foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Duben 2026, všední den odpoledne, Můstek
REPORTÁŽ: Na tu odpolední procházku centrem hlavního města jen tak nezapomeneme. Na Václavské náměstí a do jeho širokého okolí jsme se vydali na začátku dubna spíše proto, abychom si prohlédli pokračující práce na tramvajové trati. K těm se ještě dostaneme, stejně jako ke zmatečnému provozu na hlavních komunikacích. Co nás však překvapilo mnohem víc, byly skupiny bezdomovců.
Na první jsme narazili poblíž nakladatelství Academia. Pětičlenné „tlupě“ dominoval mladší muž na vozíku. Zrovna pil z plastové lahve a podle všeho mu chutnalo, poručil si dolít. Jeho kamarád, rovněž bezdomovec, se hlasitě zasmál. Jeho vytlučených zubů jsme si nemohli nevšimnout. Údiv dovršil moment, kdy z kapsy vytáhl zlatavý zapalovač Zippo a s mrštností Butche Cassidyho či Jesseho Jamese připálil jediné ženě v této partě vajgl.
Tramvají jsme se přesunuli do nitra Vodičkovy ulice. Proč v ní všichni stojí, nám došlo po chvíli. Sluchátka v uších nám totiž zpočátku bránila slyšet křik, který vydával opilý šedesátník s berlí. V ruce držel plechovku piva a neustále se předkláněl, jako by se měl každou chvíli pozvracet. Vystoupili jsme hned na první možné zastávce. I těch pár desítek vteřin nám připadalo jako věčnost.
Toulali jsme se dál, až jsme se vrátili do metra na Můstek. Zde jsme ve všední odpoledne, mohlo být kolem patnácté hodiny, narazili na tři spící bezdomovce. Bez problémů si rozestlali pod schody či kousek od trafiky. K jednomu z nich právě ve chvíli, kdy jsme fotili, přistoupili dva Američané. Evidentně mu chtěli přispět, sahali do kapes a ptali se, zda potřebuje „money“. Bezdomovec se však rázem proměnil a začal hlasitě vykřikovat: „Já tě miluju, já tě miluju!“ Američané vyděšeně couvli, ruce vrátili do kapes a rychle odešli. Celý „dialog“ trval sotva pět vteřin.
Psali jsme
REPORTÁŽ: Z nechvalně proslulého Sherwoodu u hlavního nádraží zmizely lavičky. „Ničení přírody,“ kritizuje během slunného dne jeden z bezdomovců.…
Co bude dál?
Další zkušenost jsme si odnesli z úseku mezi Můstkem a Želivského. Do už tak přeplněného kupé nastoupil starší muž o berlích. Byl opilý a silně zapáchal. Všichni sedící v části vozu postupně vstali a přesunuli se ke dveřím. My jsme zůstali sedět. Muž mohl vážit sotva padesát kilogramů, nebylo se čeho bát, alespoň jsme si to namlouvali.
Situace se však brzy začala podobat té z tramvaje. I tento muž držel v ruce pivo, ve druhé kelímek. Berle odložil pod nohy a začal se vyptávat, zda máme drobné. Zpočátku jsme jeho dotazy ignorovali, hotovost jsme u sebe stejně neměli. Muž však zvyšoval hlas, čímž přehlušil i hudbu ve sluchátkách, ta se totiž automaticky ztlumila.
„Nemáme nic,“ odpověděli jsme stručně u nově zrekonstruovaného náměstí Jiřího z Poděbrad. Než jsme vystoupili na Želivského, zopakoval svou otázku snad stokrát. Ostatní dělali, že neslyší, my jen opakovali: „Hele, nemám nic.“
Aby toho nebylo málo, snažil se s námi vystoupit právě u vinohradské nemocnice. Kvůli jeho pomalému tempu, berlím a plným rukám odpadků někteří spolucestující raději vystoupili jinými dveřmi
Na Želivského jsme narazili na další podobnou skupinu, tentokrát na konečné autobusu poblíž synagogy. Kdybychom měli bilancovat dvouhodinovou cestu centrem, napočítali bychom několik desítek bezdomovců. Neviděli jsme jediného policistu, ale ani žádný otevřený konflikt.
Pražané si zřejmě už zvykli. Srdce metropole zkrátka vypadá tak, jak vypadá.