foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Zemřelí na Malostranském hřbitově už zpravidla nemají žádné pozůstalé, jen opuštěné náhrobky tu zůstávají stát
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.
A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.
A i dnes si ještě připravíme hrst hřbitovních svíček a možná i nějakou tu kytičku. Budeme to potřebovat. Nějak jsme totiž zapomněli na hřbitovy, které se nacházejí na levém vltavském břehu.
K tomu prvnímu dojdeme pohodlně ze stanice metra Anděl anebo nám k tomu bude stačit svézt se tramvají z Anděla malý kousek do stanice Bertramka. Tady se mezi dvěma velmi frekventovanými ulicemi – Plzeňskou a Duškovou krčí historií dost utiskovaný a přehlížený Malostranský hřbitov.
Malá Strana na Smíchově?
Nešálí nás zrak, skutečně v samém srdci Smíchova se nachází hřbitov Malostranský. Důvod této významové popletenosti je prostý. V době před 350 lety se nesmělo pohřbívat v zastavěných částech měst a obcí, a tak Menší Město Pražské (dnešní Malá Strana) založilo svůj hřbitov daleko za svými zdmi, na v té době neobydlené ploše.
Klíčový náhrobek malostranského hřbitova na Smíchově patří pasovskému knížeti biskupu Leopoldu Thun-Hohensteinovi. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Ta plocha byla sice neobydlená, ale nebyla nezastavěná. Nacházela se tu totiž bývalá a už několik let nefunkční a rozpadající se věznice. Se založením hřbitova se ale muselo v roce 1680 hodně pospíchat. Ulicemi Prahy totiž chodila Zubatá s hodně nabroušenou kosou a lidské bytosti stínala po desítkách. Za sebou vláčela smutek, mor a morové lékaře s těmi legendárními zobany, které si nasazovali na obličej, aby unikli všudypřítomné infekci. Ve stejné době, tedy v době morové nákazy, vznikají také Olšanské hřbitovy, jak jsme se dozvěděli minule.
Na nově založeném Malostranském hřbitově nejprve vzniká kaple Narození Panny Marie, kterou pak, s přibývajícím významem, nahradila mnohem větší kaple Nejsvětější Trojice. Ani ta tu dlouho nezůstala, protože ve 30. letech 18. století ji věhlasný architekt Kilián Ignác Dientzenhofer přestavěl na regulérní kostel. Uměleckou přestavbou si tak zaplatil vlastní hrobové místo.
Původní Erbenův hrob rozjezdila auta
Malostranský hřbitov sloužil kdysi celé Praze na levém břehu Vltavy, a tak se hrobová místa zaplňovala hodně rychle. Stop stav nastal v roce 1884, kdy už tu bylo skutečně tak narváno, že se musely hledat nové prostory.
Na malostranském hřbitově na Smíchově našli místo odpočinku i Mozartovi přátelé - zpěvačka Josefína Dušková a její manžel hudební skladatel František Xaver Dušek. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Pro hřbitov znamenal zákaz pohřbů jediné, začal chátrat. Řady návštěvníků postupně řídly, náhrobky začaly zarůstat a pustnout a korunu všemu nasadili socialističtí plánovači komunikací, kteří v 50. letech 20. století navrhli velké rozšíření Vrchlického a Duškovy ulice. Bylo nutné odříznout kousek hřbitova. Několik opuštěných hrobů bylo zcela zničeno, o záchranu jednoho se zasloužili historici.
Bylo to místo posledního odpočinku spisovatele Karla Jaromíra Erbena. Jeho ostatky byly převezeny na Olšany, na místě původního hrobu dnes projedou tisíce vozidel denně.
Nezájem veřejnosti vyvrcholil na počátku tohoto století, kdy se malostranský hřbitov stal mnohokrát snadným cílem nájezdů vandalů, zlodějů, bezdomovců a drogově závislých. Hřbitov byl na několik let neprodyšně uzavřen, rekonstruován a oživen. Od té doby však zažívá doslova zmrtvýchvstání.
Davové šílenství turistů z Východu
„Teď už to není tak strašné, ale tak před třemi, čtyřmi lety, hrůza,“ vzpomíná hlídač hřbitova. „Najednou se sem nahrnuly doslova stovky japonských turistů, nekonečné davy. Všichni fotili, natáčeli. Museli jsme přijmout posily a řídit to tady. Dělili jsme je do skupin a pouštěli postupně. Bylo to tu jako na Karlově mostě,“ vzpomíná muž na davové šílenství japonských turistů.
Světově proslulý náhrobek Svaté holčičky na malostranském hřbitově na Smíchově patří Anně Degenové, která ve věku tří let vypadla z okna. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
A proč se malostranský hřbitov tlačilo takové množství asijských návštěvníků? Mohl za to jeden hrob, který byl na japonských turistických webech zařazen mezi nejkrásnější a nejnavštěvovanější místa naší metropole.
Jde o dětský náhrobek, kterému se říká Svatá holčička. Velmi vkusně a emotivně provedený náhrobek je více než zdařilou kamenickou prací Josefa Maxe. V malém hrobě odpočívá od roku 1851 tříletá Aninka Degenová, o jejím životě kolují dnes už jen pověsti a legendy. Podle jedné dívenka vypadla z okna, poté co se nahnula za panenkou, která ji vyklouzla z ruky. Další legenda říká, že z okna viděla svého otce, který se vracel z práce, chtěla mu zamávat a...
Podle jiné pověsti šlo dokonce o dceru známého pražského malíře Kristiána Rubena. Každopádně osud přerval příliš mladý život. Dojemný příběh i dnes vhání mnoha turistům slzy do očí a dokazují tu dětské hračky, vzkazy na papírcích, svíčky nebo květiny, které hrob Svaté holčičky obklopují.
Funerální historie tu píše zlatým písmem
To ale není jediný náhrobek, který rozhodně stojí za naši pozornost. Ještě větší historickou bombou je náhrobek zasazený do dělící hřbitovní zdi. Jde o náhrobní desku Doroty Hámové. Výjimečná je v tom, že jde o nejstarší náhrobní nápis v českém jazyce. Pochází z 25. března 1795.
Na malostranském hřbitově najdeme nejstarší český náhrobní nápis; je na hrobě Doroty Hámové, která zemřela 25. března 1795 ve věku 66 let. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Musíme ale při čtení nápisu počítat s tím, že čeština dnešních dní je trochu jiná, než ta z konce osmnáctého století.
Pro Nerudu inspirace k tvorbě
Na tomto místě uložil k věčnému odpočinku oba své rodiče známý spisovatel Jan Neruda a vůbec náladu zdejšího hřbitova velmi miloval. A právě posedávání mezi hroby na tomto hřbitově ho přimělo k napsání věhlasné básnické sbírky Hřbitovní kvítí. Nutno poznamenat, že otec Nerudy zemřel před vydáním sbírky, matka až dvanáct let poté.
Najdeme tu hroby i mistrů architektů bratří Dientzenhoferů a také zpěvačky Josefiny Duškové a jejího manžela skladatele Františka Xavera. Oba dokázali vždy rozevřít na nedaleké usedlosti Bertramka pohostinnou náruč pro největšího hudebního génia světa – Wolfganga Amadea Mozarta.
Psali jsme
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje…
Umělecky nejhodnotnějším náhrobkem je místo posledního odpočinku pasovského knížete – biskupa Leopolda Thun-Hohensteina. Náhrobek se sochou Václava Prachnera s klečícím biskupem s rukama sepnutýma k modlitbě se přehlédnout prostě nedá.
Osm let před uzavřením Malostranského hřbitova projevili smíchovští radní obrovskou prozíravost, protože v roce 1876 založili smíchovský hřbitov na Malvazinkách, který na sebe později převzal veškerou péči o mrtvé na levém pražském břehu Vltavy.
Kostel svatých Filipa a Jakuba na hřbitově Na Malvazinkách se může pochlubit plastikami apoštolů od věhlasného barokního sochaře Maxmiliána Ferdinanda Brokoffa. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
K němu se dostaneme od malostranského hřbitova na Smíchově celkem jednoduše. Stačí projít kolem výše zmiňované usedlosti Bertramka a ulicemi U Mrázovky a U Smíchovského hřbitova. Musíme však počítat s tím, že do nohou dostaneme téměř stometrové převýšení.
Hřbitov oblíbený starou gardou herců
Během následujících desetiletí vyrostl smíchovský hřbitov na Malvazinkách v jeden z největších pražských. Dnes tu odpočívá téměř šedesát tisíc pohřbených. I jeho rozloha téměř 8 hektarů ho řadí k největším pražským hřbitovům.
Jen tak pro zajímavost, pokud bychom pátrali po původu netradičního názvu nejen hřbitova, ale i celé lokality, tak si musíme vzít na pomoc odkaz malostranského boháče Tomáše Malvazyho. Ten vlastnil v této oblasti ohromné množství půdy a hospodářských stavení. Po nich dnes už ale není ani vidu, ani slechu. Zato nepřehlédnutelným středobodem celého hřbitova je novorománský kostel Filipa a Jakuba, který byl postaven na samotném konci předminulého století.
Na hřbitově Na Malvazinkách je i nenápadný hrob prezidenta Antonína Novotného; zdobí ho pouze jeho podpis. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Stejně jako Olšanské hřbitovy, tak i hřbitov na Malvazinkách se stal posledním útočištěm řady významných osobností československé kultury, vědy, sportu nebo politiky. I tady vám zdejší hřbitovní kancelář nabídne letáček s mapou hrobů významných osobností.
K těm nejnavštěvovanějším rozhodně patří hroby zpěváků Karla Gotta, Evy Pilarové nebo Dana Nekonečného. Svou pozemskou pouť zde v pouhých 34 letech završil zcela výjimečný divadelní režisér Petr Lébl.
Při hledání zajímavých hrobů se vyplatí být pozorní hlavně u severní hřbitovní zdi. Tady můžeme objevit hrob bývalého československého prezidenta Antonína Novotného. Je snadné ho přehlédnout, protože není na něm žádný nápis, jen poměrně nečitelný podpis samotného prezidenta.
Kdo by nepamatoval roli Šány v televizní inscenaci Nezralé maliny; věčného mrzouta hrál Miloš Nedbal - jeho hrob najdete na hřbitově Na Malvazinkách. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
V oblibě měla hřbitov hlavně starší herecká generace, například věčná představitelka maminek a hodných tetiček Antonie Nedošínská nebo herečtí sourozenci Ferenc Futurista a Eman Fiala. Hrob tu má také věčně nabrblaný, nespokojený a škarohlídský důchodce Šána z televizní hry Nezralé maliny Miloš Nedbal.
O náhrobek ale nestál další z hereckých bardů, Eduard Cupák. Jeho přáním bylo nechat se rozptýlit na zdejší rozptylové loučce.
A tramvají do Motola
Nezbyde nám nic jiného, než od hřbitova na Malvazinkách sejít znovu na Bertramku na tramvajovou zastávku a nechat se dovézt k Motolskému krematoriu. Tuto budovu při pátrání po zajímavých hřbitovních příbězích rozhodně nesmíme opomenout.
Svůj věčný odpočinek našel na hřbitově Na Malvazinkách po smutném životě i výjimečně nadaný divadelní režisér Petr Lébl. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Krematorium v Motole je jedním ze dvou v současnosti funkčních pražských krematorií. Vedle svého souputníka ve Strašnicích je však to motolské jako biblický David vedle Goliáše. Přesto mohly mít obě budovy stejného architekta – Aloise Mezeru. Ten představil projekt krematoria na výkresech veřejnosti i svým kolegům už v roce 1937, kdy krematorium ve Strašnicích lapalo z důvodu přetíženosti po dechu. Jenže laická i odborná veřejnost měla k projektu řadu připomínek, a tak návrh Aloise Mezery skončil v propadlišti dějin.
Krematorium vzniklo až téměř dvacet let po prvním výkresu
Druhá světová válka totiž přinesla řadu jiných problémů a potřeba výstavby druhého pražského krematoria začala vyvstávat až na konci 40. let. Mezera už byl tou dobou mrtvý, a i možná proto se po jeho návrhu znovu nesáhlo a byla vypsána nová architektonická soutěž, kterou vyhrál Josef Karel Říha. Výstavba krematoria se protahovala a ke slavnostnímu otevření, včetně nového hřbitova, došlo v roce 1954.
Budova motolského krematoria je považována za menšího sourozence krematoria ve Strašnicích. Co je však bonusem budovy v Motole, je lesní klidné prostředí. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Samotný areál motolského krematoria i hřbitova je zasazen do velmi malebného kopcovitého terénu a dnes se právem označuje termínem lesní hřbitov. Pokud se však vydáte na návštěvu této lokality, tak prosím nepřehlédněte ten největší umělecký skvost, který se nachází v těsné blízkosti krematoria.
Socha, u které je dobré se zastavit
Jde o jednu z nejhodnotnějších a nejcennějších českých soch 20. století. Z bronzu ji ulil už v roce 1913 sochař Vilím Amort. Dal jí jméno Dohasínající krása.
Zdánlivě nevhodné umístění na květinové louce a mezi rozkvetlými vzrostlými keři rododendronů je ale při bližším pochopení naopak chápáno jako opravdový kongeniální tah zahradních architektů.
Psali jsme
Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje…
Amort se totiž rozhodl pro postavu postarší ženy sedící se smutným výrazem bez jakéhokoliv vysvětlení. V jarních měsících, kdy jsou keře pěnišníků rozkvetlé a mají největší objem, ze zelené hmoty vystupuje jen ženina tvář, jejíž posmutnělý výraz lze chápat jako poslední sbohem patřící milovanému člověku.
S odcházejícím létem a s postupným opadáváním listů se ale čím dál tím víc obnažují kontury sochy a její název Dohasínající krása získává nový rozměr, jde o rozměr smutku po zdaru cyklicky usínající přírody.
Socha Dohasínající krása od Vilíma Amorta v areálu motolského krematoria. Jde o jednu z nejcennějších a nejhodnotnějších českých soch minulého století. Její krásy si však všimne málokdo. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Zima však dokonale odkryje Amortův záměr a skutečnou pravdu o myšlence sochy. Tu pak potvrzuje i zápis v Amortově deníku, který si psal v době vzniku sochy, a s jehož obsahem se můžeme na místě seznámit: „Chci vytvořit kus života ženy, jejíž život umírá zvolna, neodvratně hyne – chci tímto svým dílem postavit diváka, u něhož předpokládám lidského citu, před ženu, která jest vším životu lidstva a která, když dala člověčenstvu vše, a nyní hyne neodvratně bez soucitu – bez lásky – bez pochopení. Toto vše chci do tohoto aktu dát – vnitřní bolest její a odevzdanost v osud, který ji drtí.“ Tolik výpis z deníku autora sochy Vilíma Amorta.
Hrůznost komunistické diktatury vyvstala po mnoha letech
V roce 1999 byl objeven ve státních archivech dokument, podle kterého byl nově vzniklý urnový háj v Motole v 50. letech využíván Státní bezpečností k ukládání popelu obětí politických vražd. Těla zavražděných se pálila většinou ve Strašnicích a popel byl převážen do Motola do společného urnového hrobu. Ten byl o rok později identifikován a prozkoumán. Následně zde bylo zřízeno čestné pohřebiště obětí komunismu.
Na stejném místě však sní svůj věčný spánek i herečky Stella Zázvorková, Věra Galatíková a Nina Popelíková. Ta posledně jmenovaná i se svým manželem Otou Sklenčkou. Na motolském hřbitově je také hrob střihače TV Nova Michala Velíška, člověka, který za pomoc druhému v nouzi zaplatil vlastním životem.
Tolik dnešní předdušičková procházka hřbitovní Prahou. Výlety zakončí příště ve Strašnickém krematoriu a na vinohradském a strašnickém hřbitově.
Text se opírá hlavně o vědomosti a paměť autora. Dále vychází z veřejných informačních zdrojů a také z webových stránek dotčených pražských městských částí a objektů.