Děti ulice čekají nejtěžší a nejsmutnější svátky

ROZHOVOR: László Sümegh před téměř třiceti lety založil Projekt Šance, skrz něj se snaží pomáhat „dětem ulice“. Realizuje preventivní a humanitární program pro komerčně sexuálně zneužívané děti a mládež, oběti obchodování s lidmi, které žijí v ČR v zapomenutí.

Když se ptáme, kdo přesně jsou ony „děti ulice“, László Sümegh odpovídá, že jsou to mladí lidé, kteří po ukončení pobytu v dětském domově nebo po rozvratu vztahu svých rodičů skončili v Praze úplně sami, na ulici.

Na úplném začátku projektu začal on sám pomáhat tak, že jim s igelitkou v ruce roznášel základní věci pro přežití a také empaticky naslouchal jejich drsným životním příběhům.

„Založit sdružení Projekt Šance a další jeho centra pro tyto zanedbané a zapomenuté mladé lidi už bylo jen logickým krokem, jak se jim ještě více přiblížit a účinně pomáhat. Vánoce a Štědrý večer speciálně bývají každoročně tím nejtěžším a nejsmutnějším časem, kdy nejvíc bolí rány na duši, které „děti ulice“ musí nést. Projekt Šance se jim snaží rodinu nahradit,“ říká redakci zakladatel projektu. 

Štědrý den jako doma s rodinou

24. prosince tradičně každý rok chystají vánoční posezení a štědrovečerní večeři pro ty, pro které není u jiného vánočního stolu místo. „Pro klienty připravujeme Štědrý den v duchu vánočních tradic, jako by byli doma. Pohádky, stromek, koledy, slavnostní stůl a spolu s jejich účastí vánoční výzdobu. Večeři doprovází lesklé dojaté oči přítomných a někdy i návštěva našich dárců. Na cestu každý klient dostane maličkost pro radost a v jejich případě velmi praktický dárek. Výslužku ze všeho dobrého, co měli na vánočním stole,“ říká László Sümegh.

S „dětmi ulice“ se podle jeho slov setkáme všude na světe. „Situace se vyvíjí dle hlubších sociálně-ekonomických vztahů ve společnosti. S tím, že dnes už prakticky neexistují hranice, je větší fluktuace lidí, a tím i anonymita zneuživatelů a jejich obětí,“ vysvětluje László Sümegh.

Děti si často ani neuvědomují, že se mohou mít lépe. Mají špatné sociální, životní i pracovní návyky, v mnoha směrech jsou zanedbané a v důsledku toho jsou častými oběťmi komerčního sexuálního zneužívání. „Když se sebou chtějí něco dělat a spolupracují s Projektem Šance na svém životě, daří se nám to krok za krokem měnit. Tak či tak se o ně snažíme hezky starat, ale bez jejich součinnosti nám někdy nezbývá než trpělivě odpovídat na dotazy a radit, upozorňovat, „očkovat“ rozum a čekat, zda jej dostanou,“ usmívá se zakladatel s tím, že postupně tak začínají tušit, jak jít životem dál.

Klienti se s díky vrací

Upozorňuje ale také na to, že pomalu, ale jistě narůstá počet klientů s vrozeným mentálním omezením nebo s narušenou psychickou rovnováhou. Podle Lászla Sümegha se jedná o zanedbané generace, kdy už i rodiče dětí vyrůstali ve špatném prostředí bez základních funkčních hodnot společnosti a ovlivněni různými návykovými látkami. „To nám snižuje možnost takto postiženým plnohodnotně pomoci, ale i tak se pro ně vždy snažíme dělat maximum,“ říká pro PrahaIN.cz.

Stává se, že klienti, kterým pomohli, se zpětně ozvou s poděkováním, že nezůstali na své problémy sami.

„Někdy je to až dojemné, zvláště když se jim podaří rozvíjet to, co sami neměli. Vlastní rodinu. Většina klientů, kteří v minulosti zvládli úspěšný „přestup“ mezi ulicí a prací, si svůj úspěch dodnes drží. Některé z nich stále zpovzdálí dle potřeby podporujeme a usnadňujeme jim nový život, aby jej zvládali,“ říká Sümegh.

Pravidlem pomoci je podle zakladatele dětem naslouchat, slyšet je, nesoudit, chápat je, pochopit jejich příběh a být vůči nim důslední.

Smysl není v jednorázové pomoci

László Sümegh nevidí smysl v jednorázové pomoci. To se promítá i do motta celého Projektu Šance: „Není umění někomu v nouzi dát najíst, ale naučit ho na jídlo si vydělat.“
Všechno prý začíná velkými sny o možnostech života ve velkoměstě. „Po čase ale na ulici. Někteří klienti svůj život místo v rodině zahájili v ústavní péči. Nebo v ní končí. Jsou dokonce i klienti, kteří mají vzdělání, rodiče a rodinu. Důvody, proč skončili na ulici, jsou různé. Od mezilidských vztahů přes sociálně-ekonomické problémy společnosti až k osobním omezením jednotlivců. V Projektu Šance dostanou šanci začít jinak,“ říká pro PrahaIN.cz Sümegh.

Zároveň přibližuje dvě formy pomoci. Tím je streetworkcentrum a Dům Šance.

Streetworkcentrum je nízkoprahové centrum, kde je podle slov zakladatele více služeb než podmínek vstupu. „Funguje zde program první pomoc v nouzi, a tím jsme řekli vlastně všechno. Od tkaniček do bot přes vložky pro holky až po nit s jehlou k přišití knoflíku, zde klienti také najdou pračky, sušičky na prádlo, poštovní kontakt, sprchu a vytoužené jídlo, které nemá daleko k tomu od maminky. Stejně ale nejvíc touží po sladkostech. Po těch se mohou utlouct – někdy doslova. Hlavně zde najdou člověka, který jim naslouchá a snaží se jim poradit, třeba i k návratu domů. Pokud klienti mají zájem o kvalitativní změnu svého života, nabízíme jim pracovní terapii v Domě Šance,“ vysvětluje László Sümegh.

Dům Šance je samotnou kapitolou

„Zmíníme jen, že vznikl v roce 2003 v městské části Praha 5 a fungoval úspěšně do té doby, než místo povolení rekonstrukce budovy na naše vlastní náklady nás tehdejší starosta i s klienty – „dětmi ulice“ – vyhodil. Kam? Na ulici! Smutné, ale realita. Kauza oslovila média. Volali jsme o pomoc SOS dopisy a navzdory nezájmu jsme se nevzdali. Dům Šance jsme párkrát po Praze přestěhovali. Hledali jsme místo a skončili v nouzovém provozu na Praze 1 v komerčním nájmu. Není to lehké, ale můžeme dál pomáhat. Najít pro klienty práci, pomoci jim s bydlením, to jsme vždy zvládali, ale mnoho klientů po pár týdnech, často spíš po pár dnech v práci skončilo a jejich důvody/výmluvy zněly různě. Ale jednoduše, chyběly jim nezbytné návyky a na každodenní práci vůbec nebyli připraveni. Proto vznikla Pracovní terapeutická dílna v Domě Šance. Pozor ale! Není to chráněná dílna. Klienti Projektu Šance těžce postiženi jsou, ale to jejich postižení není na první pohled vidět,“ vysvětluje zakladatel projektu.

Rok co rok se počet mladých lidí, kteří požádají o pomoc, mění. V současnosti se číslo zastavilo na 1.056 návštěvách. Z toho opakovaně pomoc vyhledalo 70 procent z nich. Trvalou změnu života, si zvolilo 20 procent. „Ostatní jsou svým osudem paralyzováni. Problematika je komplikovaná. A na mnohé platí i úplně obyčejné rčení, komu není rady, tomu není pomoci, ale šanci dáváme bez rozdílu všem,“ uzavírá László Sümegh.

Závěrem se ještě ptáme na poslední dotaz. Je něco, o co byste lidi před Vánoci chtěli poprosit?

„Pokud se Vám zdá naše úsilí smysluplné, prosíme Vás, pomozte s námi „dětem ulice“ v Domě Šance. I když našim klientům umíme pomoci s oblečením a jídlem, je naší hlavní prioritou sociálně je zrehabilitovat a vést je k poznání, aby uměli změnit svůj život, našli si práci, bydlení a mohli si jednou sami vytvořit to nejcennější – fungující rodinu,“ dodává László Sümegh.

Jak po pomoci najdete na stránkách projektu.