foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/Revizor na lince A
Několik cestujících na lince metra A směrem z Dejvic na Muzeum pobavila situace, k níž zcela nečekaně došlo před pár dny kolem poledne. Už když jsme se asi hodinu předtím dostávali právě do Dejvic, všimli jsme si vysokého počtu revizorů.
Stáli zejména u eskalátorů a náhodně vybírali především zástupce mladší generace, tedy asi dvacátníky spěchající kolem desáté dopoledne do školy. Nás vynechali. SMS jízdenku jsme jim ukázali až cestou zpátky.
Právě při návratu do centra jsme zažili velmi vtipnou situaci. Nastupovali jsme na Dejvické a oproti zbytku vagónu jsme neměli bělavá sluchátka, skrze která není slyšet prakticky nic. Takže jsme naopak zaznamenali hlučnou výměnu názorů šesti italských dorostenců, stejně jako smích pána na elektrickém vozíčku, který se jednoho z kolemjdoucích ptal, co říká na výsledky hokejové a fotbalové Sparty.
Mladík mu cosi odpověděl a pak pro změnu vyzvídal on, kolik z tohoto vozíku „vytáhne“ koní. Popsaný chechtot nešel přeslechnout.
Na další stanici přistoupil specifický pár, šlo o třicetiletého muže silně opálené pleti a dívku s výrazně nafouknutými rty. Oba si ihned získali pozornost nejen vizáží, ale především parfémem. Jeho silný odér se táhnul napříč vagónem. Nevadil, jenom byl skutečně výrazný. Šlo stoprocentně o Čechy, neboť stáli vedle nás a bavili se nad videi v mobilu.
Revizoři přistoupili na Staroměstské. Netradiční dvojice jela, což jsme rovněž slyšeli, až na Skalku. Poté, co si všimla kontrolorů jízdenek, nastala viditelná panika. Lístky neměli ani jeden, SMS jízdenku také ne. Revizoři sice vybírali cestující spíše nahodile, ale zmíněné dvojice si nešlo nevšimnout.
Vzápětí se tak tento třicetiletý muž pokusil o skutečně originální výmluvu. Když revizor dorazil, pomalou angličtinou se mu snažil vysvětlit, že neví, co po něm chce, protože žil v Africe. Velice váhavě přitom vyslovil stát Džibutsko a „jeho“ hlavní město Bujumbura. Že se spletl, nemělo cenu dodávat. Správně je to Džíbútí, ale to podstatné není.
Nešlo se nesmát, a tak jsme radši odvrátili hlavu.
Jenomže dialog pokračoval, a protože jsme neměli uvedená sluchátka, všechno se odehrálo v přímém přenosu. Revizor na muže obdivně koukal, aby se posléze otočil a zavolal na svého kolegu nezapomenutelnou větu: „Hele, tady je Afričan, řekneš Pítovi, ten mluví po jejich, ne? Ať přijde, já ho na další vyvedu!“
Jen těchto pár slov postačilo k tomu, že si kontrolovaný člověk okamžitě rozpomněl na český jazyk a docela narovinu přiznal, že lístek nemá. Jeho přítelkyně si evidentně nakonec stihla poslat SMS jízdenku, ale jak to s nimi dopadlo, říci nedokážeme, neboť jsme na Muzeu přestupovali. Všem přítomným jsme však museli poděkovat za jedinečné představení a se zdviženým palcem odešli.
Na Muzeu nás mimochodem také zastavili. Prošli jsme bez problémů, do konce časového intervalu esemesky za jednatřicet korun zbývalo pět minut.