foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Letní Krkonoše, srpen 2025
REPORTÁŽ: Víme, že se budeme opakovat, ale přesto platí to, co jsme publikovali už několikrát. Hory mají přes léto docela jinou atmosféru, než na jakou jsme zvyklí během zimních radovánek. V listopadu a prosinci se ve městech na severu nedá prakticky hnout, všude stojí auta, čeká se a čeká. Léto, to je úplně jiný příběh.
Do hor jsme se vydali přesně v polovině srpna a zvolili jsme tuto variantu jako nejlepší únik před horkem. Cesta z města, dalo by se říct v nadsázce, ale vlastně i bez ní. Autem jsme byli v Peci pod Sněžkou poměrně rychle, i s obědem vše trvalo necelé tři hodiny.
Naše kroky pak jednoznačně směřovaly k Obřímu dolu. Tato přírodní rezervace, impozantní údolí mezi Pecí pod Sněžkou a nejvyšší českou horou Sněžkou, vznikla působením Úpského ledovce. Pohled do okolí dává za pravdu těm, kteří považují jeden lidský život z hlediska evoluce téměř za nic. Jak jsme se na místě dozvěděli, Úpský ledovec v době čtvrtohor vyhloubil tři výrazné morény a zanechal krajinu, která dodnes bere dech. S tím musíme souhlasit – a radujeme se, že tohle téměř posvátné místo může být i dnes obdivováno.
Co nás však zarazilo, byl téměř nulový počet turistů. Možná zní slovo „zanedbatelný“ příliš tvrdě, ale za celé odpoledne jsme napočítali sotva třicet lidí. Takto nízký počet pěších jsme dlouho nezažili, nám to každopádně nevadilo. Zato místní podnikatelé musí reálně trpět.
Abychom byli konkrétní: během první hodiny túry jsme potkali jednu tříčlennou rodinu. A to bylo všechno. Město Pec pod Sněžkou sice působilo o něco živěji, ale i tam jsme čekali větší davy. Někdo by mohl namítnout, že srovnáváme s Prahou, jenže my do Krkonoš jezdíme rok co rok a takhle prázdné jsme je ještě nezažili.
Na kráse to ovšem neubralo vůbec nic.
Pečlivě značená stezka vede z Obřího dolu do Obřího sedla a dále na vrchol Sněžky. Až tam jsme sice nedošli, i tak v nás okolní příroda, zeleň, stromy, ticho a klid zanechaly silný dojem. A nostalgicky jsme vzpomínali na Krkonošské pohádky. Anče, Kuba a hajnej by tu určitě měli radost…
Abychom nezapomněli na to podstatné, během našeho putování jsme narazili na roztomilou skupinku pěti lidí. Ptali se, kam máme namířeno, a my odpověděli protiotázkou. Dozvěděli jsme se, že jsou to nadšenci, kteří křižují hory křížem krážem. Kdybychom prý někdy zatoužili po náročnějším výšlapu (už tento nám stačil!), doporučili nám několikadenní pochod z Harrachova do Žacléře. Prý nezapomenutelný zážitek a vzpomínka na naše hory, která přetrvá.
Poděkovali jsme, utřeli pot z čel i zad a vrátili se do Pece.