-->

Dvacátý osmý říjen: Šest pozoruhodných dějinných epizod

06. 11. 202215:01
Dvacátý osmý říjen: Šest pozoruhodných dějinných epizod
foto: Vít Hasssan, PrahaIN.cz/Obecný dům

Šest pozoruhodných dějinných epizod. Šest míst po pražském centru, pět prozíravých politiků. Připomeňme si pozoruhodnou cestu revoluční Prahou 28. října 1918.

„Nikdo nic nevěděl napřed. Na to není matematika – na to je nos,“ popsal zpětně hektické události rozhodujícího dne Antonín Švehla. Lidí, kteří byli v centru dění bylo pět a „nos“ s politickým instinktem během dne prokázali všichni. Bez žádného z nich by převzetí moci v zemi neprobíhalo tak, jak bylo později zapsáno do kronik.

Říkalo se jim „Muži 28. října“ a reprezentovali nejvýznamnější politické proudy v zemi. Čtyři čeští zástupci největších politických stran a k tomu zástupce Slovenska, jehož zásluhou bylo od počátku počítáno i s východní částí budoucí republiky.

Alois Rašín za Národní demokraty, jejichž předseda Karel Kramář právě ve Švýcarsku jednal s Masarykovým exilem. Antonín Švehla je předsedou strany složitého názvu, všeobecně známé jako „agrárníci“. Jiří Stříbrný zastupoval Českou stranu národně sociální, František Soukup sociální demokraty. Za Slovensko se k nim připojil dr. Vavro Šrobár, kterého do centra dění jako jediného přivedla náhoda. Všichni ostatní patřili k politické elitě země.

Dění 28. října bylo popsáno v mnoha různých verzích. Jednu z nejpozoruhodnějších sepsal novinář a spisovatel Karel Pacner v knize Osudové okamžiky Československa. Jeho vhled do zákulisí se čte jako detektivka.

Dějství první: Žitná ulice

V bytě Aloise Rašína se v noci na pondělí 28. října odehrává předehra revolučních událostí. Telefonuje Vlastimil Tusar, poslanec za sociální demokracii ve vídeňském říšském sněmu. Informace, kterou Rašínovi předává, zní neuvěřitelně.

Tusar se právě vrátil ze schůzky s plukovníkem jménem Max Ronge, která měl skutečně nevídanou prosbu: Aby čeští poslanci odjeli na italskou frontu vyzvat české vojáky, aby ji neopouštěli.

Hromadná dezerce byla jedním z důvodů, proč se během neděle zcela zhroutila obrana proti italskému útoku na řece Piavě.

„To musí prasknout za chvíli,“ přeruší jeho výklad Rašín. Dlouholetý poslanec, který je veřejnou autoritou už od procesu s Omladinou v devadesátých letech, a jemuž trest smrti vynesený v roce 1916 (následně zrušený novým císařem) potvrdil statut legendy české politické scény. Teď se okamžitě rozhoduje veškerý svůj politický kapitál věnovat ve prospěch otevřeného okna historické příležitosti.

Převzetí moci začíná.

Rašín nebyl úplně nepřipraven. Minimálně poslední rok bylo zřejmé, že sen v podobě samostatnosti je nejblíže za posledních tři sta let od stavovského povstání roku 1618. Plán základních kroků k převzetí moci už nějakou dobu existoval a zasvěcen do něj byl například starosta Sokola Josef Scheiner. Sokol, tělovýchovné sdružení s vlasteneckým akcentem, má být revoluční armádou.

Pak obvolává zástupce dalších politických stran.

Během noci Rašín sepíše stručný zákon o pěti paragrafech, kterým se vyhlašuje Československo a po šesté ráno se všichni schází u Antonína Švehly. Ten zastupuje nepřítomného Karla Kramáře v čele instituce zvané Národní výbor. Na schůzku do sekretariátu Agrárníků jde Rašín podzimním ránem pěšky Riegerovými sady a naposledy si v hlavě rovná myšlenky.

Dějství druhé: Obilní ústav, palác Lucerna

Klíčová zásobovací instituce, přes kterou se ve válečné ekonomice distribuuje obilí do celé monarchie. Praktického sedláka Švehlu napadne, že právě přes ovládnutí „žaludku“ říše lze získat klíčový nátlakový prostředek pro vyjednávání z vládou.

V souladu s předběžným plánem tedy přebírání moci začíná nástupem do pasáže z Vodičkovy ulice. Energicky tam míří Švehla osobně, doprovázen sociálním demokratem Soukupem.

Zjevně překvapeného ředitele Švehla vyzve, ať svolá úředníky a sebevědomě jim oznámí: „Pánové, na základě manifestu Jeho veličenstva se vytváří československý stát a my dnes jeho jménem přebíráme správu Obilního ústavu. A proto je třeba, abyste nám, jako představitelům nového státu, složili slib věrnosti“.

Překvapený ředitel slyší o československém státě poprvé, ale slib věrnosti bez průtahů složí. Zaměstnanci věrni úřední subordinanci svého šéfa následují.

Jak to, že vše šlo tak rychle? Ředitel ústavu se domníval, že přebírání je naplňováním dekretu o autonomii českých zemí, který císař Karel krátce předtím skutečně vydal. Že nejde o autonomii, ale o nový stát, mu z Švehlova projevu nedošlo.

Čeští revolucionáři mají pod palcem zásobování celé končící monarchie a všichni už je musí brát vážně.

Jiří Stříbrný ve stejnou chvíli o pár set metrů dále přebírá ústředí železnic a pošt. I zde jde vše hladce a nová vláda získává pod svou moc klíčovou infrastrukturu.

Do plánovaného scénáře přebírání klíčových úřadů ale kolem desáté hodiny zasáhnou jiné, neplánované události. Novináři akreditovaní ve Vídni telegrafují do svých pražských redakcí zprávu, že rakouská vláda přijala návrh amerického prezidenta. Součástí čtrnácti „Wilsonových bodů“ je přitom i garance práva na sebeurčení, jak Češi velmi dobře vědí.

Když se před půl jedenáctou na vývěskách před redakcemi objeví tato informace, lidé na ulicích ji pochopí tak, že jsme samostatní.

Události v pražských ulicích se začínají vymykat kontrole. Na domech se začínají vyvěšovat prapory v národních barvách a lidé začínají demolovat rakouské znaky na úředních budovách.

Vyděšený Alois Rašín se snaží krotit dění v ulicích, jak to jen jde. Pořád je tu rakouská vojenská posádka, která může vyvolat krveprolití.

Spontánní průvod veřejnosti pražskými ulicemi skončí „u koně“ na Václavském náměstí, kde radikální kněz a poslanec Izidor Zahradník řeční o lámání pout a cizácích. Pak se přesune s davem pár set metrů na Hlavní nádraží (tehdy Nádraží Františka Josefa I.) a domáhá se na vyděšených železničářích, aby bylo telegrafem sděleno do všech stanic, že na Václavském náměstí byl vyhlášen samostatný stát. Kromě toho má depeše obsahovat i výzvy k odstraňování rakousko- uherských znaků a dokonce k zadržení veškerého zboží, které po kolejích směřuje do Rakouska nebo Německa.

Rašín reaguje urychlením přebírání klíčových budov, aby se stihlo dříve, než nevyzpytatelný dav něco provede.

Centrála povstání se mezitím přesouvá do Obecního domu. Tam přichází policejní velitel Richard Bienert, který už nějakou dobu tajně spolupracuje s odbojem. Teď hlásí, že obávaný policejní ředitel Kunz vůbec není v Praze. A rovněž místodržitel, formálně nejvyšší úředník rakouské monarchie v zemi, odjel ráno do Vídně.

„Na místodržitelství“, zavelí ohromený Rašín.

Dějství třetí: Malá strana

Do budovy místodržitelství přicházejí Rašín, Švehla, Stříbrný i Soukup. Bienert, který o 28 let později bude odsouzen jako předseda protektorátní vlády, je na Malostranské náměstí přiveze přes řeku policejním autem.

Přijímá je Jan Kosina, viceprezident úřadu. Od prvního okamžiku je zjevné, že příliš netuší, co se to děje.

„Vy jste nečetl dnešní noviny?“ ptá se Rašín. Do otázky dá všechny své zkušenosti dvaceti let advokátní praxe u soudů.

Úředník vyděšeně přizná, že ještě ne.

„Přišli jsme vám oznámit, že Národní výbor jako vykonavatel vůle lidu se chopil vlády v novém československém státě, který byl právě ustaven,“ oznámil mu stručně Švehla.

„Ráno jsme převzali správu Obilního ústavu. K vám jsme přišli, abychom v zájmu udržení klidu a pořádku převzali také civilní správu, která dosud podléhala místodržitelství,“ dodal.

Zmatený úředník ujišťuje, že si vyžádá instrukce z Vídně.

Švehla zmírní hlas a ujišťuje, že Národní výbor je schopen zajistit klidné předání moci, které by se jinak mohlo zvrtnout v krveprolití.

„Víte, pánové, já jsem Čech a nechci se protivit vůli národa,“ zlomí se úředník Kosina, a tak se místodržitelství dostane do rukou Rašínovy skupiny.

Kompletní čtveřice pokračuje do Sněmovní ulice. Předseda Zemské správní komise Vojtěch Schönborn je naopak znám svou oddaností Habsburkům. Jenže po předložení faktů se i on nabízí novému státu.

Bienertovo auto se opět řítí Prahou, k rozlousknutí zbývají další tvrdé oříšky.

Především generál Zanantroni, velitel pražské posádky, který čtrnáct dní předtím už jeden převrat rozehnal. Švehla na něj nastupuje sebevědomě z pozice osoby ovládající Obilní úřad a barvitě popisuje, jak může dopadnout vzpoura hladových vojáků. Generál se však nedá zastrašit a opáčí, že rabování by odnesla především česká veřejnost.

Během jednání u generála přichází zpráva, že v ulicích se situace vymyká kontrole. První vojákovu reakci na vyslání hlídek do ulic Národní výbor diplomaticky uhladí, krveprolití by ničemu nepomohlo.

A pak se Rašín vytasí s neodolatelnou nabídkou. Když vojska zůstanou v kasárnách, my dokážeme pořádek zařídit sami. Od generála volá Scheinerovi, a během pár minut jsou v ulicích sokolské hlídky.

Takže Národní výbor přebírá i funkci pořádkového sboru. Co ještě staleté habsburské monarchii zbývá?

Dějství čtvrté: Václavské náměstí, pod koněm

Ano, vojska v kasárnách. Pořád tam jsou a mohou začít střílet do davu.

Originálním nápadem je udělat z rozhořčeného průvodu lidovou veselici, oslavující samostatnost. Jiří Stříbrný je ze všech čtyř vůdců povstání nejzdatnější řečník a dokonalý znalec davu. A teď přichází s originálním nápadem: Do ulic kapely.

Úvaha, že muzika udělá z divokého davu pouťové shromáždění se stoprocentně vyplní. Během pár minut je v ulici první kapela, kterou odtáhnou ze svatby, a na podstavec sochy svatého Václava nastupuje po kraválistovi Zahradníkovi osobně Jiří Stříbrný, bohem políbený rétor.

Celoživotní rebel Stříbrný, v mládí vyloučený z gymnázia, si vyšlapal politickou kariéru od skutečné píky- mládežnické organizace a redaktorské práce ve venkovských novinách. Byl povolán do války, ale v roce 1917 byl přeřazen do zálohy. V sedmatřiceti letech dokázal ve straně vytlačit spíše prorakouské vládnoucí křídlo a stát se nejvýraznější osobností své strany.

Společně se Soukupem nabádají dav, ať zůstane v klidu, že přebírání moci běží zcela podle plánu. Sokolské hlídky mezitím obsadí veřejné budovy i ulice.

Zrovna když na Václaváku Stříbrný zachraňuje klidný průběh převratu, přichází po Příkopech do Obecního domu Vavro Šrobár. Slovenský politik je uznávaným aktivistou, mimo jiné osobním přítelem Masaryka, a do Prahy přijel náhodou na svatbu. Do Národního výboru žádá vstup za „uherskou větev československého kmene“.

Dějství páté: Náměstí republiky

Odpoledne vojáci generála Zanantroniho přece jen přesvědčí k vyslání vojska do ulic. V Josefovských kasárnách, přes náměstí proti sídlu Národního výboru v Obecním domě, se začíná chystat nástup. Během několika minut tam doběhnou poslanci Winter a Šrámek a dostanou se do kanceláře velitele, který právě telefonicky hovoří s generálem Zanantronim. Poslanec Winter si bere telefon. Generál křičí, že ho Národní výbor oklamal, když vyhlásil republiku.

Šlo o slova poslance Zahradníka. Winter ale ujišťuje, že k oficiálnímu vyhlášení nového státu v žádném případě nedošlo. A už vůbec nebylo rozhodnuto, že bude mít republikánskou formu.

Plenární zasedání Národního výboru se mělo sejít až večer, takže rozhodně nelhal.

A co znamenají davy v ulicích, zuřil generál.

V tu chvíli si poslanec pomohl drobnou lží, že prý oslavují konec války.

Znechucený generál nechává vojska v kasárnách. Ta, co už je opustila, budou v doprovodu zástupce Národního výboru pouze dohlížet na pořádek v ulicích. Přesto došlo k několika incidentům, třeba na Staroměstském náměstí dokázal zjednat klid až rázný telefonát generálu Zanantronimu od Františka Soukupa, který vtrhl na Staroměstskou radnici a zmocnil se prvního sluchátka.

Pro Františka Soukupa, seriózního právníka a poslance, to byl nejspíš jeden z nejráznějších výkonů jeho politické kariéry. Prokázal tak svůj přínos Národnímu výboru, který ho definitivně rehabilitoval po tzv. Knoflíkové aféře, kdy v roce 1915 i jeho neopatrností rakouské úřady rozkryly podzemní hnutí a několik politiků za to zaplatilo vězením.

Dějství šesté: Obecní dům

O osmnácté se schází plénum Národního výboru. Alois Rašín vytahuje svůj koncept ustavujícího zákona. Je schválen jednomyslně a vyhlášen jako Zákon číslo 1.

Pak schvaluje ještě provolání Národního výboru k národu. Pod oběma dokumenty je podepsáno pět „Mužů 28. října“.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných