Dana Němcová svými slovy pro Paměť národa a Milion chvilek
Na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii 16. listopadu 2019
„Právě se vracím z hradu. Byla jsem tam totiž v katedrále, abychom poděkovali za to, že už 30 let máme příležitost. Nejsem si jistá, že jsme s ní vždycky naložili dobře, protože co jsme naložili, to vezeme. Dávejme si pozor, až budeme někoho příště volit. Dneska pochopitelně je spousta věcí, vůči kterým se musíme ohradit a nesmíme si především nechat vnutit nějakou demagogii pojetí státu jako podniku, obnovení cenzury, omezení sdělovacích prostředků, ukradení veřejného prostoru. Dbejme každý na to, abychom se společně odpovědně rozhodovali, abychom se naučili žít se svobodou a abychom byli ochotní stát za svým názorem i v konfrontaci s něčím, co nám může být nepříjemné. Mám s tím dost bohaté zkušenosti. Takže: Držme se!" Na snímku z demonstrace, foto se svolením Milion chvilek pro demokracii
Dělám to pro své děti
„Moje děti budou v této společnosti žít, moje děti jsou součást této společnosti. Já chci před svými dětmi žít pravdivě, my jsme nikdy dětem nelhali, děti nikdy neměly pocit, že před námi musí něco skrývat, a my jsme nic neskrývali s nimi. Moje děti byly moji nejlepší partneři, já jsem to opravdu dělala pro ty děti, aby se za mě nemusely stydět, aby eventuelně mohly žít v lepší době, aby i ony věděly, že mají nějakou důstojnost a za něčím si musí stát.“
O procesu s Plastiky
„Já osobně jsem ze svého mládí měla trauma z procesů z padesátých let. A když se tak široce rozmáchli proti těm hudebníkům a připravovali něco, z čeho opravdu měl být monstrproces, a pak z toho postupně ukrajovali, na poměrně nízké tresty odsoudili jenom čtyři lidi, tak jsem si říkala, my musíme něco dělat, nesmíme jim nechat volnou ruku. Protože pokud toto jim projde, dnes bude ten zásah veden tímto směrem, pak bude veden jiným směrem... Mně tehdy v těch padesátých letech ta bezmoc vadila, a protože jsem měla děti, které dorůstaly, nechtěla jsem, aby nějakým způsobem vzpomínaly na mou osobní netečnost vůči tomu, co se děje ve společnosti.“
O vzniku Charty 77
„V době, kdy tak lidi mezi sebou diskutovali a uvědomovali si, že vlastně proces, který je proti Plastkům veden, je proces vykonstruovaný na základě politické potřeby, politické poptávky zlikvidovat toto hnízdo, tak zazněla jako motiv myšlenka zákonnosti. S tím, že v podstatě v té době vstoupily u nás v platnost pakty o dodržování lidských a ekonomických práv, tak se to nějak propojilo. Lidé, kteří víc politicky uvažovali, zkonstruovali nosnou myšlenku Charty, na které jsme se potom dohodli všichni: že jako občané cítíme odpovědnost za to, co se v této zemi děje, a že její nezákonnosti budeme monitorovat a budeme o nich informovat veřejnost, ať už českou nebo světovou.“
O společenství Charty
„Já si myslím, že k tomu došlo zcela logicky potud, a proto, že jsme všichni nějak trvali na svém přesvědčení, ve vší vzájemné toleranci. Brali jsme jako obohacení postoje, které svědčily o osobní integritě a autenticitě toho, co ti lidé dělali. To nás prostě svedlo dohromady.“
O sousedech z Ječné
„Taky musím říct, že lidé tady v domě byli velice solidární. Když už zvonili za dveřmi a tady byly nějaké horké tiskoviny, tak se mi podařilo je spustit v tašce o patro níž z balkonu, který byl za kuchyní a nebylo na něj z chodby vidět. Nebo když chtěli dělat prohlídku i ve sklepě, tak jsem řekla, že nemám klíč od sklepa. A oni, ať si řeknu sousedům. Na to jsem jim řekla, vy ten klíč potřebujete, tak prostě si o něj řekněte vy. Tak šli dva pánové, táhli mě s sebou a všichni sousedi jim řekli, že nemají klíč od sklepa. Mimochodem, v tom sklepě nic nebylo, ale ten princip, to jsem teda velice ocenila, že lidi s námi měli obrovskou trpělivost. Nebylo to příjemné, vidět ty pány, kteří denně stávali před dveřmi, stávali před domem... Ale musím říct, že to snášeli statečně. Musím říct, že nikdo z celého baráku nám nikdy nepřeložil křížem stéblo přes cestu. Včetně toho, když jsme tu měli větší společnost a bylo tu hlučno, tak i to nám promíjeli.“
O dětech a společenství disidentů
„Já myslím, že mým dětem velice vyhovovalo, že vyrůstaly v široké komunitě, to úplně setřelo generační rozdíly, protože moji kamarádi byli jejich kamarádi, jejich kamarádi byli moji kamarádi, a že jsme si to všechno docela užívali. Určitá míra veselí a velká míra soudržnosti nám skutečně pomohla překonat všechny problémy spíše s kladným než se záporným znaménkem.“
O taktice na StB
„Musím říct, že v té době jsem já změnila svou taktiku. Při procesu s VONSem jsem si říkala, že je to bezpráví, ale že ty protokoly zůstanou a že jednou, až se to bude znovu přešetřovat, mělo by být zřejmé, o co se jednalo. Já jsem vypovídala. Vypovídala jsem dokonce pochvalně, aby věděli... Když řekli: Vy jste se scházeli u Bendů, tak jsem řekla, ano, my jsme se scházeli u Bendů. Ale my jsme se scházeli také u nás, protože to jsou byty, které leží ve středu města, byly dostupné každému. Ale trvala jsem na tom, že všechno, co jsme dělali, bylo zákonné.“
O impulsu pro občanský postoj odporu
„Impulzem k tomu, že je potřeba nemlčet a bránit se, byly všechny možné represe. Iniciační zkušeností pro mne byl Rudolfov, kde se sešli mladí lidé, kteří chtěli poslouchat hudbu neoficiálních skupin – ty měly na akci zahrát. Skončilo to zásahem pohotovostních jednotek. Když si mě pár týdnů nebo měsíc nato pozvali na pořádkovou komisi v Rudolfově, vypadlo to z nich: udělali z toho politikum, stejně jako udělali politikum z Charty. Pravili: „Nevyprávějte nám, že to je spontánní zájem o nějakou hudbu, když dáte dohromady mladé lidi od Košic po Cheb. Vy jste tajná organizace." A už to frčelo. Pak nás na každém privátním koncertě (veřejná scéna totiž byla pro Plastic People, DG 307 nebo další skupiny uzavřená) přinejmenším perlustrovali. Takže viděli, že jsou to pořád stejní lidé a že se jim tam míchají opravdoví ´androši´ a mladí dělníci s intelektuály (psychiatry, psychology, filozofy a tak dále), což pro ně bylo varovným znamením, že tu je jakési hnutí odporu, které je potřeba lámat.“
|