Praha neokoukaná: Západní Smíchov domov pražského všeuměla a tragické osudy historických vil

Lidí všude jako much. Turisté nabuzení poznávacím šílenstvím, v jedné ruce průvodce, v druhé mobil. Domácí i ze zahraničí. Směřují od orloje na Pražský hrad. V každé uličce se k mohutné mase přidávají další a další. Nakonec není ve vašich silách udělat krok vedle, protože vás táhlé těsto těl nepustí.

A přitom stačí tak málo. Udělat několik kroků stranou, třikrát čtyřikrát zahnout za roh a dostanete se do míst, která vám o Praze řeknou mnohem víc než cvakání fotoaparátů na Karlově mostě. Atmosféra a krása stověžaté Prahy se totiž ukrývá mimo hlavní turistické trasy. Pojďte s námi.

Dnes na Smíchov. Než si utáhneme u bot pevně tkaničky, tak pár údajů na úvod. Smíchov má 7,05 kilometrů čtverečních a žije tu 35 tisíc lidí, a to znamená, že je Smíchov zhruba stejně lidnatý jako Česká Lípa, Kolín nebo Znojmo.

Smíchov, kam se chystáme, je natolik rozsáhlým územím, že ho nezvládneme projít na jeden zátah, a tak si dnes nabrousíme zuby jen na jeho nejzápadnější část. Abychom byli přesní, projdeme si katastrální části zvané Klamovka, Skalka, Hřebenka a Císařka.

Z hlediska historického je nutno poznamenat, že už v dobách Karla IV. Pražané (obyvatele Smíchova k nim tehdy ještě počítat nemůžeme) dávali na Smíchov velký pozor a sledovali opravdu pečlivě, co se tam děje. Důvod obezřetnosti je jednoduchý, Smíchov byl totiž obranným nárazníkovým pásem mezi hradbami a nepřáteli, a tak bylo v zájmu obyvatel královského města, aby tu panoval pořádek a klid.

A klid tu byl, protože Smíchov byl ryze zemědělskou oblastí plnou zahrad, sadů a vinic. To všechno se začalo měnit až s příchodem hospodářské revoluce a parních strojů, kdy se na pomezí 18. a 19. století začal Smíchov měnit v ryze průmyslovou oblast plnou páry, kouře a špíny.

Jen hrstka objektů v dělnické kolonii Buďánka prošla rekonstrukcí, na základech ostatních snad vyrostou malé domečky podobného typu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ta místa, kam se dnes vydáme, však zůstala průmyslem většinou nedotčená, protože leží na poměrně ostrých svazích, kde vinice a sady ustupovaly zástavbě mnohem pomaleji. A když už svůj boj prohrály, nahradily je většinou luxusní vily bohatých pražských měšťanů.

Dělnická kolonie Buďánka

To však neplatí pro první naši zastávku. K ní se nejlépe dostaneme tramvají, když vystoupíme na stanici Kavalírka. Najdeme tu bývalou dělnickou kolonii Buďánka. Informuje o ni například památkový katalog Národního památkového ústavu. Rozlohou miniaturní území o velikosti jednoho a půl hektaru bylo vyhlášeno v roce 1991 památkovou zónou, nicméně panují všeobecné obavy, že ani to lokalitu nezachrání před jejím definitivním úpadkem a zkázou. A to i přesto, že k rekonstrukci některých objektů už došlo.

Kolonii Buďánka se věnovala ve své diplomové práci Anežka Hradilková. Ve zkratce ale můžeme říci, že vznikla už na počátku 19. století jako domov nejchudších dělníků z oblasti Smíchova a Košíř. Už tehdy zde život ukazoval svou zcela specifickou tvář, které si všiml třeba i spisovatel Jakub Arbes. Fakticky šlo původně o 24 miniaturních terasovitě postavených domků v tělese bývalého pískového lomu. Část z nich však už dnes neexistuje a část je v takovém stavu, že oprava není fakticky možná.

Problém je hlavně v tom, že neexistuje jednotný názor, jak s touto lokalitou naložit. O prostor měla zájem škola waldorfského typu, umělci chtěli přetvořit Buďánku na malou uměleckou čtvrť, do lokality se ale sunou i investoři obytných domů. Neustále oddalování rozhodnutí je vlastně přibližováním smrti historické kolonie, a tak, pokud chcete vidět opravdu už jen její poslední zbytky, je třeba se na místo vypravit co nejrychleji. 

Z Buďánky budeme chvíli pokračovat po Plzeňské třídě a odbočíme do ulice U Kotlářky. Na jejím konci se nachází sochařský ateliér manželů Vladimíra a Věry Janouškových. Samotná stavba je dnes ceněným architektonickým počinem Josefa Hrubého, který vznikl v roce 1965 v takzvaném bruselském stylu. Věra Janoušková, která přežila svého manžela o téměř 25 let, založila na konci svého života nadaci, které spravuje nejen umělecká díla, ale i samotnou stavbu. Vznikl prostor, který se díky Muzeu Kampa otevřel veřejnosti a rekonstrukce v posledních letech ho zachránila od špatného konce. I tato naprosto výjimečná lokalita rozhodně stojí za prohlídku.

Místo, kde se zavrtali červi do kamene

Od ateliéru budeme šlapat pěkně do kopečka na přírodní památku Skalka. Jedná se o místo, které ohromuje svoji geologickou historii, ale také neotřelým a nezvyklým výhledem na část pražské metropole.

Nejcennější jsou vrcholové partie západního lomu. Na zdejších křemencích lze totiž spatřit zhruba půl centimetrů hluboké jamky, které jsou dílem pravěkých červů a v kamenné historii naší planety se dokázaly uchovat do dnešních dní. Samotný vrchol je většinou porostlý duby, ale dá se najít řada průhledů, odkud je jímavý pohled na Košíře a část Smíchova.

Součástí komplexu zahrad Klamovka je i tento novogotický altán. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Sestup z vrcholu Skalky směrem ke Kavalírce nám pak ukáže, jak dokáže být památková ochrana objektů často bezzubá. V této části Smíchova, vzhledem k původnímu využití na ovocné sady, vinice a zahrady, se nacházela řada původních, často barokních, zemědělských usedlostí. Z té, která nesla název Skalka, zbyly jen obvodové zdi a z komplexu Klikovka (U Klikovky 118/4) se podařilo zachránit jen sýpku, a to jen proto, že byla předělána na bytovou zástavbu.

Beladova vila pyšně zářící

Každý, kdo projíždí Plzeňskou ulicí, tak si všimne skutečně excelentní pyšné vily, která se tyčí nad rušnou pražskou dopravní tepnou. Jde o funkcionalistickou Beladovu vilu (Nad Buďánkami II 1944/7), která vyrostla na samém vrcholu svahu už v roce 1926. Dodnes se jedná o jednu z největších a nejluxusnějších pražských vil. Byla vytvořena pro významného pražského stavebního podnikatele Bohumila Beladu, který už za první republiky přišel s odvážným plánem na výstavbu pražského metra.

Jenže ani výjimečnost velkého podnikatelského ducha nemohla uchránit budovu od osudu, který ji připravilo komunistické zřízení. Po roce 1948 byla budova znárodněna a podnikatel tu mohl se svojí rodinou alespoň dožít. Jenže po jeho smrti v 60. letech došlo k vystěhování zbytku rodiny a vila se stala nejprve hotelem, pak indonéským velvyslanectvím. Po sametové revoluci si Indonésie majestátní budovu od Beladových dědiců odkoupila. Vile se věnoval například server iDnes.cz.

Zásluhy Ludvíka Očenáška připomíná pamětní deska, která je umístěna na zdi vily Demartinka. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Po schodech v ulici U Demartinky dojdeme k dalšímu velvyslanectví, tentokrát Litvy (Pod Klikovkou 1916/2). Tato budova nás zajímá v souvislosti s pamětní deskou, která se snaží připomenout velkou a nedoceněnou osobnost Ludvíka Očenáška. Ten ve zdejší vile Demartinka žil a za I. světové války zde zřídil tajnou odposlouchávací telefonní stanici, kde monitoroval vojenské rozhovory mezi Vídní a Berlínem. Odposlouchané informace pak předával českému politickému spolku Mafie.

Všeuměl Očenášek

Osud zapomenutého Očenáška v mnohém připomínají schopnosti Járy Cimrmana. No posuďte sami: se svým starším bratrem Augustinem běhal maratony, věnoval se boxu a řecko-římskému zápasu, v Bubenči založil jednu z prvních opraven jízdních kol, motocyklů a později i automobilů. Očenášek byl vynálezcem monokola. Šlo o obrovské kolo o průměru téměř dva metry a jezdec seděl uvnitř na speciálním sedadle a šlapáním poháněl toto obrovské kolo, které se pohybovalo po silnici. Kromě toho sestavil vlastní funkční dvouplošník, vymyslel nový typ leteckého motoru, velké úspěchy slavil i v oblasti výzkumu svítidel. První světová válka ho zastihla při práci na torpédech, minách a raketách.

Nezastavil se ani v meziválečném období. Vymyslel podzemní reproduktory, takzvaná hlasadla, aby se cvičenci na všesokolských sletech nezpožďovali při cvičení, onemocněl tyfem, nechal si patentovat bezhlučný kulomet, stál u zrodu motorových člunů a ozvučil a zavedl elektrické osvětlení do Osvobozeného divadla. Za války ukrýval cennosti Židů, kteří skončili v koncentračních táborech, bojoval na barikádách, kde byl zraněn šrapnelem a po válce pracoval na výzkumu automatických lékárnických vah, přístrojů na balení léků a také na zcela ojedinělém padákovém systému.

Dočkali bychom se jistě i další řady objevů, kdyby ho v roce 1949 nezastihla smrt v podobě infarktu myokardu. S podivem je, že ke všemu mu k tomu stačilo jen středoškolské vzdělání. Této výjimečné osobnosti a jejím osudům se věnuje na webových stránkách například František Žaloudek.

Pod vilou Demartinka se otevírá velká zahrada na Klamovce. Oblasti se věnuje i web Hlavního města Prahy.

Budova Chrámku noci v komplexu usedlosti Klamovka sloužil k namlouvání, viditelné díry ve střeše byly vyplněny barevným i čirým sklem a měly představovat noční hvězdnou oblohu. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jde o bývalou rokokovou usedlost, která na rozdíl od jiných měla štěstí a přežila. Celá usedlost rozkvetla v 18. století s příchodem rodu Clam-Gallasů. My si můžeme prohlédnout nejen samotnou usedlost se zahradou, ale i rokokový skleník a novogotický altán. Za zmínku stojí i miniaturní kaplička Nanebevzetí Panny Marie. Clam-Gallasové zde postavili pomník i svému oblíbenému koni, ten se tu zachoval, na rozdíl od pomníku, který hraběnka Clam-Gallasová nechala vystavět svému oblíbenému ptákovi, exotické rajce dovozené až z daleké Brazílie.

I po Klamovce kráčely dějiny. Zahradníkem tu byl syn spisovatelky Boženy Němcové Karel, a právě tady ukončil svůj život výstřelem z revolveru starosta Košíř Matěj Hlaváček, když mu vaz zlomily finanční výdaje spojené s výstavbou soukromé tramvajové trati ze Smíchova do Košíř.

Kde se dostávalo ženám pod sukně

Rozhodně za povšimnutí stojí maličká budova, které se říká Chrámek noci s grottou. Není to vlastně nic jiného, než místo k namlouvání a svádění. Střecha chrámu je děravá a do děr bylo vsazeno průhledné či barevné sklo. Dívku či ženu svého srdce pak stačilo vzít do altánku a vyprávět ji cosi o hvězdičkách na obloze, ve skutečnosti to však byly jen díry ve střeše. Nicméně řada žen ráda podlehla, zvlášť když se dvořili členové bohatých rodin či šlechtických rodů.

Od Klamovky se vydáme vzhůru ulicí Podbělohorskou a na první křižovatce odbočíme doprava do ulice Na Hřebenkách. Tady po pravé ruce narazíme na vilu muže, kterého se báli všichni čeští spisovatelé. Literární kritik František Xaver Šalda patřil k nejobávanějším a jeho kritické postřehy měly vždy svou váhu. Vilu (Na Hřebenkách 1882/12) pro něj vytvořil architekt Jan Koula, i dnes můžeme obdivovat funkcionalistickou podobu, která evokuje svým vzezřením trup velké zaoceánské lodi.

Funkcionalistická vila literárního kritika F. X. Šaldy připomíná trup zaoceánské lodi. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Jen o terasu výš, v ohbí ulice Nad Výšinkou, můžeme najít další naprosto výjimečnou budovu oblasti. Jde o vilu pražského stavitele Viktora Beneše (Nad Výšinkou 1258/15). Jde o stavbu, která vznikla těsně před začátkem první světové války a byla postavena v anglikánském stylu. Opravdu monstrózní vila je důkazem toho, že někdy památková ochrana pomůže. Radnice Prahy 5 na ni vydala demoliční výměr, pražský magistrát však věc zvrátil a za pomoci památkářů ji nechal prohlásit za památku. Tento krok podle webu newstream vyvolal také diskuzi o rozšíření památkové zóny v oblasti. Zajímavostí je, že právě tady v 50. letech žil spisovatel Milan Kundera. 

Ulicí Nad Výšinkou dojdeme na křižovatku s ulicí Na Hřebenkách a zahneme doleva. Po pravé straně se před námi otevře nádherný volně přístupný park s obrovskou budovou uprostřed. Dnes se tomuto ústavu pro zrakově postižené říká Palata (Na Hřebenkách 737/5) a podporuje ho, stejně jako v době vzniku, Česká spořitelna.

Ústav pro zrakově postižené Palata se nachází v krásném veřejně přístupném parku. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Tehdy, před více než 130 lety, se však jmenoval tento bankovní dům Böhmische Sparkasse a i budova nesla jiný název. Původní název byl Francisco-Josephinum, protože zaopatřovací ústav vznikl u příležitosti čtyřicátého výročí trvání vlády císaře Františka Josef I. Dnes tu najdeme kromě nádherného parku také výstavní novorenesanční objekt a v parku chráněný dub uherský.

Domov bohyně brutalismu

Po prohlídce areálu Palaty se vrátíme do ulice Na Hřebenkách a zahneme doleva. Dojdeme až do prudké levotočivé zatáčky, kde se ulice zlomí v serpentině. Tady nemůžeme přehlédnout zajímavou brutalistní vilu, která tvoří poslední budovu v lokalitě před vstupem do Petřínských sadů.

Brutalistická budova vily manželů Machoninových. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

A kdo jiný by mohl v této vile bydlet než sama královna českého brutalismu, architektka Věra Machoninová. Společně s manželem Vladimírem si tuto vilu nechali postavit podle vlastního návrhu před 45 lety a svůj nejoblíbenější stavební styl nezapřeli ani na vlastním domově. Mohutná podezdívka jakoby odráží terasu vzhůru a činí prostor vily ryze soukromým a intimním. To všechno ještě podtrhávají použité materiály. Střídají se tu prosklené pásy s kovovým pláštěm.

Přímo od vily manželů Machoninových (Na Hřebenkách 620/58) můžeme spatřit Vosmíkovu vilu. Ta se nachází na nižší terase a bezesporu patří k nejzajímavějším pražským vilám. Byla postavena ve stylu secese architektem Josefem Fantou pro sochaře Čeňka Vosmíka. Budova se honosí obzvlášť složitým půdorysem, jehož součástí je i sochařský prosklený ateliér.

Stavebně zcela unikátní pražská secesní Vosmíkova vila. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Vilu tvoří velmi vysoká věž, která je zdobená, stejně jako samotné těleso vily, sgrafity a mravopoučnými nápisy typu: Úsilím a prací i nebe dobydeš nebo Kdo dělá, vydělá. Dnes je však budova vybydlená a neutěšeně chátrá. Podle katastrálního úřadu je vlastníkem budovy pražský advokát Karel Muzikář.

Smutek kdysi slavných vil

V těsné blízkosti Vosmíkovy vily se nacházela další slavná pražská vila – Schiezslova. A minulý čas je skutečně na místě. Dnes z vily, jejímž vlastníkem byl prvorepublikový politik Josef Schieszl, zbylo jen torzo bez střechy. Demolice ji srazila na kolena. Proti demolici, kterou povolil stavební úřad Prahy 5, se postavili nejen dědici architekta, který ji stavěl, ale i sousedé, a dokonce i samotná Městská část Prahy 5. Do hry vstoupil také pražský magistrát, náměstek primátora Jiří Pospíšil, a dokonce i Ústavní soud. V současné době je tu sice klid od demoličních strojů, nicméně nástupu nového vícepodlažního domu pro nájemní byty už asi nic nestojí v cestě.

Závěr putování západním Smíchovem ukončíme o další terasu níž, v ulicích Zapova a Švédská. Nejprve budeme mít možnost podívat se na vilu, která se přeci jen dočkala šťastnějšího konce. Jde o Hodžovu vilu (Zapova 1539/7). Stavba vznikla ve 20. letech 20. století pro předsedu československé vlády Milana Hodžu. Nádherně upravená nemovitost s krásnou zahradou dnes slouží jako rezidence Lucemburského velvyslanectví a bývalého politika připomíná pamětní deska odhalená tehdejšími předsedy české a slovenské vlády – Milošem Zemanem a Mikulášem Dzurindou.

Hodžova vila je dnes rezidencí lucemburského velvyslanectví. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Hodžovou sousedkou byla i politička Milada Horáková. Na sousedním domě s adresou Zapova 376/2 najdeme její pamětní desku, která připomíná její hrdinské prodemokratické postoje v těžké době totalitního státu i její hořký a tragický osud, který vyhasl na pankráckém popravišti.

O pár metrů dál najdeme mezi luxusními vilami kapli Nejsvětější Trojice. Tato barokní církevní stavba byla původně vybudována jako součást dnes už neexistující usedlosti Nesypka. Jde o jedinou památku na usedlost, kromě stejnojmenné ulice U Nesypky a jedné jazykové zkomoleniny, protože původní majitel usedlosti se totiž jmenoval Jiří Maxmilián Nesyba.

A zvláštní osud měla i usedlost Hřebenka (Švédská 107/39). I ta byla součástí smíchovských vinic. Ve 20. letech minulého století byla předělána na prostory k bydlení. Dispozice stavby zůstaly ale zachovány, včetně barokních malovaných stropů a kruhové schodišťové věže. Přibyla jen kolonáda, která složila spolkovému životu, byla tu tržnice, kavárna, prodejna květin. Za první republiky vznikla také zajímavá tepaná mříž, jejím autorem je Jaroslav Horejc, a lze obdivovat dodnes. Na usedlosti Hřebenka prožili svůj společný více než padesátiletý život herečka Marie Glázrová a operní pěvec Eduard Haken.

Na Hřebence se zachovala schodišťová kruhová věž i barokní malované stropy. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Ulice Švédská nás z kopce dovede až na autobusovou zastávku, kde naši procházku západním Smíchovem definitivně ukončíme. Rozhodně bychom si ale měli všimnout ještě po pravé ruce domu s popisným číslem 1137/27. V tomto jednom domě žili a pracovali hned dva velcí čeští spisovatelé – Jakub Arbes a Karel Poláček. Nikdy se tu však nepotkali.