foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Rodinný dům, ilustrační foto
Dědické řízení je často zdlouhavé a náročné pro všechny zúčastněné strany. Často s sebou nese nejen smutek ze ztráty blízkého, ale také složitou administrativu, nepříjemné dohady či spory mezi jednotlivými dědici přímo v rodině.
Podobný případ se stal jedné z našich čtenářek, se kterou redakce hovořila. Po smrti matky byly spolu se sestrou jedinými dědici, kdy hlavním předmětem dědického řízení byl byt, ve kterém jedna ze sester s matkou žila. „Máma umřela rychle a nečekaně. V bytě jsme všechny tři žily od narození, já se před pěti lety odstěhovala, mám už svoji rodinu, sestra ale v bytě ještě zůstávala, je jí 25, partnera ani děti nemá, s mámou ji to zřejmě vyhovovalo,“ popisuje. Jejich dosavadní vztah by popsala jako velmi dobrý.
Po smrti matky se ale vše změnilo. „Nějakou dobu přespávala u mě, pak se vrátila zpátky do bytu. Nic jsme zatím neřešily, ale bylo nám jasné, že to brzy přijde,“ podotýká. Všechny problémy odstartovaly sezením s notářem. „Nedokázaly jsme se dohodnout,“ krčí rameny.
Nedohodly se
Zatímco mladší ze sester odmítala byt opustit, protože se nechtěla stěhovat a nedokázala si představit, že by „jejich“ byt měl být prodán, druhá potřebovala peníze. „Bydlím už ve svém, platím hypotéku, tím, že jsem na mateřské, peněz nazbyt nemáme, takže já jsem byla určitě pro prodej s tím, že bychom si peníze rozdělily,“ říká. Na vyplacení té druhé neměla peníze ale ani jedna. Dohady obou sester trvaly déle než rok, byt se nakonec prodal a peníze se rozdělily. Poznamenalo to ale rodinné vztahy. „Se sestrou se nebavíme, hádaly jsme se hodně. Nejhorší na tom byla představa, že by nás viděla máma,“ uzavírá.
Naše redakce se snažila zjistit, jak časté podobné spory jsou. „Dovolím si říci, že já tyto spory moc často nepozoruji, mám tak dva, tři případy tohoto typu do roka. Za mne je důležité se už za života budoucího zůstavitele o věci bavit a nějak ji řešit, alespoň předběžně,“ uvedl pro PrahaIN.cz notář Jan Hejtmánek. Podle jeho slov ale lidé dědictví ještě za života moc neřeší, a proto pak vypukají spory.
Závěť může sporům předejít
Právnička Soňa Jelínková doporučuje kromě komunikace také sepsání závěti, kde by bylo všechno dědictví jasně určeno. „Znám podobný případ, sice tam bylo víc dědiců, ale dohadovali se o rodinný dům, ale nebyli schopni dojít k nějakým závěrům. Trvalo to roky, dům chátral, několikrát byl terčem zlodějů a vandalů, kvůli tomu se pak prodal značně pod cenou,“ říká redakci.
Podobné případy prý naštěstí nejsou příliš časté ani v praxi notáře Šimona Kleina. „Bohužel ale také ne úplně výjimečné. Zdaleka největší skupinu dědických řízení představují rodiny, které jsou úplně ve shodě. Pak je tu skupina rodin, kde jeden nebo více členů pociťují v souvislosti s dědictvím nějakou křivdu, jejich osobní vztahy to poznamená, ale nechtějí „prát špinavé prádlo“ před soudem. V těchto případech, byť bývá atmosféra při jednání někdy dusná, se též podaří zpravidla najít shodu. Pokud je však mezi dědici situace natolik závažná, že dojde ke sporu o dědické právo, bývají vzájemné vztahy zcela přetrhány a takové případy se mohou táhnout skutečně léta,“ uvedl pro PrahaIN.cz Klein.
„Historicky nejdelším sporem o dědictví byl (pokud vím) případ jistého Williama Jennense, který zemřel ve Velké Británii v roce 1798. Spory o jeho dědictví se táhly celých 117 let, poslední z nich byl vyřešen až v roce 1915. Tento případ byl údajně inspirací pro román Charlese Dickense Ponurý dům. Druhou podobnou kuriozitou byl případ paní Myry Clark Gaines, který ve Spojených státech probíhal 57 let (od roku 1834 do roku 1891),“ sděluje notář.
Žádný podobný případ z naší země ale nezná, i tady jde ale prý najít spory o dědictví, které trvaly přes deset let.