foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Rajská zahrada Pražského hradu.
Dnes je toto místo nejkrásnější ve své letité historii. Když bychom šli hluboko do historie, mohli bychom tu najít jen odpadky a špínu. V těchto dnech si připomínáme výročí otevření tohoto skvostu pro veřejnost. Mluvíme o dvou jižních palácových zahradách Pražského hradu.
Před 65 lety, tedy 1. září 1959, se tyto zahrady oficiálně otevřely veřejnosti. Musíme být ale přesní – ty zahrady jsou ve skutečnosti tři. Dvě z nich - Rajská zahrada a zahrada Na Valech – jsou přístupny veřejnosti. Třetí z nich, Hartigovská, na své otevření stále čeká a je otevírána jen příležitostně při speciálních kulturních a společenských akcích. Výročí připomíná na svých stránkách web Prague City Tourism.
Honem ale rychle do historie. Tento prostor odjakživa tvořil hranici Hradčany - Malá Strana. A když byl postupně budován komplex Pražského hradu, tak jeho hradby padaly strmě po úbočí až k prvním domům na Malé Straně. Místo mezi malostranskými domy a hradbami se začalo přebudovávat teprve až v 17. století na zahrady. Vznikaly tu lokality plné odpočinkových romantických posezení, ovocných stromů, vinic, ale také užitkové zahrady, které zásobovaly kuchyně místních paláců. Tak vznikla šestice známých zahrad, kterým dnes říkáme souhrnným názvem zahrady pod Pražským hradem a k nim je přístup z Valdštejnské ulice.
My ale mluvíme o zahradách, ke kterým se dostaneme buď z Opyše anebo z Hradčanského náměstí. Ty pustly ještě mnohem déle. Koneckonců to, že byly vystlány odpadky, harampádím a nepořádkem zachránilo v roce 1618 život všem defenestrovaným, kteří byli vyhozeni právě z oken Pražského zahradu do míst, kde se dnes tyto zahrady nachází. Kdyby tam byly už tehdy, byla by ze Slavaty, Martinice a písaře Fabricia jen nevzhledná krvavá kaše na dláždění. Takhle všichni tři smrděli sice jako tchoři od hnoje a pomejí, do kterých se jejich těla zabořila, ale přežili. A to je hlavní. Třetí pražskou defenestraci popisuje podrobně web Českého královského institutu.
Dva královští místodržící nechali pak z vděku postavit na místě dopadu obelisky a my je můžeme v zahradě Na Valech vidět dodnes. Obelisk Viléma Slavaty je více zdobný, odvážnější a stojí přímo uprostřed zahrady a nelze ho přehlédnout. Slavata měl také za co děkovat, při pádu totiž narazil na okenní římsu, bacil se do hlavy a dopadl až doprostřed příkopu. Obelisk Jaroslava Bořity z Martinice se hrbí přímo u paty Starého královského paláce a dá se snadno přehlédnout. Písař Filip Fabricius nebyl příliš majetný, a tak na oslavu svého přežití nic nepostavil. Byl zkrátka rád, že je rád, vzal nohy na ramena a jako šílený utíkal dolů k řece, kde se prý zastavil až na břehu Vltavy.
Kromě toho v zahradě Na Valech najdeme ještě zajímavé tři sochy světlonošů a bustu Josipa Plečnika. Tento muž se totiž víc než kdokoliv jiný zasloužil o to, že zahrada způsobuje potěšení. A jeho obrovský vliv na dnešní podobu Pražského hradu mapuje specializovaný architektonický web archiweb.cz.
Po vzniku samostatného Československa se totiž Slovinec Plečnik stal hlavním architektem úprav Pražského hradu. A spolu s návrhy prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka provedl velkou úpravu těchto zahrad. V té době tu už zahrady byly, ale byly poměrně zanedbané a neudržované. Plečnik jim dal moderní ráz, radikálně snížil hradby, zvýšil naopak dno příkopu a otevřel je pro potřeby hlavy státu. Nedaleko dopadu dvou královských místodržících pak za Masaryka vyrostla Plečnikova vyhlídka. Tento půlkruh čnějící z Pražského hradu nad Malou Stranu stojící nad Moravskou baštou s nádhernou vyhlídkou na metropoli se stal jedním z nejoblíbenějších míst prvního československého prezidenta.
Pohled na metropoli ze zahrady Na Valech. Foto: PrahaIN.cz
Druhou ze zahrad je Rajská zahrada a ve srovnání se zahradou Na Valech má jen desetinovou rozlohu. Možná o to zajímavější je ale její historie. Protože se původně tento prostor nenacházel v tak hlubokém příkopu, byla zde vytvořena zahrada už v 16. století za císaře Ferdinanda. Vlastní ryze soukromou zahradu si zde udělal Rudolf II. a na místo mohla vstoupit opravdu jen hrstka vyvolených. Císař tu měl soukromou lázeň a také voliéru s cizokrajnými ptáky.
Dnes tvoří dominantu malé Rajské zahrady nejstarší dřevina na Pražském hradě. Je to starý tis, jehož stáří dendrologové odhadují na více než 400 let a je to možná jediný svědek, který viděl Rudolfa II. nahého lézt do soukromé lázně.
Prezident Masaryk si krás Jižních zahrad Pražského hradu užíval pro sebe. Veřejnosti se otevřely až v dobách tuhého socialismu. To byla doba pětiletek, tvrdé práce a rudých stranických knížek. A pro veřejnost je nechal otevřít prezident Antonín Novotný, muž který neměl rád Slováky, ale měl rád svůj vzhled a byl pyšný na to, že byl zvolen nejcharismatičtějším světovým státníkem. I proto se mu posměšně říkalo Der schöne Toni.
Tak psalo dobové Rudé právo o otevření zahrad na Pražském hradě. Zdroj: Ústav pro českou literaturu, volná licence.
V té době ale byly zahrady skoro buržoazním nepatřičným přežitkem, a tak jejich otevření odbylo Rudé právo jen malou několikařádkovou zprávičkou uvnitř listu, a to ještě až pátý den po otevření zahrad. Navíc se informace týkala jen běžných provozních údajů, odkdy dokdy budou zahrady otevřeny.
Dnes by šlo o jednu z hlavních zpráv dne. V roce 1959 ale drtivou část denního tisku už nejméně týden plnilo 15. výročí Slovenského národního povstání.
Dnes máme dobrou příležitost si krásu Jižních zahrad Pražského hradu připomenout jejich návštěvou. Je přeci výročí jejich otevření veřejnosti.