Generál Vlasov Pražskému povstání nechtěl pomoci, vysvětluje oceněný badatel

ROZHOVOR: Bojová pomoc tzv. Vlasovců během povstání v Praze je nesporná. Je ale třeba připomenout jejich neblahou roli na krvavém potlačení Varšavského povstání i jejich další podobné činy. Pražské povstání byla odpověď za Mnichov 1938, za 15. březen a 17. listopad 1939. Osvobození dovršila Rudá armáda, ale v Praze začaly zatýkat oddíly NKVD. „Prvními oběťmi byli ruští a ukrajinští emigranti z období VŘSR. Tito, v roce 1945 již občané ČSR, skončili v sovětských lágrech bez jakékoliv naděje na návrat,“ řekl redakci PrahaIN.cz známý publicista Jaroslav Čvančara.

Do dnešního dne existují dohady o osvobození hlavního města a o tom, jakou úlohu sehráli příslušníci Ruské osvobozenecké armády (ROA). Jaká byla ve skutečnosti jejich úloha při osvobození Prahy?

V sobotu 5. 5. 1945 večer dorazila průzkumná jednotka ROA do Radotína a od následujícího dne vlasovci zřídili hlavní stan střídavě v řeporyjském hostinci a v jinonické továrně Walter. Poté obsadili část Motola, Košíř a Smíchova. Za pomoci dělostřelectva sváděli boje u ruzyňských kasáren a ruzyňského letiště. V prostoru Slivence odráželi německý postup.

Pěší rota vlasovců spolu s radotínskými dobrovolníky se v oblasti Zbraslavi a Modřan pokoušela o útok proti německým bojovým skupinám „Klein“ a „Jörchel“. Přesunuli se na pravý břeh Vltavy, odkud se jednotlivé roty dostávaly na Vinohrady. Vlasovci se zúčastnili bojů ve Vodičkově ulici, na Říšském a Lobkovicově náměstí. Jenže, není dobré si je příliš idealizovat. I v otázce povstání v Praze existovaly mezi vedením ROA názorové rozdíly o konkrétním bojovém úkolu.

Čeští povstalci s tankem ROA. Foto: Archív Jaroslava Čvančary se svolením.

Zatímco generál Andrej Andrejevič Vlasov prosazoval vůči Němcům nadále loajální přístup, naopak generálmajor Sergej Kuzmič Buňačenko nařídil pomoc Pražskému povstání. A to proti vůli generála Vlasova. Úloha zachránce Prahy v květnu 1945 se nesprávně připisuje generálu Vlasovovi. Bojová pomoc tzv. vlasovců, raději bych říkal buňačenkovců, je prostě nesporná. Přesto připomeňme neblahou roli vlasovců na krvavém potlačení Varšavského povstání. Při protipartyzánských akcích na Slovensku, Moravě a v Čechách.

Jak významné bylo tzv. Pražské povstání?

Konec války vzbuzoval naděje. Kdekdo z Čechů, kromě kolaborantů, očekával netrpělivě a s nadějemi konečný pád Třetí říše a zároveň si přál vítězství zemí, jejichž armády se probojovávaly do Čech od východu i od západu. Již před 5. 5. 1945 z lidí jako by spadl strach. Začalo docházet k prvním potyčkám mezi českými civilisty a německými vojáky.

K spontánním akcím, přerůstajícím v otevřené manifestace odporu, k odzbrojování německých vojáků, napadání českých kolaborantů a podobně. V budově pražského policejního ředitelství sídlil Štáb vojenského velitelství „ALEX“, který spolu s vojenským velitelstvím bojové skupiny „BARTOŠ“ a Českou národní radou plnil úlohu řídícího centra povstání. Z pouličních tlampačů se opakovaly naléhavé výzvy: „Voláme českou policii, vládní vojsko, dostavte se ihned do budovy Českého rozhlasu! Přijďte nám na pomoc!“

Povstalci pod Nákladovým nádražím Žižkov. Foto: Archív Jaroslava Čvančary, se svolením.

Pro povstalce situace začínala být velice kritická. Vždyť si uvědomme, že kromě V. praporu standarty SA „Feldhernhalle“ a frekventantů školy SS na Zelené lišce, byl v Praze dislokován prapor Volkssturmu, jednotky RAD, Luftwaffe a několik tisíc vojáků Wehrmachtu. A především, poblíž Prahy byly dislokovány ještě prapory příslušníků SS, které se daly do pohybu. Od 6. 5. 1945 pluk SS Der Führer obsadil Kobylisy. Odhaduje se, že v rámci jednotek Vojenského velitelství Velké Prahy se bojů zúčastnilo na 33.000 lidí. Z nichž nemalou část tvořili důstojníci a rotmistři předválečné československé armády.

Dalších několik desítek tisíc lidí se zúčastnilo stavby téměř 1.600 barikád. Povstání bylo vedeno touhou přispět k osvobození. Vedle vojenského významu mělo především morální význam – jako lidová odpověď za Mnichov 1938. Za nelidské znění: „Popraven s celou svou rodinou“. Za všechny zavražděné!

Sovětská armáda na Národní třídě. Foto: Archív Jaroslava Čvančary, se svolením.

Pražské Květnové povstání přineslo vytouženou svobodu, ale i nespočet lidských obětí a rozsáhlé materiální škody. Samotné osvobození dovršila Rudá armáda, která ve středu 9. 5. 1945 v ranních hodinách vstoupila do Prahy. Byla to sovětská vojska, která se již v únoru 1945 probojovávala na německé území. Po pádu Berlína a následném osvobozování Československa, tedy i Prahy, sehrála rozhodující roli.

Obyčejní sovětští vojáci si zaslouží naši úctu. Avšak kromě řadových sovětských vojáků vstupovaly nenápadně do Prahy zvláštní oddíly policejní NKVD s úkolem fyzicky likvidovat či zajistit politické „nepřátele SSSR“. Prvními oběťmi byli ruští a ukrajinští emigranti z období VŘSR. Tito, v roce 1945 již občané ČSR, skončili v sovětských lágrech bez jakékoliv naděje na návrat. Z vojenského „osvobození“ se tak postupně stalo politické „obsazení.“

Jste jedním z iniciátorů petice za důstojné pochování hrdinů z odboje. Pokud skutečně dojde k exhumaci hromadných hrobů na Ďáblickém hřbitově, jaká překvapení nás tam mohou čekat?

Pro otázky policejních šachet, řekněme masových hrobů na Ďáblickém hřbitově, vznikla při Úřadu vlády expertní skupina, složená z historiků, odborníků a zástupců veřejných institucí. Klade si za cíl pokusit se co nejoptimálněji zmapovat situaci na tomto hřbitově a poté předložit projekt, jehož součástí bude návrh na další postup. Co se týče očekávaných „překvapeni“, je třeba být maximálně zdrženlivý, protože nacisté i komunisté měli dost času, aby za sebou co nejvíce stopy zametli.

Dá se odhadnout, jak dlouho by exhumace probíhaly a počet zde pohřbených osob? Myslíte si, že by měl být pro výjimečné osobnosti i z řad hrdinů druhého i třetího odboje vytvořen nový národní hřbitov, nebo by bylo vhodné důstojně je pochovat na Ďáblickém hřbitově?

Nemohu, ani nechci nějak spekulovat. Natož odhadovat a činit nějaké závěry. Ostatně na tom všem již členové komise intenzivně pracují. Zatím jde o výzkum, jak archivní, tak terénní. Cílem snah je napravit historickou nespravedlnost. O tajných záležitostech Ďáblického hřbitova, respektive šachtových hrobech, jsem od zainteresovaných pamětníků poprvé slyšel ve druhé polovině osmdesátých let. Jsme v podstatě na začátku.

Hovořit o jakýchkoliv počtech, o exhumaci těl obětí, je nyní předčasné. O dalším postupu budou v rámci komise zcela jistě zaznívat různé pohledy a názory. Takže uvidíme.

Jaroslav Čvančara je český spisovatel, publicista, autor literatury faktu, pedagog a hudebník. Mnoho let je kapelníkem countryové hudební formace Taxmeni. Dětství prožil ve slavném skautském oddílu Jaroslava Foglara (legendární Dvojka) a dostal zde přezdívku Jáček. Při příležitosti devadesátých narozenin Jaroslava Foglara a Jana Fischera pomáhal připravovat výstavu o jeho díle. Vedením skautské organizace Junák byl vyznamenán Medailí skautské vděčnosti. V roce 2022 Jaroslavu Čvančarovi udělil prezident republiky Medaili Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti školství a kultury.