V Chorvatsku ho zavalila kamenná lavina. Peter Gyori popisuje martyrium, které následovalo. A trvá dodnes

21. 08. 202312:39
V Chorvatsku ho zavalila kamenná lavina. Peter Gyori popisuje martyrium, které následovalo. A trvá dodnes
foto: Archív Petera Gyoriho, se svolením /Transport do nemocnice

ROZHOVOR: Absolvoval výpravu po ledovci až do pouště Gobi, sjel Viktoriiny vodopády, skákal padákem z letadla v Africe, absolvoval cestu napříč džunglí v Costa Rice. Bez jediného úrazu zdolal šestitisícovku v Himalájích. Zní to neuvěřitelně, ale o život téměř přišel na poklidné vycházkové túře v Národním parku Paklenica v Chorvatsku. Uprostřed lesa, jen čtyřicet minut od parkoviště.

Téměř před rokem, dne 29. července, se Peter Gyori z Prahy vypravil s několika přáteli na obyčejnou túru v Chorvatsku, na 750 metrů vysokou horu. Bylo horko, a tak si v odbočce na Anickyn Kuk (cíl cesty) udělali přestávku na občerstvení. Peter zjistil, že v mobilu má nepřijatý hovor od svého kamaráda, reportéra České televize. Byl jím Jakub Szántó. Vytočil číslo a v příštím okamžiku se to stalo. „Jednou rukou jsem se napil vody a v druhé ruce jsem držel mobil. Zaslechl jsem Jakubův pozdrav a ve stejném okamžiku zazněly v dálce dvě nebo tři duté rány, jako by něco hlasitě praskalo.

Za několik vteřin jsem uslyšel svištivé zvuky, jako když člověk sleduje nálet ve válečném filmu. Blížilo se to snad v miliontinách sekund a najednou jsem uviděl desítky letících kamenů všech možných velikostí od pingpongového míčku až po balvany,“ popsal redakci PrahaIN.cz Peter Gyori.

Po první operaci

Po první  operaci. Foto: Archív Petera Gyoriho, se svolením.

Uviděl tváře svých dcer

Příští minuty, na které si pamatuje, připomínají scénář katastrofického filmu. Několik metrů od něj byl obrovský balvan, pod který se snažil ukrýt před letícími kameny. „Prožil jsem dva pocity, které dodnes mohu přesně identifikovat. Když jsem se snažil dostat k tomu balvanu, tak jsem ucítil úder do nohy a menší někam do těla. Začal jsem řvát bolestí, křičet, vřískat. Nechci být patetický nebo hrát nějaké divadlo, ale tehdy mi hlavou blesklo, že toto je ten pomyslný konec.

Druhý pocit přišel v okamžiku, kdy jsem najednou před sebou uviděl tváře mých dvou dcer. Nevím, jak je to možné. Třeba to tehdy bylo to, čemu říkáme mystika nebo kabala, ale stalo se to. Dodnes mám ten obraz před očima,“ popsal Gyori dramatické okamžiky.
Zní to neuvěřitelně, ale Peter po jedné noze, v dešti letících kamenů, skákal směrem k balvanu, spadl na zem a doplazil se až pod něj. „Zasypávala mě hlína a kameny a do toho jsem neustále křičel bolestí. Byl jsem v podivné pozici. Ležel jsem zkroucený, ruce za zády a hlavou jsem byl blízko zraněné nohy. Viděl jsem otevřenou zlomeninu a valící se krev z rány,“ vzpomíná.

Skuteční přátelé

Po transportu do nemocnice v Zadaru se později od lékařů dozvěděl, co všechno letící kameny způsobily jeho tělesné schránce. Výčet zranění by stačil hned na několik lidí. „V nemocnici mi doktoři řekli, že mám zlomeniny na zádech, otevřenou tříštivou zlomeninu stehenní kosti, vytrhnutý kus stehenního svalu, nějaké další zlomeniny, například prsty na nohách a další. Ale ty malé byly vlastně ve srovnání s tím vším banální. Měl jsem prý obrovské štěstí, že mi ten úder nepřerval tepnu, a ta zasažená noha byla levá. Bylo to všechno děsivé, ale přežil jsem a jsem tady,“ usmál se Peter.

Tehdy se přesvědčil o tom, jak pravdivá je moudrost starých horalů: pokud chceš poznat svého přítele, vezmi ho na výpravu do hor. „Život mi zachránili kamarádi Tomáš Matějka a Broňa, kteří při přestávce zůstali sedět na malé mýtině kousek ode mě a nezasáhlo je to. A také naše náhodná chorvatská průvodkyně. Ta se zachránila tak, že při pauze vylezla na malou vyvýšeninu, a tam si dala cigaretu. Lavina z kamenů pak proletěla těsně kolem ní, ale nezasáhla ji. Tomáš je dobrovolným záchranářem v Jizerských horách, a tak má bohaté zkušenosti. Přesně věděl, co má dělat a všechno zorganizoval. Zavolal záchranáře a dal jim přesné souřadnice. Kdyby nebylo Tomáše, Broni a Daniely, tak dnes tady nejsem.,“ vzpomíná vděčně Peter.

Děti

Když lavina spadla, Peterovi kamarádi byli asi o deset metrů níž na planině. Tato zdánlivá maličkost je uchránila od vážnějších zranění. „Právě z té planiny mě pak transportoval vrtulník. Ze svého místa Tomáš s Broňou viděli, jak se ta skála odlomila, ale naštěstí je ta lavina minula. Měli jenom několik drobnějších zranění. Když jsme ale ráno vycházeli do hor, tak jsme cestou potkali skupinu asi sto dětí, zřejmě z nějakého tábora. V okamžiku neštěstí ale byly od nás naštěstí velmi daleko. Všechno je to o náhodách. Kdybychom v okamžiku pádu té skály a následné laviny byli ve skalách, tak bychom dnes spolu nehovořili. A to už raději nemyslím na to, co se mohlo stát, kdyby ty děti třeba vyšly o hodinu dřív,“ podotýká Peter.

Po zranění se dlouho domníval, že byl celou dobu při vědomí. Všechno ale bylo jinak. „Zatímco mě ošetřovali, tak Broňa mě celou dobu držel, protože moje tělo ujíždělo po svahu. Kluci mi pak povídali, že jsem omdléval. Vždy mě proto lehce ťukli do zraněné nohy, a ta bolest mě vzpamatovala. Ze strany chorvatských záchranářů asi nebylo všechno nejlepší. Daniela mi dávala pít přes obvaz a později jsem se od ní dozvěděl, že řvala do telefonu na chorvatské záchranáře, ať něco konečně dělají a také kvůli vrtulníku. Ten přiletěl asi za dvě hodiny. Původně se mnou měl letět do Splitu, ale lékař usoudil, že delší cestu bych nevydržel, a tak se mnou přistáli v bližším Zadaru,“ popsal Peter.

Cestu vrtulníkem, ani to, jak se dostal do nemocnice, si Peter nepamatuje. Vzpomíná si pouze na okamžiky těsně před operací. I když někteří lidé tvrdí, že jim v dramatických okamžicích hlavou proletěl celý život, Peter si nic takového nepamatuje. Vzpomíná si pouze na pocity, které už popsal. „Skutečně si vzpomínám pouze na ty dva vjemy. Že je konec a na to, že jsem viděl a cítil svoje dvě dcerky. A také, ale to přišlo později, že jsem strašně chtěl žít. Kromě šílené bolesti jsem cítil obrovský strach. Z toho, že moje děti nebudou mít otce. Že moje žena Magda už se mnou nebude sdílet náš společný život, že brácha přijde o bráchu a moje matka o syna. Uvědomil jsem si, že často ani nevnímáme, že to, že žijeme, je vlastně neuvěřitelná náhoda. A občas si nevážíme toho, že je život krásný,“ podotýká Peter.

Páteční modlitba

Během transportu do nemocnice byl v bezvědomí a cestu si nepamatuje. Probral se až v okamžiku, kdy jej lékaři začali připravovat na rentgen a na operaci. „Pamatuji si, že mi skalpelem řezali oblečení a v okamžiku, kdy mi sundali botu, jsem začal řvát bolestí tak, že to musela slyšet celá nemocnice. Úraz se mi stal dopoledne a v nemocnici jsem viděl, že už je tma. Sestřička mi anglicky řekla, že je pátek večer a jako v mlze si pamatuji na rentgen. Pak jsem sestru poprosil, aby mi dala moje ruce na hlavu, že se potřebuji pomodlit. Byl pátek večer. Všiml jsem si jejího údivu, a tak jsem jí anglicky řekl: Jsem Žid, chci se modlit. A tak za její pomoci jsem se na šabat pomodlil v nemocnici. Možná mě i to pomohlo. Přežil jsem, noha mi zůstala. Po roce od zranění se už cítím daleko lépe,“ řekl Peter naší redakci.

Na pobyt v nemocnici nechce Peter moc vzpomínat. Po operaci se probudil na šestilůžkovém pokoji. Chorvatským lékařům je samozřejmě vděčný. Jak ale podotýká, měli bychom si všichni vážit nemocniční péče v Česku. „Nechci to moc rozvádět. Nastaly ale okamžiky, kdy jsem volal mojí Magdě do Prahy, aby zavolala do nemocnice, aby mi přišli vyměnit nádobu na moč. Měl jsem cévku a už neměla kam odtékat a už mě to bolelo. Nemohl jsem si nikoho přivolat, protože tam u postelí neměli urgentní signalizaci. Sestry se ale k nám chovaly hezky a nikdo se na ně nemůže zlobit. To, co v našich nemocnicích na oddělení dělá třeba i patnáct lidí, tak jich tam dělalo pět. Pak jsem prožil první euforii od úrazu v okamžiku, když mě naložili do české sanitky a začal dvanáctihodinový transport do motolské nemocnice. Teprve tam pro mě začala druhá bitva,“ vzpomíná Peter.

S dcerou v nemocnici

S dcerkou v nemocnici. Foto: Archív Petera Gyoriho.

Setkání

Silné okamžiky prožíval v okamžiku, kdy v Motole konečně uviděl svoji celou rodinu.
„Magda to mojí matce a starší dceři řekla až v okamžiku, kdy jim oznámila, že pojedou do Motola. A vysvětlila jim, co se mi stalo. Naštěstí jsou moje choť i moje matka velmi tvrdé ženy a mají k tomu hodně důvodů, především s ohledem na naši minulost. A tak jsme hned od začátku řešili věci velmi pragmaticky. Horší bylo, když jsem uviděl svoje dcery. Ta malá, dvouletá, se na mě dívala velmi opatrně,“ podotýká Peter.

Kromě reoperací a lékařské péče Petera po celý rok nejvíce posilovalo přesvědčení, že bude dobře. Velkou roli sehrála i pomoc blízkých přátel, ale i lidí, které vůbec neznal. „V okamžiku kdy jsem napsal na svůj profil na sociálních sítích, se doslova rozpoutala smršť obrovské podpory. A to i od lidí, které neznám. Psali mi nádherné věci plné pochopení a podpory. Všem jsem za všechno velmi vděčný.

Život a víra

Mám před sebou ještě dlouhou cestu. V současné době probíhají rehabilitace a další léčba. Budu šťastný, když za další rok budu moct chodit bez bolesti a alespoň na určitou vzdálenost. Největší radost jsem měl, když jsem se po dvou měsících sám dopravil na toaletu, a za další dva měsíce i do sprchy. Zažil jsem i úžasné okamžiky, když mě spolupacient odnesl na invalidní vozík a vyjel jsem ven. Cítil jsem vzduch a viděl jsem, jak se vlní stromy ve větru. Pršelo a byla zima, ale pro mě to byl nádherný okamžik. Opět jsem si uvědomil, že je život úžasný a jaké štěstí máme, že žijeme. Toto je i část mojí víry v Boha,“ svěřil se naší redakci Peter Gyori.

Během probíhající léčby řešil s rodinou i s lékaři eventuální amputaci nohy. Měl totiž čtyři měsíce nesmírné bolesti a nedostatek spánku. Proto zvažoval i tuto variantu. Naštěstí k ní nedošlo. Zatím poslední operace se ale podařila a konečně Petera zbavila šílených bolestí. Další léčba a rehabilitace bude trvat minimálně rok, možná i déle.

Konečně doma.

Konečně doma. Foto: Archív Petera Gyoriho, se svolením. 

Naše redakce Petera požádala, aby čtenářům předal alespoň část základních rad a zkušeností při výpravách do přírody a do hor. „Základem je nikdy na podobné výpravy - i na zdánlivě jednoduché - nechodit sám. To mi zachránilo život. Na Costa Rice jsem se vydal sám do džungle na výstup a už bych to nikdy neudělal. Důležité je také s sebou mít dostatečnou zásobu vody, telefon, powerbanku a nainstalovanou aplikaci první pomoci. Je třeba mít dobře vybrané a vhodné oblečení, kvalitní obuv a přesně říct svým přátelům a blízkým, kam půjdu. Nikdy nepodceňovat přírodu a nepřeceňovat svoje vlastní síly a zkušenosti. Důležité je najít hranici mezi opatrností a důvěrou sám v sebe. A samozřejmě být v dobré fyzické kondici," zdůraznil Peter Gyori.

Na dotaz, zda po své zkušenosti nezanevřel na výpravy do hor, odpověděl, že věří, že se jednou opět k vysokohorské turistice vrátí. „Určitě se do hor budu vracet. Teď zatím musím bojovat o to, abych dokázal ujít alespoň nějakou vzdálenost. Věřím ale, že jednou to dokážu. Že až ustoupí všechny bolesti a zase začnu chodit, tak jednoho dne to oslavím na nějaké cestě v horách,“ ukončil Peter Gyori.

Sportovec, hudebník a skladatel Peter Gyori je vůdčí osobností židovské kongregace Bejt Praha. Je zakladatelem legendárních koncertů Světlo porozumnění, které jsou známé u nás i v zahraničí.

Na potřebné rehabilitace a další léčbu probíhá pro Petera Gyoriho sbírka na známé platformě Donio. Vybírat se bude ještě necelý měsíc. 

 

 

 

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných