Až to přijde zase, hladina Vltavy bude stejná, ale nenapáchá tolik škod. Snad…

Letošní rok uplyne 20 let od ničivých povodní v roce 2002, které v Praze způsobily nedozírné škody. Spousta z nás si pamatuje evakuaci okolí Vltavy, stavbu protipovodňových valů, ale také kanoe v karlínských ulicích, lachtana Gastona a dalších 150 uhynulých zvířat v ZOO a také legendární výrok tehdejšího primátora Igora Němce „situace je nadmíru výtečná". Nebyla. A není ani dnes. PrahaIN.cz se pokusila situaci zmapovat a zjistit, proč to v roce 2002 dopadlo, jak to dopadlo a jak jsme na tom dnes.

Hlavní důvody velké vody v roce 2002 byly tři: stav připravenosti metropole na velkou vodu, špatná manažerská rozhodnutí a také nepředvídatelné srážky, které nemohla vltavská kaskáda zvládnout. Kvůli povodni muselo být evakuováno 50 000 obyvatel, celkové škody v roce 2002 činily 27 miliard korun (pro srovnání: při povodni v roce 2013 díky protipovodňové ochraně bylo evakuováno „pouze“ 1 279 obyvatel a škody dosáhly „pouze“ 4 miliard korun.

Tady byl tehdejší primátor ještě v pohodě...

...ovšem panika zákonitě přišla. Zdroj: Původní foto Profimedia, úprava Zdeněk Strnad/PrahaIn.cz.

V roce 2002 byla totiž v Praze vybudovaná jen první etapa protipovodňových opatření na Starém Městě v délce 909,4 metrů, ta se od roku 2003 do roku 2013 rozrostla o dalších sedm etap a celková délka mobilních hrazení dosáhla 6 795 kilometrů. Zároveň byla provedena opatření na kanalizační síti ve všech chráněných oblastech a dopravní podnik vybudoval individuální protipovodňová opatření u stanic metra v záplavových územích.

Jestli něco v roce 2002 selhalo ale naprosto zásadně, tak to byla komunikace. Hustě pršet začalo 6. srpna, a ještě 12. srpna prohlašoval primátor Igor Němec: „Praha není ohrožena. Situace je, bych řekl, nadmíru výtečná. Všechny orgány plní své úkoly, jak mají. ... To, o kolik (voda) stoupne, asi není v tuto chvíli důležité, protože jestli to je o 20, 10 centimetrů... Důležité je, že se ta zatopená plocha rozšiřovat nebude,“ uvedl toho dne večer v rozhovoru pro Českou televizi.

Důležité bylo udržet veřejnost v klidu, což se relativně dařilo – až do chvíle, kdy voda zatopila stanice metra a rozlila se do ulic Karlína a Starého Města. Chaotická komunikace mezi Povodím Vltavy (o kterém bude ještě řeč) a odpovědnými veřejnými činiteli je další z věcí, které jsou již dnes jinak.

V pozadí rozestavěná budova River Garden. Zdroj: Profimedia.

Při povodních nejprve zasedá povodňová komise, poté i krizový štáb. Při silnějších, respektive rychlejších povodních může rovnou zasednout krizový štáb. Předsedou těchto orgánů je primátor města, členy jsou i další radní, zástupci složek IZS, Správy služeb, anebo Pražské energetiky. Komise se aktivuje dosažením prvního stupně povodňové aktivity.

Celé řízení operativně reaguje na aktuální situaci. Celý systém protipovodňové ochrany slouží k ochraně Prahy, přitom mobilní protipovodňová opatření se používají zejména v centrálních částech města a na kříženích s komunikacemi. Mají za cíl zabránit Vltavě a Berounce, aby se při povodni vylily mimo koryto do zástavby města.

Je možno ovšem namítat, že rozhodnutí byla přijímána na základě tehdy známých informací, v daném čase a dané personální konstelaci… A to už můžeme dnes pouze konstatovat, případně se spoléhat na subjektivní (jak jinak) výpovědi tehdejších aktérů.

Hladina Vltavy sahala až k úrovni Hlávkova mostu a zcela zatopila Štvanici. Zdroj: Profimedia.

„Po bitvě je každý generál, tehdejší rozhodnutí byla činěna v týmech – krizových štábech, povodňových komisích,“ říká Hugo Roldán z Povodí Vltavy. „I ty výroky, které se dnes citují jako úlety, dělali lidé na základě konkrétních informací a v určitém kontextu. Je třeba mít také na zřeteli, že katastrofální povodeň v roce 2002 přišla po několik desítek let trvajícím období, kdy v daném území velké povodně nebyly a chyběla tak historická zkušenost s touto živelnou katastrofou.“

To může být pravda, nicméně kdyby tehdejší zodpovědní politici neudělali tolik komunikačních „úletů“, mohlo se například k evakuaci či k záchranným pracím přistoupit daleko dříve a nemuselo být například totálně zatopeno 18 stanic metra. Je ale pravda, že tehdejší ochranný systém metra měl spoustu chyb a byl spuštěn jen částečně. Což v kombinaci s bohorovným přístupem „hlavně žádnou paniku“ spustilo největší vodní katastrofu v Praze od roku 1845.

Tolik vody nezastaví vltavské přehrady ani dnes

Ovšem základním důvodem toho, proč v roce 2002 napáchaly povodně v Praze tolik škod, byl fakt, že kaskáda vodních děl na Vltavě nedokázala vodu zachytit a její odtok pomalu regulovat. Je nutno zdůraznit, že to nebyla technická chyba – přehrady a vodní díla jsou projektovány na určitý objem vody, a pokud prostě naprší vody víc, ani sebesofistikovanější technologie s tím nic neudělají.

Do metra Florenc se dalo jedině s potápěčským vybavením. Zdroj: Profimedia.

Tehdejší povodeň navíc proběhla ve dvou vlnách: první nápor deště soustava vodních děl na Vltavě zvládla, ten druhý už způsobil katastrofu. PrahaIN.cz se zeptala na Povodí Vltavy, které má daná díla ve správě (pro informaci, je jich celkem 26, rozdělených na Horní Vltavu, Dolní Vltavu a Berounku): proč tolik uškodila až ta druhá vlna?

„Bylo to proto, že druhá povodňová vlna byla výrazně větší než první, a to jak z hlediska kulminačních průtoků, tak i z pohledu objemu odteklé vody,“ říká Hugo Roldán z Povodí Vltavy, které soustavu vltavských přehrad spravuje.

„Hydrologické povodí bylo po první vlně příčinných srážek výrazně nasyceno, a poté co začala druhá vlna srážek, tak nedocházelo k prakticky žádné infiltraci vody a většina srážek odtékala po povrchu do vodních toků. Druhá povodňová vlna tak výrazně překročila technické možnosti Vltavské kaskády od nádrže Orlík směrem dolů po toku a nebylo ji možno výrazněji ovlivnit. Na první nádrži Vltavské kaskády, kterou je šumavské Lipno, byla první povodňová vlna zcela transformována na hodnotu neškodného odtoku. Druhá povodňová vlna byla poměrně výrazně snížena, nicméně povodeň byla tak velká, že ji ani zde nebylo technicky možné zcela eliminovat.“

Nejvíce se samozřejmě mluvilo o postižení měst, ale velké škody vznikly také v krajině. Na přehradách i v krajině dosahovaly škody částky 2,4 miliardy korun – což je oproti například Praze „jen“ desetina, ale i tak se jednalo naprosto mimořádnou událost, na kterou bylo potřeba reagovat.

V Karlíně se během povodní jezdilo na nafukovacích člunech. Zdroj: Profimedia.

A také se tak stalo: „Po roce 2002 se pokračovalo v započatém budování protipovodňové ochrany sídel a stejně tak bylo zahájeno a realizováno mnoho nových technických opatření,“ uvádí Hugo Roldán. „V hydrologickém povodí Vltavy bylo státním podnikem Povodí Vltavy realizováno díky dotačnímu programu Ministerstva zemědělství celkem 58 staveb na ochranu před povodněmi."

Náklady na tyto stavby na ochranu před povodněmi byly ve výši 2,28 mld Kč a tyto stavby ochrání více než 111 tisíc obyvatel. Výstavba dalších opatření v současnosti probíhá, resp. je jejich realizace připravována. Co se týká netechnických opatření, tak byl za uplynulých dvacet let udělán velký pokrok v monitoringu říční sítě, intenzivně se pracuje na rozvoji předpovědí jednak počasí a jednak vlastních povodní. Neustále se také prověřují a udržují aktuální organizačních opatření, jako jsou povodňové plány, hlásná povodňová služba, stanovení záplavových území apod.“

Takže co by se stalo, kdyby začalo pršet stejně, jako v roce 2002? Průtok Vltavy v Praze by nižší nebyl, protože takovou povodňovou vlnu Vltavská kaskáda podle Povodí Vltavy snížit prostě nedovede – nemá na to kapacity.

I díky přijatým protipovodňovým opatřením by ale byly škody výrazně menší, protože přesně tato opatření byla koncipována podle velmi tvrdě odžitých a těžce zaplacených zkušeností. Zkrátka: kdyby napadlo tolik vody, jako tehdy, tak bychom měli zase hladinu Vltavy pár metrů pod úrovní Karlova mostu, ale asi by nebyla zatopena třeba stanice metra Florenc, a možná ani žádná další z 18 zničených stanic metra.

Čeká nás to znovu – a můžeme si za to sami

V roce 2002 byl podle obecného konsenzu největším problémem nedostatek ozonu v atmosféře, nicméně články varující před změnou klimatu byly v menšině. Až úsměvně dnes působí například zprávy z roku 2002 o tom, že díky globálnímu oteplování (dnes už se mluví o změnách klimatu) jsou sněhové závěje věcí minulosti, nebo že v Británii to bude během 10 let (tedy v roce 2012) vypadat jako na Sibiři.

Na spoustě domů najdeme dodnes pamětní tabulky s vyznačenou hladinou vody. Zdroj: Shutterstock.

Jenže vědecká měření se (stejně jako protipovodňová opatření) zpřesňují, a o tom, že pokud se nestane zázrak, čeká nás podobný osud jako dinosaury, dnes nepochybuje téměř nikdo. A brutální povodně mohou být jedním ze signálů počátků katastrofy daleko většího rozsahu: „Povodně bývají projevem extrémnějšího počasí. V tomto kontextu se skutečně dá říci, že pravděpodobnost výskytu povodní bude s postupující změnou klimatu vyšší,“ říká ekolog a odborník na změny klimatu František Vosecký.

„Lepší podmínky pro extrémní povodně nicméně neplynou pouze ze změny klimatu, ale také ze způsobu, jakým pečujeme o naši krajinu a půdu. Rovnání říčních meandrů, betonování břehů a neudržitelné zemědělství, které zhoršuje půdní erozi, to všechno zakládá ideální podmínky pro častější povodně do budoucna. Vybudovali jsme totiž krajinu, která neumí kvalitně zadržet vodu a každé delší období velkých srážek proto bude rizikem.“

Apelů na zodpovědnost jednotlivců ovšem slyšíme každý den spoustu, ovšem když si uvědomíme, že pouze 13 % můžeme ovlivnit my sami a zbylých 87 % jsou průmyslové emise, se kterými se snaží něco málo dělat snad jen Evropská unie (a ne vždy se jí to daří), pak při pohledu na ručičky měřičů znečištění ovzduší, které se láskyplně obtáčejí okolo zarážecích kolíků, nás může jímat skepse.

Pod vodou se ocitla i pražská ZOO. Celkem 134 zvířat povodeň nepřežilo. Zdroj: Shutterstock.

Což by ovšem nemělo být důvodem k rezignovanému postoji: „Musíme lépe pečovat o naší krajinu, o naší půdu, tak aby se zvyšovala její schopnost zadržovat vodu. Měli bychom, tam kde to lze, navracet vodním tokům jejich původní tvar,“ říká František Vosecký, podle kterého bychom měli dát řekám možnost se „rozlít“ tak, aby co nejméně ohrožovaly majetek obyvatel.

„O něco takového se Praha snaží v krajinářském projektu Soutok, který řeší říční nivu na soutoku Berounky a Vltavy. Co se týče dalších opatření, tak Praha už po oněch ničivých povodních podnikal řadu kroků, zlepšila protipovodňovou ochranu, upravila stavební předpisy apod. Jednotlivcům bych doporučil podporovat udržitelná řešení v oblasti životního prostředí a podporovat ty, kdo řádně pečují o krajinu.“ 

Takže se prosím starejme o to, aby na nás naše děti při dalších povodních, které dříve nebo později zcela jistě přijdou, nevzpomínali jako my na Igora Němce. A taky můžeme mít dobrý pocit, že jim necháme Prahu o trochu lepší, než byla. Minimálně můžeme mít dobrý pocit z toho, že se o to pokusíme.