FOTO Syrové a chladné. Příběhy tří bezdomovců. Pustili nás k sobě, někteří už odešli navždy

Hodně lidí se jim vyhne. Smrdí, jsou špinaví. Žebrají, potácejí se, zabírají místo v poslední tramvaji… A co na ně koukat opačně? Jak se na ulici dostali, jak žijí, jací vlastně jsou? Redakce PrahaIN.cz přináší osobní pohled našeho fotoreportéra Víta Hassana, který odvrácenou stranu metropole sleduje dlouhé roky.

Jirka: král žebráků

Jirka byl bezdomovcem a zároveň žebrákem již od roku 1989. Dle svých slov byl služebně nejstarším žebrákem a sám sebe s hrdostí v hlase označoval za krále všech žebráků. Jako improvizované obydlí mu několik let sloužil útulně zařízený výklenek v bezdomovecké kolonii pod Hlávkovým mostem, kde přebýval po celý rok společně s několika dalšími. Když mě poprvé spatřil v uličce před svým příbytkem, řval na mě: „Táhněte odsud!" a poté hrdě dodal: „Víte vůbec, kdo já vůbec jsem? Král žebráků!" 

To vypovídalo o tom, že měl ve své komunitě respekt.

Pravdou také je, že místní bezdomovci jakékoliv návštěvy ve své „vesničce" pod mostem velice špatně snášejí. Jeden z nich se mě kdysi zeptal, jak by mi bylo, kdyby mi někdo vlezl do předsíně. Jejich důvěru si lze získat jen velice obtížně a až po dlouhé době. Při mých dalších návštěvách, kdy jsem s sebou pokaždé něco málo přinesl, se ke mně samozvaný král žebráků Jirka choval již o poznání přívětivěji. Jednou si mi stěžoval na novinářku, která mu za focení do časopisu slíbila slušné peníze, a nakonec od ní prý dostal jen dvě eura.

Posléze mi prozradil, kam chodí každou neděli žebrat. Jednalo se o pravoslavný Chrám svatých Cyrila a Metoděje poblíž Karlova náměstí. Také se mi svěřil, že má vážné zdravotní problémy. S Jirkou jsem plánoval rozhovor o jeho životě, bohužel však bylo stále obtížnější na něj narazit střízlivého. Doslova opařen jsem zůstal poté, co jsem ho přišel navštívit, a lidé v bezdomovecké kolonii pod Hlávkovým mostem mi oznámili, že Jirka nedávno zemřel v nemocnici.

Bezdomovec s cigaretou a monoklem

Na tohoto bezdomovce jsem narazil před několika lety v prázdné noční tramvaji, ve které seděl společně se svým parťákem. Ačkoli ani jeden z nich neměl špinavé oblečení, nesmrděl, nebyl napitý a ani nedělali nepořádek, řidič tramvaje se striktním příkazem „A ven!" oba nekompromisně vykázal do silných mrazů. Oba bezdomovci ho okamžitě uposlechli a vystoupili. Toho jsem využil, vystoupil také a po krátkém přemlouvání si pořídil jeho portrét. Zaujala mě na něm především jeho dobrácká, charakterní tvář. Můj názor je, že lidé by se k sobě měli za každých okolností chovat s respektem, protože nikdo neví, zda podobný osud nemůže někdy v budoucnosti potkat také jeho…

„Krtek“

Na něm mě zaujal vzhled a netradiční brýle. Potkal jsem ho v mrazech v roce 2012 před stánkem s hamburgery u stanice metra Nádraží Holešovice. Chodil tam pravidelně každý den večer na oblíbený svařák. Vyprávěl mi, že každý den brzy ráno vstane a jde sbírat železo, což mu hodí nějakou tu korunu. Na ulici prý žil kvůli manželce, která ho prý před lety vyhodila z bytu na ulici.

Když jsem se na něj vyptával mezi bezdomovci, tak mi řekli, že má přezdívku Krtek. Teprve, když jsem uviděl, kde v mrazech přespává, jsem to pochopil. V mrazech přespával v necelých čtyřicet centimetrů vysokém výklenku plném odpadků. Pod mostem. Naposled jsem ho zahlédl následující rok v létě v centru Prahy, kde vybíral jídlo z odpadkových košů.

O několik měsíců později jsem se po něm sháněl v jeho výklenku pod mostem, také jsem se na něj vyptával mezi nedaleko bydlícími bezdomovci a před stánkem s hamburgery, kam každý večer chodíval na svařák. Po Krtkovi jakoby se slehla zem…

Pokračování za týden.