-->

Sametová Praha: Jak se vlajky vrátily na Letnou

17. 11. 202112:15
Sametová Praha: Jak se vlajky vrátily na Letnou
foto: Wikimedia Commons /Letenský stadion v listopadu 1989

VIDEO 1989: PRAHA INSPIRUJÍCÍ Podzim 1989 přinesl nečekané změny, spoustu radosti a euforie. A také vlastenectví. Ještě před revolučními tribuny ale tyto pozitivní emoce nečekaně Čechům a Slovákům předala fotbalová reprezentace. Na letenském stadionu Sparty se v říjnu začal odehrávat příběh, který se pak v následujícím měsíci vrátil na stejné místo.

O čem psaly noviny 17. listopadu 1989? Kromě padesátého výročí roku 1939 hlavně o fotbale. Den předtím se československá reprezentace slavně vrátila z posledního zápasu kvalifikace mistrovství světa, ve kterém si v Portugalsku pohlídala postup.

Mnohem intenzivněji ale fanoušci prožívali první zápas s tímto soupeřem, hraný na začátku října v Praze na Spartě.

„Na Letné vládla snad nejlepší atmosféra, jakou jsem kdy zažil, hmatetelně jsem cítil, že jsou lidi vlastenečtější, soudržnější, dokonce snad i hodnější,“ vzpomínal před dvěma lety Ivan Hašek, tehdejší kapitán Sparty i reprezentace. V sedmadvaceti byl na vrcholu kariéry.

Ačkoliv všichni dopředu věděli, že právě tento zápas bude pro postup na MS do Itálie rozhodující, co se v onen páteční podvečer odehrálo, to nečekal asi nikdo. Fráze o „dvanáctém hráči“ je vysmívaná skoro stejně jako pověstné „štěstíčko“, ale tady to opravdu platilo.

Čechoslováci ale potřebovali především jedenáctého do party, více než sedmdesát minut totiž museli hrát v deseti. Portugalci na trávníku bušili do naší obrany, ale publikum pomáhalo seč mohlo, nadšené ovace přicházely i po tak zoufalých situacích jako byl odkop na tribunu.

Sedm minut před koncem se za stavu 1:1 probíjel k soupeřově šestnáctce Tomáš Skuhravý, který po vyloučení parťáka Grigy od 18. minuty zcela sám sváděl vzdušné i sprinterské souboje s portugalskou obranou. Pár metrů před vápnem jde k zemi následkem faulu i vyčerpání.

K trestnému kopu se staví Michal Bílek, sparťanský levý bek v životní formě. Co se stane potom, to pamětníci dodnes popisují jako zázrak. Míč letí přes zeď k levé tyči, brankář stojí uprostřed, kouká na něj a ani se nepohne. V následující vteřině Letná vybuchne.

Později budou fotbaloví nadšenci přísahat, že právě tady začala Sametová revoluce. V tom nadšení ze hry i z výhry navzdory přesile, ve vlasteneckém víru vlajek na tribunách i na ikonických červených dresech se lvíčkem na prsou.

„Stejné vlajky půjdou za šest týdnů Prahou znovu, stejnou hymnu nebudou zpívat desetiticíce, ale miliony,“ psal později jeden ze sportovních žurnalistů.

Dva dny poté, co se fotbalisté vrátili z odvety v Lisabonu, se v Praze sešla demonstrace studentů. Ivan Hašek si zrovna plnil povinnosti reprezentačního kapitána na besedě s fanoušky, večer po návratu už slyšel ze Svobodné Evropy, jak dopadl průvod demonstrantů z Albertova na Národní třídě. „Ty svině,“ křičel u rádia podle vzpomínek, o které se podělil s redaktorem magazínu Reportér Tomášem Poláčkem.

V neděli odpoledne měla Sparta hrát doma s Interem Bratislava. Právě v té době přitom vrcholily fámy, že při zákroku na Národní třídě zemřel student Martin Šmíd. A to byla informace, která lidi radikalizovala proti vládě ze všeho nejvíce.

Před utkáním pronikl do šatny Sparty mladý herec Jan Potměšil. Jak Hašek vzpomíná, na stadion jej nejspíš provedla paní Špalková, sekretářka klubu a matka mladých herců Jakuba a Petry Špalkových.

Pražská divadla v té době již v reakci na zmlácení studentů na Národní vyhlásila stávku. A Potměšil žádal fotbalisty, aby ani oni nehráli. Bratislavští soupeři, kteří právě cestovali stovky kilometrů a netušili, co se děje, ale chtěli hrát a tak se utkání uskutečnilo. „Vyhráli jsme, i když zápas to byl o ničem, protože na fotbal neměl nikdo myšlenky,“ vzpomínal Ivan Hašek.

Kontakty mezi stávkujícími a kabinou Sparty ale už byly navázány. O tři dny později se hrálo další ligové kolo a nálada ve společnosti se mezitím posunula tak, že hrát odmítali ligoví fotbalisté z celé republiky.

Sparta hrála pražské derby na Dukle a její hráče Hašek obdivoval nejvíce. Jako příslušníci armády totiž za vzpouru riskovali možná až nepodmíněné vězení. Přesto do toho šli. Trojice statečných, která den před zápasem inkognito dorazila na Letnou domlouvat společný postup, je mimochodem dodnes ve fotbalovém světě dobře známá. Byli to Milan Luhový, Pavel Karoch a Dušan Fitzel.

Hašek jako kapitán reprezentace poté jednal s předsedou fotbalového svazu, plukovníkem Rudolfem Kockem. Ten souhlasil, že se na protest odloží celé středeční kolo.

Jenže na fotbal nebylo pomyšlení ani o víkendu. Přesto se na stadionu Sparty zase jednou psaly dějiny. Z tribuny, před kterou šest týdnů předtím Michal Bílek zmrazil portugalského gólmana, hovořili v sobotu i neděli zástupci OF k prý až tři čtvrtě milionu diváků.

Prsty v tom měl Miroslav Kvašňák, syn sparťanské legendy Andreje Kvašňáka, který měl kontakty na centrálu Občanského fóra ve Špalíčku.

Na letenské tribuně, která v předcházejících letech bývala pravidelně vyhrazena komunistickým funkcionářům na 1. máje, hovořila k demonstrantům jiná ze sparťanských hvězd- hokejový brankář Petr Bříza.

Na demonstraci jej prý odvezli přímo z tréninku ve Sportovní hale. „Sháněli někoho z národního týmu, kdo by vystoupil na letenské demonstraci. Já jsem se v podstatě od prvních dnů okolo toho motal, a tak jsem šel. Po tréninku jsem se během hodiny ocitnul na Letné,“ vyprávěl v roce 2014. Projev měl dopředu zhruba připravený, ale má pocit, že v rozrušení nakonec stejně říkal něco jiného, než si napsal.

 

I hokejová Sparta se přidala ke stávce. Pamětníci vzpomínají, jak se kapitán Jan Reindl s papírem v ruce probíjel do boxu trestoměřičů, kteří jako jediní na stadionu měli k dispozici mikrofon.

Do něj pak zaznělo prohlášení, že hokejisté Sparty a Trenčína hrát nebudou. Aplaus, který následoval, překonal všechny góly.

Ivan Hašek se ale proslavil ještě dříve. Za sportovce vystoupil na demonstraci v pátek 24.11. „Když jsem přišel nahoru, pan Havel říkal, aby se rozhoupali i ti chlapi v hospodách, co sedí a koukají na fotbal. Šel jsem jako první na řadu a musím říct, že bych radši kopal rozhodující penaltu ve finále mistrovství světa,“ vzpomínal o mnoho let později.

Při euforickém návratu z Portugalska prý předseda Kocek Ivanu Haškovi slíbil, že po mistrovství světa v Itálii mu svaz umožní odchod do ciziny. V červenci 1990 Hašek skutečně odešel do francouzského Štrasburku. Ale nikoho na svazu už se na svolení ptát nemusel...

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných