Devadesátky v politice. Dnes nemyslitelné. Vše v jednom článku

VIDEO Devadesátky jsou v kurzu. Michal Novotný s ovčí dekou na hlavě jako Ivan Jonák láká miliony lidí k televizím, v metru si zase můžete přečíst citát Václava Havla… A právě dnes je pětadvacáté výročí jedné mimořádné divočiny, která se odehrála na Kampě, a při které měl sólo PhDr. Miroslav Sládek, další exponát z kabinetu kuriozit devadesátých let.

Politiku první porevoluční dekády máme tendenci si idealizovat. Jedni vzpomínají na Václava Havla, jiní na Václava Klause v životní formě, lidovci vzdychají, že už nikdy nebudou mít takového předsedu, jako byl tehdy Josef Lux…

Jenže politická scéna devadesátých let nabízela i suverénně největšího exota, který kdy překročil turnikety Poslanecké sněmovny a proti kterému byl i nedávný Lubomír Volný seriozním kliďasem. Miroslav Sládek, který si rád nechával říkat svým titulem „doktor“, byl tehdy nepsaným králem Ústeckého a Moravskoslezského kraje (tehdy ještě neexistovaly) a do sněmovny přivedl patnáctku poslanců podobného ražení, jako byl on sám.

Ve volbách 1992 byl Sládek mluvčím těch, na které ostatní zapomněli. A když v následujících volbách značnou část jeho voličské skupiny odvezl svým autobusem Miloš Zeman, rozhodl se předseda Republikánů, že musí ještě přitvrdit.

Ideální příležitostí se mu stal podpis Česko- německé deklarace. To bylo ve druhé polovině roku 1996 ožehavé politické téma a Sládkovci si jej osedlali s rykem donských kozáků.

Debata o česko-německých vztazích byla v devadesátých letech velmi bouřlivá. Zájem a vášeň odpovídaly tomu, že předchozích čtyřicet let bylo téma uzavřené stejně jako vzájemná hranice na Šumavě.

Hned na počátku svého prezidentství překvapil prezident Václav Havel, když se v Německu omluvil za odsun německé menšiny v roce 1945, přičemž německá strana se nejen neměla k podobné reflexi šesti předcházejících let Protektorátu, ale ani nijak výrazně neumravňovala požadavky odsunutých, kteří stále častěji hovořili o nárocích na své bývalé majetky v Sudetech.

V devadesátých letech ještě na obou stranách žilo dost pamětníků a téma bylo citlivé. A to samozřejmě vždy láká politiky. V tomto případě doktora Miroslava Sládka, který „sudeťáky“ přijal vedle Romů a USA za svou hlavní politickou agendu.

Česko-německá deklarace vzbuzovala emoce, mnohým se zdálo, že se Češi omlouvají více než Němci, navíc hřmotný spolkový kancléř Helmut Kohl nebyl zrovna ztělesněním empatického sympaťáka, nemluvě o rázovitých postavách na straně sudetských vysídlenců, které se občas dost blížily slavnému záporákovi z Krkonošských pohádek.

21. ledna 1997 se pak na Ruzyň snesl speciál spolkové vládní letky a kancléř Kohl přiletěl podepsat dokument, ze kterého sládkovci v očích svých voličů udělali druhý díl Mnichovského diktátu.

Pravda, láska, zrada, Mnichov

V Lichtenštejnském paláci na Kampě, kde měli předsedové vlád Klaus a Kohl Deklaraci podepsat, se sešly elity obou zemí, zatímco před budovou u Vltavy se v mrazu a sněžení sešla asi nejhlasitější demonstrace, co tento měšťanský ostrov kdy viděl. Po čtyřech letech ve sněmovně se doktor Sládek zmohl na celkem profesionální aparaturu, kterou prostranství ozvučil a mezi prapory v národních barvách a na transparentech zářila hesla jako „Pravda, láska, zrada, Mnichov“.

Do mikrofonu z úst opozičního předáka zaznívaly hlášky o tom, že Němce je nutno převychovat, nebo že jich bylo ve válce zabito zjevně málo.

V tu chvíli vstoupily do dění pořádkové orgány. Česká televize uvedla, že „policie přestřihla kabel“, realita ale byla barvitější. Ohlušit Sládkovu zvukovou aparaturu se pokoušel osobně policejní prezident Oldřich Tomášek a příliš se mu to nedařilo.

Když mikrofon přece jen ztichl, povolily Sládkovi nervy a nastal jeden z momentů, kterým se ve fotbale říká „blikanec“ a v parlamentu od jisté doby „flákanec“.

„Kdo je tadyto? Jméno!, křičel vytočený Sládek na osobu, která mu mikrofon odpojila, což z bezprostřední blízkosti sledovala televizní kamera. „Okamžitě jméno toho člověka,“ sápal se po dotyčném přes policejní kordon, zatímco jeho příznivci sborově skandovali „gestapo, gestapo“.

V tu chvíli Sládek objevil policejního prezidenta a hlásil mu, že došlo k poškození jeho soukromého majetku. Pak se opět pokusil jej napadnout a skutečně se k němu dostal „na kontakt,“ než jej spolustraníci odtáhli.

 

Bordel na Kampě vyvrcholil rituálním pálením německé vlajky a neúspěšným pokusem napadnout odjíždějící kolonu německého kancléře.

Mezitím se v budově odehrával v rámci možností důstojný akt, při kterém premiéři mluvili o nezbytnosti odložení budoucnosti, i když oba na druhou stranu uznávali, že úplně zapomenout se nebude dát nikdy.

V únoru následovalo projednávání Deklarace v Poslanecké sněmovně, která byla hlavní republikánskou tribunou (Miroslav Sládek zde jednou v rozčílení rozmlátil svou poslaneckou lavici) a podle toho to také vypadalo.

Deklarace byla na pořad jednání Sněmovny zařazena jako bod 57 a Sládkova strana rozjela obstrukci spočívající v maximálním protahování všech předcházejících bodů, aby se k padesát sedmičce vůbec nedošlo. Například bod „Zpráva ministra vnitra o činnosti policie“ jim vystačil na téměř celý jednací den šťavnatých poznámek o ministru Janu Rumlovi.

Na konci týdne za to prezident Václav Havel ve své pravidelné relaci Hovory z Lán nazval republikány a stejně tak KSČM, která také odmítala podpořit deklaraci, jako „škůdce státu“.

Kabinet Židů a Poláků

Když takto schůze probíhala už týden, podařilo se koalici využít krátké nepřítomnosti několika opozičních poslanců a schválit předsunutí bodu deklarace a okamžité zahájení jejího projednání.

Republikáni vytáhli své připravené projevy a začala jedna z největších slovních řeží, co český parlament kdy zažil.

V projevech se střídaly útoky na Němce a na Klausovu vládu a vrcholem byl příspěvek poslance Rudolfa Šmucra, který o Klausově vládě hovořil jako o „kabinetu Židů, Poláků, bývalých Sudeťáků a jiných cizích národností“ (jako „Polák“ býval obvykle označován ministr zahraničí Zieleniec).

Hysterické výstupy na Kampě Sládkovi nakonec vynesly trestní stíhání. V únoru jej Poslanecká sněmovna vydala spravedlnosti, v červenci padla obžaloba. Protože ale předseda Republikánů několikrát k soudu nedorazil, rozhodla se jej policie v lednu 1998 zadržet.

Ve vazbě strávil Sládek 17 dní, přičemž během patnáctého z nich se konala volba prezidenta republiky. Sládek, kterého jeho strana navrhla jako kandidáta, se jí nemohl zúčastnit.

Situace se vyvinula tak, že o zvolení Václava Havla ve druhém kole rozhodlo právě snížení kvóra o jeden chybějící hlas vazebně stíhaného poslance Sládka. Jeho spolustraníci toho využili k další nezapomenutelné show.

Republikáni následně stvořili legendu o politickém procesu a uvěznění na zakázku.

Toto stoupající dryáčnictví už ale bylo jejich labutí písní. Parlamentní kariéra Miroslava Sládka se uzavřela na jednom z předvolebních mítinků jeho rvačkou s kolemjdoucími Romy. Ve volbách 1998 už Republikáni do Sněmovny neprošli a od té doby je šedivějící doktor Sládek už pouze kuriozitou předvolebních kampaní a živou vzpomínkou na éru, kdy bylo v českém parlamentu možné téměř vše.