Důl Mayrau: Fascinující pohled do minulosti

REPORTÁŽ: Zážitek na oslavu 28. října si nejen pro své obyvatele připravil Středočeský kraj, když toto datum spojil s pořádáním Dne Středočeského kraje. Jednou z nich se stal i Hornický skanzen důl Mayrau. Stačilo do sklenice u vstupu cinknout symbolickým vstupným ve výši jedné koruny a mohli jste vejít rovnou do minulosti kladenského hornictví.

Pojďme si nejdříve stručně připomenout některá fakta. Poprvé se o těžbě černého uhlí na Kladensku, a to konkrétně v Malých Přílepech, zmiňuje zpráva z roku 1463. Historie dolu Mayrau začíná o více jak 400 let později. A to roku 1874, kdy se na vrchu Homolka u Vinařic začala hloubit těžní jáma. Do konečné hloubky 527 metrů, kde se těžila 9 metrů vysoká uhelná sloj, byl prohlouben po třech letech dolování, konkrétně roku 1877. Těžba trvala až do roku 1997 a za tu dobu se zde vytěžilo 34 milionů tun uhlí.

Jméno dostal tento důl nejprve po svém majiteli JUDr. Kajetánu Mayerovi (1811 - 1883), svobodném pánu z Mayrau. Pamětníci ho znají i jako důl Gottwald II., jak se jmenoval v letech 1958 – 1995 anebo Fierlinger I., když byl roku 1946 takto pojmenován na počest Zdeňka Fierlingera, československého premiéra v letech 1945–1946.

Žádné skleněné nádobky do sprch

Těžba v dole Mayrau byla oficiálně ukončena po více jak sto letech roku 1997, ale když procházíte nejprve šatnami a potom krytou chodbou k těžním klecím, vůbec ten pocit nemáte. Je to díky tomu, že s nadzemními objekty dolu se pro zřízení skanzenu začalo počítat již tři roky před ukončením těžby a vše se dochovalo v původním stavu. Včetně různých tabulí a upozornění, která dnes již nejsou úplně srozumitelná. Ano, dokážu pochopit, že když horníci vyfárali na povrch, svlékli si veškeré oblečení v řetízkových šatnách a šli se umýt. Nechápu ale, proč je zde zákaz nošení skleněných nádobek do sprch. Kde by se v dole vzaly nějaké skleněné nádobky?

Řetízková šatna, kde se v teplém vzduchu pod stropem sušil oděv a boty horníků po vyfárání. Autor: Jitka Lenková pro PrahaIN.cz 

Vysvětlí mi to můj kamarád a neoficiální průvodce, bývalý štajgr, důlní záchranář a hlavně pamětník těch dob Jiří Skála. „Některé šampony se tehdy prodávaly ve skle, a kdyby se nějaká taková lahvička ve sprchách rozbila, mohl by na střepy snadno někdo bosou nohou šlápnout.“ I když si matně na tohle drogistické zboží rozpomínám, tohle mě nenapadlo.

Víte, co je švancara?

Postupně vyjde najevo, že toho nevím daleko víc. Netuším, že holi připomínající sekerku, kterou štajgr značil úseky dole v dole, se říká švancara, ani to, že takzvaný kopáč připomínající jakýsi půlkrumpáč, má jednu stranu špičatou ke kopání do stěny uhelné sloje a druhou plochou k rozbíjení vypadlých větších kusů uhlí na zemi. A uvědomuji si, že se skončením těžby tady vzala za své celá jedna svébytná profesní kultura, kterou i ta nejlepší expozice zachytí jen částečně. Když ale venku vidím početné pamětní desky, připomínky tragických nehod v dolech a nebezpečí, kterému byli horníci dennodenně vystaveni, tak mi to snad ani není líto. Zvlášť, když víme, že důl Mayrau sloužil i jako vězeňské pracoviště.

Přes sto let v běhu

To se ale už přesunujeme ke zdejší pýše. Těžnímu stroji vyrobenému v roce 1905 smíchovskou firmou Ringhoffer. Než se dostal na Mayrau, dělal čest svému výrobci na výstavě v Paříži. Jeho konstrukce je monumentální, ale v podstatě jednoduchá. Obrovské kolo, které na lanech spouštělo a vytahovalo klece, poháněl původní parní stroj, který byl roku 1940 nahrazený pohonem na stlačený vzduch. Obsluha stroje se řídila signály bzučáku, které tam jsou dodnes vypsány. Zaujalo mě, že devět zabzučení znamenalo, že v kleci nahoru je vyvážen zraněný horník a trochu rouhačsky mě napadlo, že než signál dozní, může také pro něj být už pozdě. Snad aspoň k takovým situacím nedocházelo často.

Těžní stroj Ringhoffer z roku 1905. Autor: Karel Dudek pro PrahaIN.cz 

Mohutné soustrojí vykonávalo svoji práci až do ukončení těžby roku 1997. Potom bylo přestavěno na exponát a znovu rozpohybováno roku 2003 s tím, že stlačený vzduch nahradil elektromotor a provoz stroje se pouze simuluje. Nejsem sama, komu hladce běžící píst evokuje dobu Julese Verna a jeho Ocelové město. Vidět něco takového na vlastní oči, je opravdu fascinující.

Ahoj, Babetto!

To ale ještě nejsou všechny atrakce tohoto mimořádně vydařeného dne. Venku čeká výstava historických vozidel, střelba ze vzduchovky i možnost se svést důlním vláčkem, i když, pravda, jen po povrchu. Zaslouženou pozornost budí dvoumístné vozítko Babetta s pozoruhodně řešeným pohonem, stejně jako expozice zkamenělin, které se našly v okolí Vinařic. Za tu by se nemuselo stydět žádné přírodovědné muzeum.

Vozítko Babetta s pozoruhodně řešeným pohonem. Autor: Jitka Lenková pro PrahaIN.cz 

Při odchodu v duchu kynu na rozloučenou soše horníka u vchodu. Je to pořádný kus historie, který tady střeží a doufejme, že ještě dlouho střežit bude.

Může se hodit Hornický skanzen Mayrau ve Vinařicích je pobočkou Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, p.o. Otevírací doba 9 – 15 hod. Prohlídky začínají každou celou hodinu, dva prohlídkové okruhy, základní vstupné 60 a 80 korun. Pozor, ve skanzenu nelze platit kartou. Doprava - parkoviště pro auta přímo v areálu skanzenu, téměř u něj staví i autobusy z Prahy, nádraží Veleslavín, č. 322 a 330. Zdroj: dul-mayrau.cz

Text se opírá o vědomosti a paměť autora. Dále vychází z veřejných informačních zdrojů a také z webových stránek: omk.cz, dul-mayrau.cz, zdarbuh.cz a podzemi.solvayovylomy.cz.