foto: Felicie na cestách, se svolením /Z cesty po Skandinávii
ROZHOVOR: „V Estonsku vystoupil muž z vozidla autoškoly a říkal, že má doma také starou Škodovku, a jestli bychom mu nemohli pomoct s opravou.“ I takhle začíná jeden z mnoha příběhů z poslední cesty Felicie na cestách. Parta vysokoškoláků vloni podnikla v legendárním vozidle z devadesátek velmi dlouhou cestu po Skandinávii, z níž chystají dokumentární snímek.
Mladíci se s dvěma Feliciemi vydali na dlouhou cestu už v roce 2023 v rámci organizované cesty Gumbalkan. Před více než rokem serveru PrahaIN.cz sdělili, že další plánový výlet, tentokrát po Skandinávii, bude mnohem delší a trasa bude mít přibližně 8.500 až 9.000 kilometrů.
Propočty nevyšly. Cesta z Prahy až k nejsevernějšímu bodu pevninské Evropy v Norsku měla celkem kolem 11 tisíc kilometrů. Studenti projeli například Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Dánsko či Finsko.
„Všechno jsme si plánovali sami a původní plán byl opravdu těch přibližně 9 tisíc kilometrů. Cesta se ovšem protáhla a některé zastávky nebyly plánované,“ přibližuje nám Martin z Felicie na cestách.
Pod širákem, ale také u finské rodiny
„Například ve Finsku jsme původně chtěli jet blíž moři, ale nakonec jsme projížděli podél ruských hranic, neboť jsme zde měli domluvenou jednu chatku na přespání. Čech nám propůjčil svoje Airbnb, za což jsme mu vděční, šlo o krásnou chatu u jezera,“ přidává.
Jak nám řekl, během 22 dnů a více než 11 tisíc kilometrů se jednalo se o to pravděpodobně nejluxusnější bydlení. To však mladým cestovatelům zase nevadilo, všichni jsou prý zvyklí ze Skautu, kde se v mládí poznali.
„Klasika pod širákem, brali jsme si s sebou i tarpy, ale ty jsme nakonec ani nevybalili, počasí docela přálo. A pokud nepřálo, tak bylo výhodou, že například v Norsku mají velmi dobrý systém útulen, slušně zařízených chatek, které si člověk může zdarma půjčit na noc a přespat tam,“ popisuje Nik z Felicie na cestách.
Mladíci hovoří o velké pohostinnosti Skandinávců. A tím se dostáváme k jejich dalšímu zážitku. Ve Finsku poznali, jaké to je večeřet s místní rodinou a také relaxovat ve vyhlášené sauně.
„Měli jsme domluvené přespání u finské rodiny přes našeho kamaráda. Ten minulý rok stopoval a ve Finsku narazil na příjemnou rodinu, kde jsme teď přespali i my. Měli rozsáhlý pozemek samozřejmě s finskými saunami. My jsme spali v dvoupatrovém zahradním domku a pozvali nás k sobě na večeři, kde jsme měli tradiční sladkou polévku,“ vzpomíná Nik, který se svými kamarády ve Finsku viděl i polární záři a soby.
S kuchařem na cestách
Během třítýdenní cesty plnil úlohu hlavního kuchaře jeden z nejstarších členů výpravy, čtyřiadvacetiletý Antonín, kterému v posádce neřekne nikdo jinak než Karatista. Z Prahy si posádka vezla základní trvanlivé suroviny jako těstoviny, rýži či konzervy.
„Na cestě jsme nakupovali většinou na dva dny dopředu, nejvíc jsme se báli drahého Norska, tak jsme se posilnili tím, že jsme ve Finsku nakoupili asi čtyřicet instantních polévek, do konce cesty jsme snědli asi dvě,“ směje se Karatista.
„Železná zásoba byla: když bude Čechům nejhůř, udělají si instantní polévku. Vařili jsme si, co se dalo. Nejčastěji těstoviny, rýži, ale i maso. Při nejhorším to jistily párky v rohlíku, které jsme si někdy dělali sami, jindy jsme si je dali na benzínce,“ přidává.
Na cestě došlo také k vaření čerstvé ryby, kterou si cestovatelé sami ulovili v přístavu. „Vykuchal ji, já ji hodil na pánev a pak jsme ji jedli. Deset minut zpátky přitom plavala v moři.“
Cílovým bodem byl Nordkapp, severní mys v Norsku, který je považován za nejsevernější bod Evropy. „Na parkovišti byl poplatek navíc za to, že jsme z východní Evropy. To nás docela zarazilo,“ popisuje Nik z Felicie na cestách. „Nebylo to o moc víc, ale prostě jsme platili navíc za to, že jsme z východní Evropy. Bylo to trochu smutné,“ dodává s úsměvem.
„Na Nordkappu jsme potkali Čecha při takové humorné situaci. Když jsme tam dojeli, bavili jsme se tam mezi sebou v takové euforii, že jsme dojeli, bylo tam poloprázdno a nikdo neznal naši řeč. V tu chvíli k nám přišel pán, který říká: co tady děláte za bordel?! Zajímavé bylo, že to byl Čech, který jel Teslou z Ostravy a chtěl ukázat, že se elektroautem dá dostat i tak daleko. Dokázal to. A my to zase dokázali s Feliciemi,“ usmívá se Martin z Felicie na cestách.
Kam příště? Do kina a dál?
Zážitků byla celá řada. A platí to i při poznávání nových lidí. Třeba v Estonsku během tankování přišel k cestovatelům místní učitel autoškoly. „Říkal, že také má doma starou Škodovku, a jestli bychom mu nemohli pomoct s opravou, protože mu nefungoval tachometr. Nakonec jsme si na něj vzali číslo a v Česku jsme mu na jeho starou 130ku sehnali tachometr a poslali mu ho do Estonska.“
Vypsat všechny zážitky by bylo na dlouho. Felicie na cestách se o to znovu alespoň z části pokusí dokumentárním filmem, který bude mít stopáž přibližně hodinu a tři čtvrtě. Tentokrát se tak vysokoškolákům splní sen a jejich dílo bude vidět na velkém plátně. V plánu jsou projekce v kině Atlas a kině Pilotů, obě jsou už vyprodaná. Pro další zájemce se nový snímek bude promítat ještě v Divadle Horní Počernice. A v létě kluky možná uvidíme i na některých festivalech.
Vzdálenější budoucnost? Felicie ani letos nebudou rezivět v garáži, parta nadšenců chystá menší výlet na Slovensko. Každopádně až v roce 2027 je čeká velká a mnohem složitější cesta mimo Evropu. Detaily chtějí prozradit v průběhu roku.