovou zdí
Abychom měli jasno. Dnešní Kinského zahrada je společně s celým vrchem Petřín součástí přírodní památky Petřín a je rozdělena mezi první a pátou městskou část. Dělícím pásem je takzvaná Hladová zeď, kterou nechal v dobách krize vybudovat císař Karel IV., aby chudý lid měl práci a obživu. Tato zeď je dodnes nádherně vidět z lokality Újezdu a rozděluje vlastně zalesněný kopec na smíchovskou a malostranskou stranu. A právě Hladovou zdí Kinského zahrada končí.
Na start naší procházky si ale dopřejme cestu autobusem linky 176 do stanice Holečkova. Autobus jezdí z Karlova náměstí. Je dobré služeb pražské hromadné dopravy využít, protože v Kinského zahradě se dost nachodíme a budeme pořád stoupat a klesat.
Byzantsko-egyptská budova v centru Smíchova
Na stanici Holečkova se před námi najednou v plné kráse objeví jedna z nejvíce opomíjených a přehlížených pražských staveb. Přitom při prvním pohledu zapůsobí tak, že se sotva zmůžeme na fascinující „Whaaau“. Řeč je o klášteru svatého Gabriela s přilehlým kostelem Zvěstování Panny Marie, kterému se velmi často nesprávně říká kostel svatého Gabriela.
Letohrádek Kinských si nechal postavit jako letní sídlo Rudolf Kinský. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
V Praze totiž není mnoho míst, která lze zařadit do beuronského stylu architektury. Patří k nim částečně například emauzský klášter a klášter s kostelem svaté Rodiny v Řepích.
Beuronská architektura je povětšinou novorománská a čerpá myšlenky a inspirace v Egyptě či Byzanci. Proto byly tak v oblibě velké barevné geometrické vzory, symboly a hlavně mozaika, která překypuje zlatem. Přesně v tomto stylu nechala církevní budovu a klášter postavit v roce 1888 hraběnka Gabriella Sweerts-Šporková. Interiéry byly vyzdobeny mozaikami a malbami beuronské umělecké školy. A napodobenina románského stylu je tak dokonalá, že jen málokdo odhadne, že klášter i s kostelem nejsou starší než 140 let. Po slavnostním otevření se do budovy nastěhovaly řeholní sestry z rakouského Salcburgu.
Pražané na gabrielský klášter ale v průběhu let téměř zapomněli. Důvod byl prostý. Dlouhá léta se skrýval zavřený a téměř neviditelný. Klášter byl zrušen se vznikem Československého státu a pak dostalo obrovskou budovu do správy Ministerstvo pošt. V dobách socialismu přešlo vlastnictví na Československou a později Českou poštu. Budova byla nevyužita, chátrala a lidé na ní zapomněli.
Jezírko s umělým vodopádem a sochou Herkula v zahradě Kinských. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Před časem budovu Česká pošta prodala a hovoří se o tom, že zde vznikne luxusní hotel. Nicméně už se pomalu začíná otevírat veřejnosti alespoň formou příjemné venkovní restaurace s grilem.
Změna tváře Smíchova
Dnes už bychom jen stěží předpokládali, že po dlouhá staletí byla tato část Smíchova vyplněna jen sady a vinicemi. Změna charakteru Smíchova ze zemědělského na průmyslový začala s počátkem 19. století, kdy se ve směru od dnešního Kinského náměstí začala lokalita měnit. V nižších partiích začaly růst jako houby po dešti fabriky, výše pod Petřínem se vinice měnily v zahrady a vznikaly tu církevní stánky. Mezitím vyrůstaly domy pro dělnickou chudinu.
Za dalším klášterem musíme přejít rušnou Holečkovu ulici. Na její opačné straně narazíme na poměrně nenápadný kostel se slavným jménem, které proslavila metropole nad Seinou, Sacré Coeur. Tento kostel a klášter je jen o čtyři roky starší, než klášter svatého Gabriela a za jeho výstavbou stojí benediktin Gislin Bethun. Stavby tentokrát vzaly na sebe novogotickou podobu a na konci 19. století sloužily hlavně jako výchovný ústav pro dívky z hodně zámožných rodin.
Slečinkám se tu dostávalo slušného vychování, učily se náboženství, skromnosti, ručním pracím a plynulému hovoru v jazyku francouzském a německém. Po téměř jednom a půl století už je ale všechno jinak. A možná právě přesně naopak. Kostel je odsvěcený, pořádají se tu taneční party, společenské akce a opulentní večeře.
Kostel svatého Michala v zahradě Kinských je vyplněn ikonami, sloužil totiž pravoslavné církvi. Snímek vznikl krátce před jeho vyhořením. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Veřejnosti je však přístupná klášterní zahrada, která se dnes nazývá parkem Sacré Coeur. A nutno dodat, že se z tohoto parku stává jeden z nejmalebnějších v celém městě. Radnice páté městské části zde dostavuje takzvaný svatební altán a zdejší vyhlídková plošina nabízí jeden z nejkrásnějších výhledů na Prahu. Jako na dlani zde máte celé město se všemi jeho dominantami, snad jen kromě Petřínské věže a chrámu svatého Víta, které jsou zastíněny právě vrchem Petřín.
Kinského zahrada – ráj na zemi
Po návštěvě parku Sacre Coeur je však čas pokračovat ještě chvíli Holečkovou ulicí směrem dolů k Vltavě a záhy vlevo vstoupit takzvanou myší dírou do samotné Kinského zahrady.
Bez debaty jde o nejkrásnější, značně členitou a malebnou, zahradu pátého městského obvodu. Z dnešního pohledu bychom tuto sedmnáctihektarovou plochu měli spíš nazývat lesoparkem či anglickým parkem než zahradou. Nicméně zahrada v pravém slova smyslu zde byla až do roku 1798, kdy se tu pěstovalo víno, zelenina a květiny.
Morová boží muka v Kinského zahradě byla také na místo převezena. Tentokrát jen z jiné části Prahy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Pak celou oblast zakoupila Růžena Kinská. Její syn Rudolf se už nechtěl dívat na záhony s mrkví a hráškem, a tak mu v hlavě dozrála myšlenka na založení anglického parku. A nejen to. Jeho součástí bylo i deset skleníku, kde se pěstovalo tropické ovoce a teplomilné květiny. Kinští měli vlastní ananasy, pomeranče, mandarinky, fíky, ale i orchideje. Nic z toho se dnes už nezachovalo. Když budete pozorní při procházce Kinského zahradou, odkryjete jen opěrnou zeď, na které se původní skupina skleníků nacházela.
To už ale byl konec 20. let 19. století a Rudolf Kinský se pustil i do výstavby Letohrádku Kinský, který se nachází v nejzápadnější části Kinského zahrady. Architektem budovy byl architekt Jindřich Koch. Architektonicky jednoduchá stavba se ale stala na pozadí parku dominantní i díky obrovskému balkonu v prvním patře, který je podpírán jónskými sloupy. Dnes v budově funguje expozice národopisného oddělení Národního muzea.
Celou zahradu, včetně letohrádku, pak odkoupilo na začátku 20. století město a z Kinského zahrady se stal veřejně přístupný park. Jméno však zůstalo.
Sochy, studánky a výhledy
Za zmínku v této části zahrady rozhodně stojí socha herečky Hany Kvapilové z tyrolského mramoru. Do parku byla umístěna u příležitosti sedmého výročí úmrtí herečky v roce 1914. PrahaIN.cz této unikátní soše věnovala prostor v samostatném článku.
Vývěr studánky Pod Jezírkem v Kinského zahradě. Dnes je studánka a její opěrná zeď jediným pozůstatkem tropických skleníků Kinských. Ty se nacházely nahoře nad opěrnou zdí. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Od Letohrádku Kinských je vhodné si samotnou Kinského zahradu projít křížem krážem, nahoru dolu, po mlatových cestách i po těch dlážděných. Stojí to za to. Narazíte na ohromné množství zajímavých zákoutí, míst, budov a uměleckých předmětů.
Každopádně si na svazích Petřína musíte všimnout ohromného množství studánek. Petřín je totiž velmi důležitou pramennou oblastí Prahy a dává veřejnosti vodní zdroje náručí přímo vrchovatou. V části Kinského zahrady se nacházejí hned tři velmi intenzivní vodní zdroje, malostranská část je na vodu ještě bohatší. Jejich voda je dodnes, už od času Kinských, důmyslným vodním systémem v podobě mnoha stovek metrů dlouhých kamenných štol sváděna do uměle vybudovaných jezírek uprostřed svahu a také do kašny v dolní části zahrady.
Právě jezírka upoutají rozhodně naši pozornost. To menší pracuje s uměle vytvořeným vodopádem a zdobí ho socha Herkula bojujícího s Hydrou. Tato socha stávala původně na pražské Kampě a na Petříně našla náhradní důstojné místo.
Plošně větší jezírko se nachází zhruba o padesát metrů výš a zdobí ho socha Lachtana. Tu vytvořil akademický sochař Jan Lauda v roce 1953.
Kostel, který byl prodán a vyhořel
Mezi oběma jezírky se až do 28. října 2020 nacházel unikátní dřevěný kostel svatého Michala. V tento den ale zničující oheň spálil stavbu až do samotných základů.
Z nejvyššího místa Kinského zahrady máte Prahu jako na dlani. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Historie dřevěného kostela byla velmi zajímavá. Šlo totiž o typickou ukázku takzvaného karpatského dřevěného baroka. Původně stál svatostánek v ukrajinské obci Velké Loučky asi 40 kilometrů východně od Čierné nad Tisou. Na konci 18. století postihla vesnici taková neúroda, že se musela zadlužit tak výrazně, že jí nezbylo nic jiného, než prodat kostel. Tímto netradičním způsobem se tedy kostel dostal do obce Medvedovce u Mukačeva. A protože po vzniku Československa byla Podkarpatská Ukrajina součástí našeho státu, tak se v Medvedovcích v roce 1927 rozhodli, že dřevěný kostel věnují hlavnímu městu Praze.
Psali jsme
Který most v Praze je ten nejkrásnější? I když je to otázka hodně subjektivní, mnoho lidí by asi překvapilo, že podle soudu řady odborníků by…
Kostel byl do posledního čepu, protože neobsahoval vůbec žádné kovové součástky, rozebrán a poslán do Prahy. Tady ho karpatští mistři zase přesně podle plánů složili.
V posledních letech před požárem ho využívala pravoslavná církev a s největší pravděpodobností právě od svíček používaných při bohoslužbě kostel vyhořel. Ihned po požáru byla vyhlášena sbírka na vznik repliky nového kostela. Vytvořit ji nebude po technické stránce problém, protože celá stavba byla do posledních podrobností popsána, prouzkoumána a zaznamenána. Takže můžeme jen doufat, že se v nejbližší budoucnosti znovu s budovou kostela svatého Michala v Kinského zahradě potkáme.
Do zahrady se svážely památky z celé Prahy
Není to ale jediná ozdoba, která se do Kinského zahrady přemísťovala. Stejný osud potkal i morová boží muka, na která můžeme narazit v blízkosti horního jezírka. Jejich cesta ale nebyla na Petřín tak dlouhá. Původně se boží muka nacházela na Žižkově na místě tramvajové zastávky Lipanská. Na Petřín se malá církevní stavba přestěhovala v rámci pražské Zemské výstavy.
Chráněný strom s názvem Platan v zahradě Kinských. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Když už se vyšplháte do nejvyšších poloh Kinského zahrady, pobuďte tu nějakou chvíli. Naskytne se vám totiž nádherný výhled na město. Moc podobných míst s téměř kruhovým výhledem v Praze není. Uvidíte, že Smíchov je dnes velmi živou a aktivní čtvrtí města. Zdá se proto téměř nemyslitelné, že na konci třicetileté války v roce 1648 stál na Smíchově jediný nepoškozený dům. Všechny ostatní padly za oběť obléhání města. Smíchov, který byl v té době samostatnou obcí a neměl s Prahou vůbec nic společného, se však stal nejpostiženější lokalitou dnešní Prahy v době tohoto třicet let dlouhého válečného konfliktu.
Procházku Kinského zahradou je vhodné ukončit znovu při ústí Holečkovy ulice na náměstí Kinských. Jen tak si totiž můžete prohlédnout jeden z nejkrásnějších a největších českých stromů. Stojí u vstupní brány do zahrady z náměstí Kinských a je to platan. Je ve vynikajícím zdravotním stavu, má výšku 28 metrů a obvod kmene téměř šest metrů. Je nádherný.
Článek se opírá o vědomosti a paměť autora, veřejně přístupné zdroje a web zmíněné městské části.