Havlovo nábřeží. Tady byl první prezident v životní formě

07. 01. 202222:04
Havlovo nábřeží. Tady byl první prezident v životní formě
foto: Hans Štembera / PrahaIN.cz/Shromáždění k výročí nedožitých osmdesátin Václava Havla na pražském Václavském náměstí

Ten kus pravého břehu Vltavy mezi Vyšehradským tunelem a Jiráskovým mostem v historii několikrát změnil název. Jmenoval se po Františku Palackém, kolaborantském novináři Lážnovském, fousatém Bedřichu Engelsovi a nyní po Aloisi Rašínovi. Nabízelo by se ale ještě jedno historické jméno, které by k bloku proti proudu od Resslovky mělo vztah užší než kdokoliv ze jmenovaných. A i když dnešní posedlost Václavem Havlem a jeho odkazem může někomu připadat přehnaná až směšná, toto nábřeží je asi jediným místem, které by si Havlovo jméno skutečně zasloužilo.

Pohřební průvod toho pošmourného prosincového rána před deseti lety vyšel z Pražské křižovatky. Odsvěceného kostela, který právě zemřelý nechal předělat na komunitní a společenské centrum. Uličkami starého Josefova procesí došlo k Divadlu na Zábradlí, které proslavil svými hrami. A dál pokračovalo přes Karlův most směrem k Pražskému hradu, který zásadně proměnil a udělal z něj místo, kde se opět po letech scházeli světoví politici.

Známý fotograf čeká na průvod s prstem na spoušti

V Malostranské mostecké věži na něj s prstem na spoušti netrpělivě čeká fotograf David Neff. V hlavě má dokonalou kompozici, kterou se právě snaží zachytit atmosféru největšího pohřbu, co se v Praze odehrával od úmrtí zakladatele státu T.G. Masaryka. Dostal do ni černý naleštěný pohřební vůz i dav, který zaplnil celý most. Kalkuloval prý i se zvláštním oparem, který se v zimních ránech dělá nad Vltavou.

„Že v hledáčku vidíte, že je to ono, to bylo až poslední dvě vteřiny předtím, než auto zmizelo pod věží,“ vzpomínal o osm let později pro Českou televizi.

David Neff se svou slavnou fotografií. Repro foto České televize

Jeho fotografie se druhý den objevila na titulní stránce MF Dnes a později i všude možně po světě. Stala se jedním ze symbolů týdne smutku, který těsně před Vánoci roku 2011 držela celá země, ale Praha asi nejvášnivěji, protože tento prezident byl ze všech nejvíce „její“.

Proč?

Prahu zásadně ovlivnili už jeho předkové. Dnes se v podstatě každý developer verbálně dovolává prezidentova dědečka a tatínka, také Václavů, kteří v první polovině dvacátého století předvedli, jak se spojuje milionový byznys s veřejným zájmem. Anebo strýc budoucího prezidenta Miloš, český Jack Warner, zakladatel filmového průmyslu na Barrandově...

Centrem rodinného byznysu byl ale vždy dům na nábřeží, kde rodina žila již od roku 1905. Dům na nábřeží ve druhém pražském obvodu nesl přezdívku 'U dvou tisíc'.

A žila zde i poté, co jim byl celý majetek 'znárodněn', což bylo krásné slovo pro zabavení. Syn Václav, kterého ambiciozní matka Božena viděla jako absolventa prestižních světových univerzit, se stal jedním z exemplárních příkladů zúčtování s kapitalisty, maturitu na chemické průmyslovce si dělal po večerech v ošklivých padesátých letech.

Dvacet minut do ráje

Jan Werich, kterému jeho strýc dal před válkou příležitost ve filmu, mu nabídl místo kulisáka ve svém divadle. Mladík, kterého nejvíc bavilo psaní, tak měl možnost zůstat u své lásky. O rok později přešel do nově vznikajícího Divadla na Zábradlí, kde mu slibovali, že by se na jeho činnosti třeba mohl podílet i autorsky.

V roce 1963 mu bylo 27 let a na prknech 'Zábradlí' se dočkala uvedení jeho první hra, Zahradní slavnost. Úspěch kusu, který v žánru absurdní drama satirizoval tehdejší společenské konvence, byl fenomenální. Dneska po letech už řadu vtipů a narážek asi naplno nepochopíme, ale je fakt, v té době zejména mladí lidé na Havla stáli fronty.

CELÉ PŘEDSTAVENÍ ZAHRADNÍ SLAVNOST

Úspěšný autor se vrhl na další psaní a šedesátá léta byla v jeho případě jednou velkou jízdou. A to ve všech směrech, které přelomová dekáda nabízela. Šedesátky zkrátka byly divoké a experimentální.

V Havlově případě to znamenalo zejména zkušenost s fenmetrazinem, který užíval k uvolnění mysli při psaní. Pro vysvětlení dodejme, že pro tento stimulační přípravek tehdy sahala i řada studentů ve zkouškovém období, protože zkrátka Red Bull a podobné energetické vychytávky ještě nebyly.

Metodik Havel zjistil, že v jeho případě má 'fenmetrák' náběh asi dvacet minut. Aby neztratil ani minutu, bral si jej v divadle před odchodem, což mu vycházelo přesně na to, aby na Engelsově nábřeží usedal k psacímu stroji s prvním návalem euforie. Když si dneska zkusíte tuto trasu projít, skutečně je to zhruba na čtvrt hodiny, pokud nechytnete nějakou dlouhou červenou.

Skončil s tím ve chvíli, kdy jej už po požití povzbuzující pilulky požádal ředitel, ať ještě uklidí nějaké rekvizity. Pod vlivem inspirace prý do pěti do rána přerovnal veškerý divadelní inventář a zavedl do něj zcela novou organizaci. Havel byl totiž pedant na pořádek a systém, což se o něm pod maskou roztržitého démona s cigárem málo ví, ale shodují se na tom vzpomínky prakticky všech spolupracovníků.

V polovině šedesátých let si vzal svou dlouholetou přítelkyni Olgu a přestěhovali se do družstevního bytu v Dejvicích. Tam se prý ale nikdy necítil moc dobře a kompenzoval si to nákupem chalupy v Krkonoších, později známé jako Hrádeček.

V Dejvicích zažil největší slávu jako autor i nadějnou atmosféru politického uvolnění Pražského jara 1968. Zde po jeho dramatickém konci prožil smutná sedmdesátá léta, sem se na jaře 1983 vrátil po čtyřech letech ve vězení za své opoziční aktivity.

Kulový blesk a trojka z Rybárny

Na nábřeží, stále pojmenovaném po Bedřichovi Engelsovi, se opět přestěhoval v roce 1986, do bytu po zemřelých rodičích. Jednalo se o disidentskou výměnu ve stylu filmu Kulový blesk, kde hlavním účelem bylo najít bydlení pro Jiřího Dienstbiera. Ten začal žít s manželkou Havlova bratra Ivana a z nouze bydleli všichni tři v jednom bytě, což pochopitelně dělalo neplechu.

Havlův nový byt v centru Prahy se stal přirozeným centrem života disentu. U Havlů mohl zazvonit kdokoliv a zpravidla mu prý nebyla odepřena pomoc.

Jednoho večera v dubnu 1987 se Václav Havel sebral a šel vyvenčit psa směrem k Národnímu divadlu. Souhrou náhod tam v tu chvíli byl na představení Michail Gorbačov, vůdce SSSR, který mluvil o reformách tolik, že mnozí skutečně uvěřili, že chce komunistický režim zásadně proměnit. Tomu odpovídalo i jeho nadšené přijetí v Praze.

Kolem Národního procházel pejskař právě ve chvíli, kdy z něj sovětský generální tajemník vycházel. Pozoroval tedy, jak se z náhodných kolemjdoucích zcela spontánně vytvořil jásající dav, který sovětskému vůdci nadšeně mával.

„Ti lidé zdraví člověka, o němž se domnívají, že jim přivezl svobodu. Bylo mi z toho smutno a napadlo mne, že tenhle národ je nepoučitelný: tolikrát už upnul veškeré své naděje k nějaké vnější síle, od níž si sliboval, že vyřeší jeho problémy za něj, tolikrát se hořce zklamal a byl donucen si přiznat, že mu nikdo nepomůže, pokud si nejdřív nepomůže sám - a znovu tatáž chyba,“ poznamenal si po návratu skepticky. Lidé v této zemi podle něj mají za své osudy odpovědnost a neměli by se z ní vylhávat tím, že ji přesunou na nějakou vnější velmoc.

CELÝ TEXT VÁCLAVA HAVLA O SETKÁNÍ S GORBAČOVEM

A Havel sám skutečně dělal vše proto, aby se poměry v této zemi změnily. S autoritou mezinárodně známého autora a současně politického vězně byl nezpochybnitelným lídrem nepovolené opozice. S uvolňováním v SSSR ještě zvýšil svou aktivitu a na začátku roku 1989 se díky tomu na čtyři měsíce opět dostal do vězení.

Po návratu mu představili scenáristu Jiřího Křižana, který mezitím organizoval velkou podpisovou akci za jeho propuštění. Společně s mladým disidentem Alexandrem Vondrou se jednoho dne sešli v Havlově oblíbené restauraci Na Rybárně, hned na druhé straně bloku, kde na nábřeží bydlel. Zde utvořili nerozlučné trio a vymysleli petici Několik vět, ve které desítky tisíc obyvatel poprvé vyslovily svou nedůvěru režimu.

Na 10. prosince 1989 Havel plánoval velkou demonstraci signatářů. Jeho dramatická fantazie vymyslela akci na Palackého náměstí, jen kousek od jeho bydliště na vltavském břehu. To svou velikostí odpovídalo očekávanému počtu demonstrantů a mělo by řádný efekt 'plného náměstí'. Začátkem listopadu už měl sepsaný i scénář, kombinující politické projevy s uměleckými čísly.

17. listopadu se ale historie se otočila zcela jinak a místo 50 tisíc demonstrantů 'na Palačáku' se během tří dnů scházelo 300 tisíc lidí 'na Václaváku'. Scénář se ale pro demonstrace hodil a zásadně přispěl ke klidné atmosféře, ve které protesty probíhaly. Díky tomu se pak mohlo razit pojmenování 'sametová revoluce'. Havel byl její hlavní tváří a do celého světa šly rozhovory, které poskytoval ve své pracovně s atraktivním pozadím Vltavy, Hradčan a Petřína. Engelsovo nábřeží prý v té době bylo regulérním 'průchoďákem', kde se v Havlově bytě protočily stovky lidí denně.

Lekce od Rašína

V roce 1991 městská část rozhodla o jeho přejmenování a volba padla na Aloise Rašína. Zavražděný prvorepublikový ministr financí byl sice historicky spojen s vedlejší Žitnou ulicí, ale coby oběť atentátu šíleného komunisty si tuto poctu podle všeobecného mínění zasloužil.

Na slavnost rebrandingu přijelo zahrát brněnské Divadlo na Provázku. Předvedlo krátký kus 'Zítra to spustíme', který popisoval životní politické dílo Aloise Rašína - vyhlášení Československé republiky, které v Praze za pomoci několika dalších politiků dokonale provedl.

Krátkou hru s Vladimírem Javorským v roli Rašína nenapsal nikdo jiný než místní rezident, teď už i prezident Václav Havel. Napsal ji anonymně rok před listopadem 1989, kdy už se zabýval více politikou než psaním a na 'Rašínovi' si zjevně promýšlel, co je důležité, pokud chcete provádět politický převrat.

Ukázalo se tak, že muž mnohými považovaný za nepraktického filozofujícího idealistu (a sám se do této polohy 'nepolitika' rád stylizující) dokáže brilantně chápat politický provoz v jeho nejpraktičtější a nejpřízemnější podobě. Pak už nepřekvapí do detailů rozepsaný itinerář demonstrace pro Palackého náměstí.

CELÝ TEXT HRY ZÍTRA TO SPUSTÍME

V roce 1992 se rozdělilo Československo a Václav Havel ještě předtím abdikoval z prezidentské funkce, aby neblokoval jednání zástupců obou zemí. Následujícího půl roku tedy úřadoval z bytu na Rašínově nábřeží, než byl v lednu 1993 opět zvolen prezidentem, tentokrát historicky prvním v samostatné České republice.

V polovině 90. let Havlovi Rašínovo nábřeží opustili a pořídili si dům v Dělostřelecké ulici, který představoval jejich návrat do katastru Prahy 6. Moc štěstí je zde ale nečekalo. Několik měsíců po přestěhování se paní Olze vrátila rakovina a v lednu 1996 zemřela. Její manžel se o pár měsíců později po operaci karcinomu na plicích rovněž dostal na hranu života. I ve veřejných projevech pak přiznával, že tyto zkušenosti jej zásadně změnily. Už to byl jiný Havel…

Devět let na Rašínově nábřeží ale bylo dobou, kdy byl padesátník Havel na vrcholu sil jako literát i jako politik. A v této životní formě zásadně ovlivnil dějiny této země.

Václav Havel a Rašínovo nábřeží zkrátka patří k sobě.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných