Chceme naše děti vzdělávat, anebo je vozit metrem? Palčivé problémy metropolitního školství ukázal celopražský průzkum

Školství je v Praze velkým problémem. Chybí učebny, chybí specializované třídy, ale chybí i místa pro žáky základních a středních škol. I když je pro mnohé z nás rok 2050 hudbou vzdálené budoucnosti, odborníci k tomuto datu upínají zraky. V tu dobu bude mít totiž česká metropole podle střízlivých odhadů o 400 tisíc obyvatel víc než dnes.

I to byl důvod, proč své síly spojil odbor školství pražského magistrátu, Institut plánování a rozvoje Praha (IPR) a jednotlivé městské části. Díky tomuto spojení vznikla studie, která odhaluje Achillovu patu pražského školství. Všechny zúčastněné subjekty představily studii na tiskové konferenci.

Dotazník vyhotovený IPRem byl rozeslán na všech 57 městských pražských částí. Do odpovídání se zapojilo 52 z nich. Vznikl tak vzorek, který víc než objektivně reflektuje situaci v pražském základním a mateřském školství.

„Základní podstatou dotazníku bylo zjištění faktu, zda jsou městské části spokojeny se stavem školství a zda se chystají podnikat kroky ve výstavbě, přestavbě nebo dostavbě svých školských zařízení,“ uvedl hlavní garant a vyhodnotitel průzkumu Tomáš Brabec z IPRu.

Nebude kam naskládat nové žáky

„Téměř beze zbytku všechny městské části cítí nedostatek míst ve školách a řada z nich se to bude chtít v nejbližších letech řešit,“ přiznává Brabec a pokračuje: „Podle střízlivých odhadů totiž bude na pražských základních školách v roce 2030 chybět 3 000 míst a o dvacet let později bude v metropoli chybět ve školách už 18 000 míst pro žáky, které nebude kam umístit.“

„Situace ve školství připomíná hodně natlakovaný hrnec,“ připustil Tomáš Portlík (ODS), starosta Prahy 9. „A v poslední době ta poklička na tom hrnci opravdu hodně nadskakuje,“ pokračoval dál starosta deváté městské části, která nedostatkem školních míst trpí hodně, podobně jako třeba Praha 5. „Hrnec školství v Praze totiž stále absorbuje národní zájmy, ale nezvětšuje se, vzniká přetlak.“

Tím přetlakem lze chápat například vzdělávání ukrajinských dětí, které do Česka odešly z válkou zmítané Ukrajiny. Přetlak ale zvyšují i děti ze Středočeského kraje. Ty často navštěvují pražské základní školy. Ještě složitější je situace v oblasti středního školství. Podle výsledků průzkumu pochází  31 procent středoškoláků na pražských školách ze Středočeského kraje.

Chybějí odborné učebny, družiny, ale i doktoři

„Městské části cítí neustále tlaky v podobě zvýšeného zájmu studentů, ale počty školních míst už léta nerostou. Průzkum prokázal, že 80 procent zapojených městských částí cítí výraznou nespokojenost v otázce kvality a dostupnosti odborných učeben, které jednoznačně zlepšují kvalitu výuky. Ještě horší situace je s družinami. Tady je nespokojeno více než 82 procent městských částí,“ komentuje výsledky průzkumu Tomáš Brabec z IPRu.

Jenže průzkumu se dotkl i oblastí, které nejsou primárně spojeny se školstvím, ale velmi ovlivňují kvalitu života v metropoli. Například 43 procent městských částí vyslovilo značnou nespokojenost s kvalitou a dostupností dětských a dorostových lékařských praktiků.

Průzkum potvrdil, že velice akutně potřebuje nové prostory v základním či mateřském školství 40 městských pražských částí.

Stavět a stavět. Jedno slovo, mnoho významů

Jaké možnosti ale pražské městské části mají, aby zlepšily nedůstojnou situaci ve školství? 49 z 52 městských částí, které se zapojily do průzkumu, chce v nejbližších letech stavět. V plánu jsou výstavby, přestavby i dostavby základních a mateřských škol.

Radní Antonín Klecanda (STAN), který je dpovědný za školství, však ukazuje na nutnost pečlivé rozvahy: „Není to totéž. Za odbor školství potvrzuji, že musíme garantovat nejen dostupnost, ale i kvalitu výuky na školách. Uveďme to na příkladu poměrně neoblíbených předmětů – fyziky a chemie. K tomu, abychom žáky do tajů fyziky a chemie vtáhli, je potřeba pomáhat si různými pokusy nebo zajímavými experimenty. Ty se dají dělat jen v odborných učebnách, které jsou k tomu určené,“ říká Antonín Klecanda a pokračuje: „Proto se nám jeví jako nejlepší varianta výstavba nových a kvalitních školních budov.“

Dostavba totiž bývá podle Klecandy velmi často jen nutnou a provizorní záležitostí, která překoná jen nejhorší dočasnou krizi. „Dostavba školy se často provádí kontejnerovým způsobem a v tom případě jde otázka odbornosti učeben i kvality výuky trochu stranou,“ míní Klecanda.

V současné době je v Praze 141 záměrů na výstavbu (přestavbu nebo dostavbu) školských zařízení. Mluvíme ale o časovém horizontu mnoha let a často jde jen o pouhou myšlenku vzniku nových školních budov. Městské části usilují o vznik 70 mateřských a 71 základních škol. Ty by daly vzniknout celkem 27 000 nových míst, z toho by bylo 22 000 nových míst v základních školách. Průzkum ukázal, že ke vzniku takového množství školních budov bude zapotřebí 27 miliard korun. Podle zmiňované studie však je v současnosti připraveno jen 2,375 miliardy korun.

Pokud se podíváme na žhavou současnost, tak nyní je v hlavním městě rozestavěno celkem jedenáct školních budov (údaj se týká ZŠ i MŠ) za zhruba 840 milionů korun.

Na udělení stavebního povolení čeká v současné době například dalších dvanáct mateřských a čtrnáct základních škol.

Velké nedostatky lze ale spatřovat i ve speciálním školství. Například prestižní Jedličkův ústav, který poskytuje vzdělání hendikepovaným občanům, usiluje o dostavbu vzdělávacích prostor už patnáct let.

Kde brát a nekrást?

Z rovnice, kde jsme část neznámých nahradily výše nastolenými údaji a čísly, jasně vychází, že největší problém jsou chybějících finančních prostředků. Kde je ale vzít?

Hlavní město Praha a hlavně jeho pokladnu teď vyčerpávají dvě velké dopravní stavby. Jde o výstavbu čtvrté linky pražského metra, ale také dostavba Městského silničního obchvatu.

A právě tady přichází se zajímavým názorem ředitel IPRu Ondřej Boháč: „Stačí se nechat inspirovat sousedními velkými městy v nejbližším zahraničí, v Mnichově nebo ve Vídni. Tady náklady na tak velké dopravní stavby, jako je městský okruh nebo metro, hradí z poloviny stát.“

Důvod podle Boháče je celkem logický: „Jde totiž o stavby, které neslouží primárně jen pro obyvatele těchto měst, ale jejich význam a rozsah je tak velký, že ho používají i návštěvníci z jiných částí republiky, ale i ze zahraničí.“

S názorem souhlasí i Antonín Klecanda: „V okamžiku, kdy by se nám podařilo zčásti přesunout finanční odpovědnost za výstavbu Městského okruhu a nové linky metra z městské pokladny na státní, tak problém zvaný školní budovy jednoduše zmizí. Už by totiž vůbec nebyl důvod o nedostatku školních míst hovořit.“

Dalším způsobem, jak zajistit výstavbu nových škol, může být magistrátem prosazovaný tlak na developery. Ti by měli povinnost vyčlenit část financí na výstavbu nových škol a budov občanské vybavenosti, nebo je přímo do projektu zahrnout. Jenže tento problém se potýká často s tím, že sliby odplují kanálem a developer se k výstavbě těchto budov nemá. Tady je potřeba čekat na zákonné změny.

Vedení státu, města a městských částí se tak ale dostává mezi dva mlýnské kameny. Je nutné stanovit priority. Odpovědní musí určit, zda je důležitější vyřešit děsivou dopravní situaci ve městě, anebo stejně děsivý nedostatek vzdělávacích míst pro naše děti.

Radní pro vzdělání Antonín Klecanda má v tom jasno: „Budeme raději chodit pěšky a potkávat vzdělané lidi, než jezdit v metru mezi nevzdělanými.“