Ve vlaku jsme zažili cestu do hlubin študákovy duše

REPORTÁŽ: V pondělí 1. září se stovky školou povinných dětí po dvouměsíční pauze vydaly zpět do lavic. Redakce měla možnost poprázdninovou náladu mezi studenty pozorovat v ranním vlaku, který byl plný k prasknutí. Atmosféra byla plná očekávání, ale i smutku nad koncem léta.

„Já se už hrozně těším. Úplně na všechny, jsem zvědavá, co je u nich nového!“ ozvalo se plným vozem ranního regionálního vlakového spoje, který měl po sedmé hodině v pondělí 1. září dorazit na pražské hlavní nádraží. Osazenstvo vlaku bylo z velké části tvořeno studenty, kteří se po dvouměsíční pauze opět vydali do školy.

Dívky s kabelkami a chlapci s poloprázdnými batohy mnohdy nepřítomně hleděli z okna vlaku, který se pomalu blížil k Praze. Oči se některým téměř zavíraly, jiní zívali o sto šest. Několik skupinek zároveň nadšeně rozebíralo letní zážitky, stejně jako očekávání do nového školního roku.

„Tragédie,“ zhodnotily dívky nový rozvrh

Vedle nás se usadila trojice mladých dívek, odhadem asi sedmnáctiletých. Téma jejich rozhovoru bylo předem dané. Škola. Zatímco jedna z dívek se na návrat do lavice těšila, zbylé dvě byly rozpačitější. „Já jsem úplně mrtvá. Nemohla jsem vůbec usnout, když se mi to konečně povedlo, zazvonil budík,“ svěřila se kamarádkám jedna z nich a pokračovala s popisem svého tragického rána: „Vůbec jsem nestíhala. Oči mám rozteklý, jak jsem běžela, abych ten vlak stihla. Tak doufám, že se nám alespoň povede zabrat naši lavici.“

Hovor se následně stočil ke spolužákům a také k rozvrhu, který si dívky prohlížely ve svých telefonech. Nad jeho složením se několikrát pozastavily. Nezdálo se jim odpolední vyučování ani někteří učitelé, které počastovaly řadou nepublikovatelných označení. Ani jedno samozřejmě nebylo kladné. „Tragédie,“ zhodnotily nakonec.

Tématem byla i školní jídelna

O pár řad dál jsme zaslechli také nadšený hovor několika chlapců. Ti asi na školu myslet nechtěli. Probírali proto novinky týkající se jakési počítačové hry, kterou zřejmě „pařili” celé prázdniny. „Přijdu komplet o progres. Máma už vyhrožovala, že dostanu ban, dokud nebudu mít úkoly,“ stěžoval si jeden z nich.

Řeč došla také na jídlo, konkrétně na školní jídelnu, která zřejmě není mezi chlapci příliš oblíbená. „Snad budou letos vařit něco lepšího. Vloni to byly fakt blafy. Bych nevěřil, že se dá něco takového vůbec vydávat za jídlo. Normálně se mi z toho zvedá žaludek, jenom na to myslím,“ ozvalo se vagónem.

Do vlaků se vrátil život

Jak se vlak blížil k cílové stanici, vůz se pomalu zaplňoval. Na každé zastávce přistupovali další a další mladí lidé, až si nebylo téměř kam sednout. S blížícím se návratem do školy atmosféra houstla, stejně jako se zvyšovala intenzita rozhovorů. Průvodčí měl napilno. Více než polovině cestujících musel totiž kromě samotné jízdenky kontrolovat také studentský průkaz. I přes tragické výrazy puberťáků to ale bral s nadhledem a úsměvem.

„Vlastně jsem se na ně těšil. Vždycky je to větší zábava, když začnou děti zase jezdit do školy. Doteď jezdili hlavně lidi do práce. Ti jsou potichu, dospávají nebo srkají kafe. Mladí mají i ráno plno energie, smějí se a povídají si. Hned je to ráno veselejší,“ dozvěděli jsme se od průvodčího, když jsme na jeho dobrou náladu poukázali.

Měl pravdu. I na nás živější atmosféra družného hovoru zapůsobila a cesta nám rychle utekla. Navíc jsme měli alespoň na chvíli možnost zavzpomínat na vlastní návraty do lavic.