foto: Bára Richterová, PrahaIN.cz/Výuka, ilustrační foto
ROZHOVOR: „Už se pomalu bojím dát dětem špatnou známku nebo poznámku. Nad chováním, které předvádí někteří rodiče, nepřestávám kroutit hlavou. Za to, že se jejich dítě neučí a nosí špatné známky, často mohu já, protože jsem je to nenaučila,“ sdělila redakci učitelka základní školy na okraji Středočeského kraje.
Učitelka, se kterou naše redakce hovořila, učí na stejné základní škole desítky let, ve svých třídách už měla i několik potomků svých bývalých žáků. Podle jejích slov se mění chování dětí, ale i rodičů. „Děti ztrácí respekt, před dvaceti lety si rozhodně nedovolily to, co si dovolí nyní. Když někdo dostal špatnou známku, případně byl vyvolán na zkoušení a nic neuměl, většina dětí se styděla a brala to jako ostudu i před spolužáky. A teď? Teď někoho vyvolám, a když nic neví, tak se tomu smějí. Dotazy na náhradní zkoušení nebo na možnosti, jak si vylepšit známku, přichází jen výjimečně,“ říká redakci.
Rapidně se ale podle ní změnilo chování některých rodičů. „Dřív to bylo tak, že pokud mělo dítě problém ve škole, řešil to s ním doma rodič. Dnes si dítě doma postěžuje a rodiče volají nebo píší učitelům do školy a z chyb jejich vlastních dětí viní nás,“ popisuje učitelka a přidává konkrétní příklad.
Není hloupý, ale je to lajdák
Jeden z jejích žáků sedmé třídy školu vyloženě zanedbává, do školy sice chodí, v hodinách si ale často hraje s telefonem, nevnímá a vyrušuje. Domácí úkoly nenosí a známky má jen tak tak, aby na vysvědčení neobdržel nedostatečnou. „Není hloupý, ale je to vyloženě lajdák,“ popisuje ho učitelka.
Špatné známky s ním opakovaně řešila osobně, nezajímalo ho to, což se ukázalo na jeho výsledcích v následujících měsících. „Když jsem ho v hodině napomenula, aby nevyrušoval, řekl mi, že si se mnou asi budou muset promluvit jeho rodiče,“ popisuje učitelka. V tom momentu stála jako opařená a čekala na reakci ostatních žáků. „Smáli se, vlastně mu dali najevo, že je to borec, že se mi postavil,“ říká učitelka.
Telefonní hovor s rodiči opravdu proběhl, kdo by ale čekal, že se rodiče za syna omluví, byl by na omylu. „Tou špatnou jsem byla já. V hodinách nedává pozor, protože moje hodiny nejsou zajímavé a špatné známky jsou také moje vina. Protože ho to nedokážu naučit,“ krčí rameny.
Sama učitelka byla pokárána
O několik týdnů později se uskutečnila osobní schůzka učitelky s matkou žáka. „Přišla se mě zeptat, jak je možné, že její syn přinesl třikrát po sobě z velké prověrky nedostatečnou. Že není hloupý a nejhorší známku si určitě nezasloužil. To už jsem se naštvala a ukázala jsem jí práce jejího syna a jiných žáků. Když viděla rozdíl, chvíli nic neříkala. Ale odcházela s tím, že se mám snažit ho to naučit,“ popisuje zážitek z osobního setkání, po kterém měla pocit, že ona sama byla „na koberečku“ u nadřízeného.
Zmíněné chování ale prý není výjimečné, podobných příběhů by měla na vyprávění mnoho. Na závěr ještě přidává jeden příběh, který se odehrál dopoledne před naším rozhovorem.
Zabavený mobilní telefon byl problém
„Žačka se v deváté třídě neustále věnovala svému mobilnímu telefonu. Jako jsme si my posílali psaní na papírku, tak oni si teď posílají zprávy přes mobil. Několikrát jsem ji napomenula, když ani počtvrté svůj mobil neodložila, sebrala jsem jí ho, nechala jsem ho u sebe na stole s tím, že jí ho po hodině vrátím. Vůbec se jí to nelíbilo. Hned po hodině mi přišel e-mail od jejího otce, co si to dovoluju, že kdyby dceři zrovna něco potřeboval, že nebude mít u sebe telefon. Přál si, aby se to již neopakovalo,“ popisuje zprávu, na kterou se rozhodla nereagovat.
Z podobných případů si vzala jedno ponaučení, které ale, jak sama říká, občas poruší. „Snažím se do toho co nejméně zasahovat a když vidím, že někdo o pomoc nestojí, tak se ani nesnažím. Když někdo nemá snahu se zlepšit, tak to není moje starost. Jinak už nevím, jak dál. Bojím se, kam až by chování rodičů mohlo eskalovat,“ uzavírá.