foto: Jan Holoubek, PrahaIN.cz/V ulicích Lisabonu.
REPORTÁŽ: V první reportáži z Portugalska jsme se věnovali především jeho hlavnímu městu. Přeci jen máme rádi literaturu, a tak v nás Noc v Lisabonu Ericha Marii Remarqua skutečně rezonovala. Jenomže těch paralel bychom mohli najít víc.
První materiál jsme zakončili odkazem na vysoké množství migrantů z Indie a Pákistánu, o kterých hovořil nejen náš průvodce Daniel. Pokud se totiž vrátíme k proslulé próze z 60. let, musíme dodat, že hlavní postavu tvoří německý emigrant Josef Baumann-Schwarz. Bylo zvláštní, když jsme si během procházky Lisabonem uvědomili souvislosti, pozorovali četné skupinky muslimů, až bojácné postoje jejich žen, rozpustilé děti a otce, kteří na nás působili jako ředitelé velkých korporací: nepřístupně a drsně.
Ty pocity se těžko přenáší na papír. Člověk se zkrátka na konci podzimu ocitl v docela jiném světě. Náš průvodce Daniel říkal, že nechce mluvit o harmonickém soužití. „Mají vlastní pravidla, modlitebny, imámy, zákony, školy. Ženy striktně dodržují snad až středověké návyky a s nikým se nesmí bavit,“ uvedl.
Jejich domov
Čtvrť, kde mnoho indických přistěhovalců žije, se neliší od ostatních. Několikapatrové domy jsou obklopeny ještě robustnějšími, odpadkové koše nepřetékají, na zemi nenajdete žádné nánosy smetí. Čím hlouběji jsme šli, tím větší se zdálo ticho. Až po deseti minutách jsme si uvědomili, že kráčíme „jejich“ domovem, že naše děti nemají zahalené vlasy a že ženy koukají zpříma.
V jednom z obchodů jsme chtěli poprosit o rozhovor přibližně padesátiletou muslimku. Podali jsme jí ruku, ale ta její zůstala podél těla. Pak se obrátila na svého muže a požádala o povolení. Kývnul hlavou a žena na oplátku kývnula hlavou nám. Dali jsme se do řeči.
Z rozhovoru vyplynulo, že ani Indové nejsou v Portugalsku spokojení. Nejhorší je to prý s bydlením. „Na šedesáti metrech nás žije dvacet,“ uvedl muž. Nepřeháněl. Žena jeho slova nenápadně kvitovala. Ačkoli je v Indii angličtina běžně užívaným jazykem, s porozuměním jsme měli velké problémy. Jedná se o prazvláštní směsici a přízvuk. Dvě slova jsou anglická, dvě ne.
Jsme tu tři roky
„Jsme tu třetí rok. Práci máme, protože se o nás postaral bratr. Stát ne. Stát nám nedal nic,“ líčí uvedený majitel podniku, ve kterém prodává zejména halal produkty. Kromě stížností na nízkou životní úroveň prozradil, že potíže jsou také s penězi. Indové se soustředí výhradně na Indy, Pákistánci na Pákistánce. „Ne, nejsou to bratři,“ zdůraznil muž, který po deseti minutách ztratil přísný výraz a stal se z něj docela příjemný společník. Kromě čaje nám nabídl i cigaretu s extrémně silným tabákem.
„Jsme rádi, že jsme v Evropě, jen jsme si představovali všechno jinak. Nemáme tolik možností jako vy. Nikde nás neberou jako sobě rovné. Islám je pro Evropu špatné náboženství.“
Jeho slov si postupně začal všímat i náš průvodce Daniel. Jak nám sdělil, nikdy se takto s přistěhovalci nebavil.
„Bylo to zvláštní. Věděl jsem, že jsou na tom špatně, ale dvacet lidí na bytě…“ utrousil cestou k autu.
Přes všechny získané informace v nás zůstaly hodně smíšené pocity. Lítost jsme totiž pocítili nejen z rodilých Portugalců, ale i nad jejich novými sousedy. Řešení? O žádném jsme během několika dnů v Portugalsku neslyšeli.