foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Památník prvního vysílání rozhlasu v Kbelích
Tak to je fakt den, říkala si téměř před sto lety parta nadšenců a jejich oči v obavách těkaly po obloze. Na květen byla pořádná zima, zvedal se vítr, těžké mraky jen tak tak visely nad obzorem a k tomu začalo ještě pršet.
Den, kam jsme se přenesli, má v záhlaví napsáno 18. květen 1923 a my stojíme na letišti v Kbelích. Před časem tu vyrostl první vysílač rozhlasového signálu a všechno se schylovalo k zahájení pravidelného vysílání, kterému se však v té době ještě vůbec neříkalo rozhlas a dokonce se toto slovo v té době nevyskytovalo ani v běžném českém slovníku.
Vysílač měl sice obslužné pracoviště, nicméně bláhoví nadšenci si mysleli, že odtamtud zvládnou i první vysílání. Nicméně, když sdělili, že na místo chtějí nastěhovat i klavír a žídle, se zlou se potázali a začal souboj s časem.
Ještěže skauti měli stan
Prozaickou záchranou se stal obyčejný skautský stan, který byl postaven jen pouhých šest metrů od vysílače. Souboj s časem začal. Vysílání mělo začít ve 20 hodin a 15 minut k tomu. Na trávu byl položen koberec, narychlo byl přinesen klavír, židle a dva mikrofony. Nad kvalitou tehdejších snímačů zvuku by však zaplakalo i malé dítě dnešního high-tech věku, a tak bylo naprostou nezbytností z tvrdého papíru vytvořit dva velké kornouty, které usměrňovaly k mikrofonu samotný zvuk.
Psali jsme
Málokdo tuší, že malinká část Vinohrad spadá i pod městský obvod Praha 10. Jedná se skutečně jen o zlomek katastru Vinohrad, nicméně za procházku…
Pocit, že zúčastnění stojí na počátku něčeho opravdu objevného, fenomenálního a epochálního, nikým necloumal, na hvězdu si tu nikdo nehrál a ani nemohl, protože při pohledu na nepřejícnou oblohu bylo jasné, že každý, kdo v naplánovaném programu zrovna nebude sedět u klavíru či stát u mikrofonu, musí jistit bezpečnost a stabilitu skautského stanu svým vlastním tělem stůj co stůj, jen aby se první vysílání nerozpadlo kvůli poryvům větru a přívalům deště.
Záznam se z onoho slavného dne nezachoval, ono totiž nebylo ani v té době technicky možné pořídit jakýkoliv záznam. Zachoval se jen scénář vlastního vysílání a v následujících letech byly zaznamenány vzpomínky pamětníků onoho významného dne.
Jméno toho prvního dnes ani nikdo nezná
Z nich víme, že první, kdo pronesl do éteru slova byl technik Vlach. A dnes historie nezná ani křestní jméno tohoto muže, jaký to dějinný paradox. Podle zachovaného scénaře měl říci: „Haló, haló. Zde radiostanice Kbely u Prahy, prozatimní vysílací stanice Radiojournalu, která vysílá na vlně 1025 metrů zprávy a program.“ Rovných dvacet slov, které vás zapíší do historie, aniž by tato historie paradoxně znala vaše křestní jméno.
Během téměř hodinového vysílání zazněla československá hymna, několik skladeb, ukázky z operety a lidové písně. V programu vystupoval trumpetista Emil Čermák, houslista Josef Hašek, cellista František Voženílek a klavírista Karel Sergej Duda. Ženskou čest hájila pěvkyně Růžena Topinková.
První živý posluchač moc radosti nadšencům neudělal
Koneckonců ta měla úspěch asi největší, protože přilákala do stanu prvního nezapojeného posluchače. Co na tom, že to byl zmoklý pes a uvnitř stanu se hlasitě rozštěkal. Nebyl asi vítán, protože po pár minutách byl těmi, kteří se zrovna nepodíleli na živém vysílání, vyveden.
Ani čistota přenášeného zvuku nebyla ideální, signál často vypadával, zvuk škvrčel, prskal a ztrácel na srozumitelnosti.
Pokud se ptáte, jakou poslechovost, pohledem dnešní neustále soutěživé společnosti, tento mediální zvrat měl, není těžké na to odpovědět. Jelikož přímý přenos mohl přijímat pouze jediný rozhlasový příjímač umístěný v kině Sanssouci v Opletalově ulici, lze se domnívat, že šlo o pár desítek lidí.
Čechům patřilo druhé místo
Tak bylo zahájeno rozhlasové vysílání v Československu. Naše země se stala teprve druhou zemí v Evropě s pravidelným vysíláním rozhlasu. Předběhli nás jen Britové a jejich pyšná BBC, která zahájila provoz o rok dříve. Důležité je však podtrhnout slovo pravidelné v souvislosti s tímto vysíláním.
Byla by totiž chyba se domnívat, že šlo vůbec o první vysílání v našich zemích. Vůbec první vysílání se uskutečnilo v den prvního výročí vzniku samostatného Československého státu, a to 28. října 1919. K vysílání byl tehdy použit vojenský vysílač na Petřínské rozhledně a i tento krátký program byl složen z hudby a slova.
Vysílaly se zprávy z burzy i esperanto
Za prvním vysíláním z Kbel stála trojice vizionářů Čtrnáctý – Šourek – Svoboda. Zajímavé bylo, že poměrně brzy po slavnostní premiéře se staly součástí vysílání burzovní zprávy a vysílání pro posluchače v zahraničí v jazyce anglickém a v esperantu. Jak už jsme ale zmiňovali v úvodu, nikdo v té době nemluvil o rozhlasu. Samotné vysílání se nazývalo slovem radiofonie či po vzoru BBC termínem broadcasting. Slovo rozhlas se objevilo poprvé až na přelomu let 1924-5.

O vysílací budově na Vinohradské třídě si nadšenci mohli nechat jen zdát. Zdroj: Petr Kouba, PrahaIN.cz
Provizorium skautského stanu vydrželo jako vysílací studium v Kbelích až do prosince roku 1924, kdy se červené světýlko s nápisem „On air“ rozsvítilo v budově poštovní nákupny na Vinohradské třídě.
Získat rozhlasový příjimač byla pěkná fuška
Ještě do roku 1925 se počet zakoupených koncesí na rozhlasový příjimač dal spočítat téměř na prstech několika rukou, k velkému rozšíření došlo až poté, co se dostalo vysílání pod správu státu. I tak ale mohl získat koncesi jen člověk s vlastním bytem a zcela bezúhonný. Vyžadováno bylo dokonce potvrzení ministerstva vnitra o „politické zachovalosti.“ Zlatá éra rozhlasového vysílání a jeho masivní rozšíření však vtrhla jako silný proud do Evropy i k nám s koncem 20. let 20. století.
Psali jsme
Vršovický hřbitov patří mezi novější mladší metropolitní hřbitovy. Najdeme ho semknutý mezi ulicemi Moskevská a U vršovického hřbitova…
Na místě, kde před skoro sto lety stál skautský vypůjčený stan, je od roku 1973 památník připomínající zlomové vysílání. Jeho autorem je sochař Stanislav Kolíbal a představuje rozhlasové vlny šířící se krajinou.