foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Vigo se soustředí se svoji majitelkou Kateřinou Procházkovou na soutěž vodících psů
REPORTÁŽ: Tentokrát se jich na startu soutěže sešlo rovných deset. Zcela jednoznačně převažovali labradorští retrívři, a to jak ve zlaté, tak v černé variantě. Doplňoval je jeden pudl meruňkové barvy. Někteří hrdinové se před závodem pekelně soustředili, u jiných se o soustředění naopak nedalo vůbec mluvit. Třeba Vigo. Na lavičce před startem mu domlouvala zrakově postižená dívka Kateřina Procházková a její maminka: „Ne, abys něco po cestě zbaštil, Vigo!“ Jak se ale ukázalo během závodu, zrovna sedmiletý zlatý retrívr Vigo si rady k srdci moc nevzal.
Jinonická vrtule je soutěží vodících psů, kde musí čtyřnozí pomocníci ukázat svoje dovednosti. Soutěží se ve dvou kategoriích, a to podle toho, zda slouží zcela slepému majiteli, anebo páníčkovi, u kterého jsou zachovány zbytky zraku.
V obou kategoriích však museli psi prokázat schopnost projít překážkovou trasu, respektive ze změti dřevěných překážek různých typů svého páníčka vyvézt. Další mistrovství spočívalo v tom, že hodnocený pes musí zvládnout správně chůzi po běžné ulici. K tomu sloužilo moderní centrum pražské čtvrti Waltrovka. Pes musí pána správně dovést k přechodu pro chodce, musí upozornit na zvýšený obrubník, musí se umět vyhnout překážkám, musí bezpečně zvládnout cestu do schodů i z nich, ale i po nakloněné rovině. Následoval test poslušnosti vodících psů. Tam se ukazuje, jak pes zvládá běžné povely, jako například sedni, k noze, lehni nebo zůstaň. Hodnotilo se i to, jak pes dokáže na pokyn přinést nějakou věc.
Tak vypadá ulička pokušení plná pamlsků a hraček. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Pro mnohé psí šampiony však byla největším problémem takzvaná ulička pokušení. Jde o prostor, který je poměrně hutně zasypán piškoty, psími dobrotami, párky, pískacími hračkami, jablky, balonky, ale i miskami s jídlem. Tady musí pes prokázat největší odvahu, musí ukázat vycvičenost a projít s chladnou hlavou mezi dráždivými laskominami. „Co je v té uličce?“ vyzvídala maminka Kateřiny Procházkové, když se dozvěděla, co asistentky rozházely po zemi, jednoznačně zkonstatovala Vigovy šance: „Tak to projedeme, Vigo. To bude tvůj hrob!“ Nutno říct, že Vigo neprošel uličkou pokušení bez zaváhání, nicméně psí dekorum ztratil jenom jednou. Kousku párku ale asi prostě nešlo odolat.
V průběhu soutěže jsme se obrátili na vedoucí Střediska výcviku vodících psů v Jinonicích Lenku Kreidlovou. Právě toto středisko dnešní klání připravilo.
Kolik práce dá vycvičit vodícího psa?
Se štěňátky se pracuje už od narození. Psi se rodí chovným fenám v rodinách. První část práce se dělá s předvychovateli, což jsou většinou první chovatelé. Už s nimi ale úzce spolupracujeme. V tomto období mezi dvěma měsíci a jedním rokem jde hlavně o zvládnutí základních povelů a také o socializaci psa. Ve věku jednoho roku přechází pes do péče vlastního vychovatele, třeba k nám do organizace. A tady prožije dalších osm měsíců ve specializovaném vodícím programu. K vlastnímu klientovi se pak dostává až ve věku dvou let.
Psali jsme
Praha startuje prostřednictvím Sociálního nadačního fondu již třetí program pomoci znevýhodněným občanům. Lidem s hendikepem má pomoci…
Mám doma jezevčíka. Z něho bych asi vodícího psa neudělal. Jaké psí rasy jsou pro to ideální?
Jsou pro to vhodná plemena, která jsou učenlivá, přátelská a hlavně ta plemena, která dobře snášejí změnu majitelů. Musí to být pes klidný a mít vyrovnanou povahu. Proto mezi vodícími psy jednoznačně převažují labradoři. A také záleží na velikosti. Ten pes vás vede, musí proto disponovat určitou velikostí a váhou a ten postroj, který psi na sobě mají, také není nic lehkého.
Co je ve výcviku nejtěžší, na čem někteří čtyřnozí jedinci ztroskotají?
Vodící pes musí zapomenout na lovecké pudy. Nemůžeme si dovolit, aby se s člověkem rozeběhl třeba za zajícem. Ze stejného důvodu nesmí reagovat na okolní psy na ulicích. Někteří pejskové jsou zase hodně žraví. Je pro ně těžké překonat nástrahy, které jim ulice v tomto směru nabízí. Při výcviku také můžeme zjistit, že některý pes nerad vede. Může se totiž stát, že tento jedinec půjde celou dobu velmi spolehlivě u vaší nohy, půjde kam budete chtít, nehne se od vás, ale nebude mít chuť vás někam vést. A někteří psi mají takzvanou reakci na postroj, to znamená, že velice těžko snášejí, že mají vůbec něco nataženého na sobě. Proto už štěňata od útlého věku nosí pracovní vestičku.
Z této spleti překážek musí vodící pes vymotat svého majitele. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Máme v Česku dostatek vodících psů?
Ano. A kvalitních. Na to, jak je naše země relativně malá, tak se zde nachází velké množství škol, které se výcvikem vodících psů zabývají.
A je na to dost peněz?
Peněz není nikdy dost. Ale na výcviku se šetřit nedá. Do ceny za vodícího psa se pochopitelně musí započítat nejen náročný výcvik, ale i zdravotní vyšetření, krmivo, zdravotní péče, náročné kastrace. Platí se pochopitelně i předvychovatelům. Pokud se peněz nedostává, tak se samozřejmě krátí odměny lidem, ale na psech se šetřit nedá.
Na kolik tedy vyjde takové vycvičení psa?
Celková částka, za kterou psa předáváme, je 320 tisíc korun.
V tomto případě zvládl pudl Henssey povely majitelky Petry Schejbalové na výbornou. Na první místo to ale nestačilo. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz
A jak celá soutěž skončila? V zelené kategorii, tedy kdy je majitel zcela slepý, zvítězil Pavel Podpěra se psem Akirem. Na druhém místě skončila Petra Schejbalová s pudlem Henssey. Třetí místo získal Pavel Gregor s fenou Grace.
V červené kategorii soutěžili lidé se zbytky zraku. Ti museli mít při soutěži nasazenou neprůhlednou škrabošku na očích, aby nemohli své psy v průběhu soutěže usměrňovat. Tady vítězství patří Milanu Melicharovi se psem Wittem. Na druhém místě skončil Jaroslav Jíra a fena Ira. Třetí skončila fenka Bára Jaroslava Trnky.
Vigo, který se zapomněl u jednoho párku, si letos došel jen pro páté místo. I tak si všichni zúčastnění majitelé se svými psy zaslouží náš obdiv.