Generál, kterého nesnášeli. Pak vymyslel atentát na Heydricha

SERIÁL K VÝROČÍ Operace Anthropoid bezesporu patřila mezi hvězdné momenty československého odboje. Nešlo v ní jen o atentát, jeho příprava zabrala Kubišovi s Gabčíkem po výsadku do Protektorátu celkem pět měsíců. I když se mohli spolehnout na pomoc domácího odboje, celý jejich výsadek musel být pečlivě naplánován. A tvůrcem plánu byla jedna velmi výrazná osobnost československého exilu.

František Moravec se narodil 23. července 1895 v Čáslavi. Z deseti sourozenců byl nejstarší, vynikal pílí a bystrostí. Když v roce 1913 maturoval, bylo to s vyznamenáním a pokračoval studiem na Filozofické fakultě v oboru moderní filologie.

Jenže v osudu měl vepsánu úplně jinou dráhu než latinu a francouzštinu. Rok po vypuknutí první světové války skončila jeho studia odvodem. Dostal se na východní frontu, kde roku 1916 nejprve přešel s celou svou hlídkou do ruského zajetí, a pak vstoupil do Srbské legie. Konec války ho zastihl u Československých legií ve Francii.

Válka skončila, ale ne pro československou armádu, která musela uhájit území nově vyhlášeného státu před územními choutkami sousedů. Takže Moravec byl ještě na konci roku 1918 poslán do bojů, které se odehrávaly na Slovensku proti maďarským revolucionářům. Vrátil se až v létě 1919, ale už měl jasno, co chce v životě dělat.

Jeho kariéra profesionálního vojáka začala v Plzni, oženil se a začal sloužit masarykovskému Československu. Vystudoval Vysokou školu válečnou, postupně se prokousal až na místo majora generálního štábu. Zde přišel poprvé do styku se zpravodajskou prací.

Jeho kariéra nabrala obrátky ve chvíli, kdy se dostal na vysněné místo přednosty 2. oddělení Hlavního štábu. Československo se ale právě v té době dostávalo do fatálního ohrožení. Moravec během třicátých let správně identifikoval, jakou hrozbu pro pár let starou zemi představuje sousední nacistické Německo.

Moravec, vycházející hvězda českého zpravodajství, patřil k nejvýraznějším postavám v armádě. Na druhou stranu mnohým lidsky vadil, byl nekompromisní, hýřil sebevědomím a mnohdy používal až kousavou ironii. I směrem ke svým předchůdcům ve funkci.

Po podepsání Mnichovské dohody se s nesouhlasem podřídil kapitulaci, ale poznamenal si: „ …o hranicích a svobodě se nediskutuje. Ty se musí bránit vždy a všemi prostředky…“ V následujících měsících dostalo zpravodajství zákaz jakékoliv výzvědné činnosti týkající se Německa. Tento příkaz už Moravec nedodržel, sledování pokračovalo, ale veškeré aktivity tímto směrem byly hluboce zakonspirované.

O hrozbě německé okupace celého území informoval vládu již na počátku března 1939. Neblahé zvěsti mu potvrdil jeho největší zpravodajský úspěch – agent A-54 Paul Thümmel. Pracovník německého Abhweru, který dodával československým zpravodajcům informace již od roku 1936.

Vláda jeho zprávám neuvěřila, setkal se tam dokonce s výsměchem. Moravec se proto rozhodl zařídit po svém. Nařídil zlikvidovat kartotéky 2. oddělení a rozpustit či přesunout sítě informátorů do ilegality. Pak vybral spolupracovníky, kteří s ním mají odejít do zahraničí a zakázal přesun jejich rodin.

14. března, 12 hodin před začátkem okupace, využil nabídky kolegy z britské zpravodajské služby. S vybranými zpravodajci a s mimořádně cennými zpravodajskými materiály odletěl z Československa.

Málokdo si uvědomoval, že se odehrál jeden z nejzásadnějších okamžiků československých dějin. Právě kolem Moravcovy zpravodajské sítě se začal v Anglii rodit organizovaný vojenský zahraniční odboj.

Moravec se usadil v Londýně a úzce spolupracoval s Edvardem Benešem, který začal politicky řídit československou exilovou reprezentaci. Politici a vojáci, kteří chtěli pracovat pro obnovu Československa, ale nebyli jen v Londýně, ale třeba i v Paříži nebo v Polsku a vedoucí role londýnského exilového centra nebyla samozřejmá.

Podstatným argumentem byly pro mnohé značně problematické osobní vztahy s Moravcem. Spory s ostatními byli na denním pořádku, výjimkou nebylo jeho zasahování do příkazů pro domácí odboj. Napjaté vztahy měl i s Janem Masarykem či Heliodorem Píkou. Když však padlo Polsko a na jaře 1940 i Francie, stal se Londýn jediným použitelným centrem exilu a ostatním tak nezbylo, než akceptovat Masarykovu a Moravcovu autoritu.

Vlastence Moravce velmi zasáhlo. Když nacisté popravili generála Josefa Bílého a další členy odbojové organizace Obrana národa. Byl to právě generál Bílý, kdo před lety Moravcovi oznámil, že má ty nejlepší možné vlohy pro zpravodajskou činnost a učinil z něj svého oblíbence, čímž jeho kariéře zásadně pomohl. Jeho poprava prý Moravce velmi radikalizovala.

Moravcovi bylo mu ovšem jasné, že domácí odboj je Gestapem zdecimován. Vymyslel proto plán parašutistických výsadků, kterými měli klíčové odbojové operace provádět speciálně vyškolení vojáci z Londýna.

Jednou z prvních akcí, kterou měli výsadkáři takto provést, byla akce Anthropoid, plán na zavraždění zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Když se povedl, byl to pro Němce opravdový šok. Naopak československý exil tím výrazně posílil svou prestiž a začal být spojenci vnímán jako důležitá součást koalice proti Hitlerovi.

Pomsta nacistů byla krutá, druhá heydrichiáda zasáhla obyvatele celého Protektorátu. Podzemní zpravodajské sítě, tak pracně budované posledních pár měsíců, se rozpadly. Nebyly schopny pokračovat v radiovém spojení s Londýnem. Někteří z toho obviňovali právě Moravce, tvůrce plánu akce Anthropoid.

Protože však atentát přinesl politický úspěch, o kterém jsme psali v minulém díle, byl Moravec oceňován a v roce 1943 povýšen na brigádního generála. V období Slovenského národního povstání byl jmenován zástupcem generála Ingra, velitele štábu Československé armády.

Válka se blížila ke konci a začínalo se řešit, jak dál po jejím skončení. Prezident Beneš se přesunul k jednáním nejprve do Moskvy a následně do Košic, vznikla prozatímní československá vládakterá ale nečekaně doporučila Moravcovo penzionování. To prezident Beneš odmítl, ale jeho odvolání z funkce v exilové armádě zabránit nedokázal. Moravec prozatím zůstal v londýnském exilu a čekal, co bude dál.

Návratem do vlastní na počátku června 1945 se jeho situace nezlepšila. Obranné zpravodajství pod vedením komunisty Bedřicha Reicina o jeho služby neprojevilo zájem, byl zařazen do pomocného úřadu ministerstva národní obrany a odeslán na časově neomezenou dovolenou.

Zkušený zpravodajec a Čechoslovák tělem i duší se nakonec po válce dočkal i vyšetřování. Jeho přestupkem mělo být nezničení či neodvezení zpravodajského materiálu na počátku německé okupace. Ty pak měly Němcům pomoci k odhalení československých důstojníků a spolupracovníků druhého oddělení Hlavního štábu. Vyšetřování skončilo s konstatováním, že všechny uvedené činy jsou promlčené.

Ne všichni na ministerstvu s tím ale souhlasili a kárné řízení se několikrát opakovalo, i po zásahu ministra Ludvíka Svobody. V únoru 1947 Moravcovo stíhání ukončil dekret prezidenta Beneše.

Snaha o Moravcovu diskreditaci odpovídala minimálnímu zájmu nové republiky o služby zkušeného zpravodajce. Působil tak v armádě jako velitel divize v Mladé Boleslavi, navíc pouze s prozatimním pověřením. To bylo zrušeno okamžitě po komunistickém převratu, konkrétně 28. února 1948.

Moravec si byl vědom, jaká je situace, proto se rozhodl využít pomoci britské zpravodajské služby a s celou rodinou odešel 29. března 1948 do exilu.

Působil opět jako zpravodajec a nevzdával se snah pomáhat Československu. Nejdříve řídil zpravodajskou službu Special service company, působí na území Západního Německa financovanou Spojenými státy americkými. Plány této služby selhávaly, například nepodařený plán na únos generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského byl infiltrován StB. Činnost Moravcovy skupiny tak byla postupně ukončena.

Samozřejmostí bylo sledování Františka Moravce komunistickými československými zpravodajskými službami. To bylo utlumeno až v době, kdy se na počátku 60. let přestěhoval do USA. Zde vykonával spíše čestnou, (ale ne úplně bezvýznamnou) funkci poradce pro Československo v rámci vojenské rozvědky. Zemřel 26. července 1966 ve Washingtonu, náhle cestou do práce.

Návratu do svobodné vlasti se dočkal až letos. 26. dubna 2022 byly jeho ostatky uloženy na hřbitově v rodné Čáslavi.

Autorkou textu je Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička