Heydrichova smrt: Děsivá akce na Václaváku a projev zrůdného ministra

SERIÁL K VÝROČÍ Všem, kteří pracovali na přípravě atentátu na Heydricha bylo jasné, že německá odveta bude strašlivá. Brutalita, kterou represe dostaly v druhé polovině června 1942 navzdory dopadení atentátníků v kostele v Resslově ulici, ale překonávala vše, co se očekávalo.

Hned v den atentátu vyhlásil druhý muž německé správy na našem území, zástupce zraněného Heydricha Karl Hermann Frank, výjimečný stav a stanné právo. Jeho vzkaz obyvatelstvu byl jasný – lidé, kteří by věděli, kdo atentát spáchal, atentátníkům pomáhali, nebo je dokonce přechovávali, budou zastřeleni s celou rodinou, pokud tyto skutečnosti nenahlásí německým bezpečnostním složkám.

Ani to ale statečné Čechy nepřimělo k odmítání pomoci statečným mužům. A postoj lidí zapojených do odboje se neměnil ani poté, co se děsivá Frankova varování začala do puntíku vyplňovat.

Výjimečný stav nebyl pro obyvatelstvo Protektorátu novinkou. Reinhard Heydrich vyhlásil první stanné právo v září 1941 okamžitě po svém nástupu do Prahy. Dal si navíc perverzně záležet, aby k jeho vyhlášení došlo přesně v poledne na svátek svatého Václava 28. září.

Stanné soudy se už tehdy vypořádávaly se zatčenými v řádu dní od zatčení po rozsudek a případnou popravu. Panoval zákaz shromažďování, venku i uvnitř, a byla vyhlášena policejní hodinka, po níž muselo být už vše zavřeno, včetně kin, kaváren, divadel a podobně.

Hned 29. září 1941 se roznesla zpráva, že byl zatčen předseda protektorátní vlády Alois Eliáš. Generál Eliáš byl obrovským symbolem, ale celkem se odhaduje počet zatčených až na pět tisíc. Soudy na smrt poslaly celkem 404 lidí, mezi kterými nebyli jen účastníci odboje, ale i ti, kteří obchodovali na černém trhu, tzv. keťasové.

Metodou cukru a biče Heydrich nejkrutější opatření postupně zmírňoval, výjimečný stav byl na většině území ukončen k 1. prosinci 1941, jen v Praze a Brně trval až do 19. ledna 1942. Ten den byla jmenována nová protektorátní vláda v čele s Jaroslavem Krejčím. Zastupující protektor byl s výsledky zastrašovací akce spokojený, odporu ubylo, zabavilo se několik tisíc radiopřijímačů, aby Češi nemohli poslouchat zprávy z ciziny. A domácí odboj byl v troskách.

O čtyři měsíce později se výjimečný stav zaváděl znovu. Nejprve bylo stanné právo vyhlášeno nad Prahou, později i ve zbytku okleštěné republiky. Platil celonoční zákaz vycházení, kdo se v noci objevil na ulici, mohl být okamžitě zastřelen. Nejezdila hromadná doprava, Praha byla dokonale odříznuta a uzavřena.

Když na počátku června stále vyšetřovatelé neměli žádnou stopu k atentátníkům, pořádalo se 2. června na Václavském náměstí v Praze shromáždění, které mělo říši i světu ukázat, že ne všichni obyvatelé protektorátu atentát schvalují. Údajně se ho účastnilo až 65 000 lidí.

Všichni řečníci na shromáždění odkazovali na projev státního prezidenta Háchy, v němž označil vůdce exilu Edvarda Beneše za nepřítele českého národa číslo jedna, a vyzval obyvatele ke spolupráci při pátrání po atentátnících.

Když ani tato manifestace žádný posun ve vyšetřování nepřinesla, nařídil rozzuřený Adolf Hitler Frankovi zastřelit 30 000 politicky nespolehlivých Čechů. K vyplnění tohoto rozkazu naštěstí nedošlo, po svědectví Karla Čurdy a smrti atentátníků v beznadějném boji byla tato genocida odložena. Jinak ale vládla v zemi skutečná hrůzovláda.

A pak přišel začátek července. Letní rozpálená Praha byla svědkem Slibu věrnosti Říši, opět na Václavském náměstí. Po měsíci děsů se sešlo na 200 000 vystrašených lidí.

Hlavním řečníkem byl, tak jako několik dní předtím v Národním divadle, ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. Už jsme si řekli, že málokdo byl tehdejším obyvatelstvem nenáviděn jako on. Teď je příležitost odhalit, jak se do této i historicky mimořádné pozice dostal.

Syn obchodníka narozený roku 1893 už rok před maturitou demonstrativně vystoupil z katolické církve, aby demonstroval svůj odpor proti habsburské monarchii.

Patřil k ročníkům, které byly hned v srpnu 1914 odvedeny do první světové války, účastnil se bojů na srbské frontě. Později na ruské frontě přešel do zajetí a pokoušel se získat ruské občanství, aby mohl proti nenáviděné říši pozvednout zbraň.

Roku 1917 po doléčení zranění z předchozí bitvy, se mu podařilo vstoupit do československých legií. Účastnil se bitvy u Zborova, následovala další bitva, v níž se opět zranil. Když nemohl dále bojovat, začal se vojenství věnovat teoreticky.

Do nově vzniklého Československa si roku 1920 přivezl ruskou manželku, kterou tam poznal jako čtrnáctiletou a krátce po jejích osmnáctinách si Helenu Grigorijevnu, kulantně řečeno, musel vzít. Syn Igor se narodil krátce po přesunu do Prahy, druhý syn Jurij pak roku 1923.

Emanuel se dal do služeb nově vzniklé československé armády, přes službu v Užhorodě se dostal až na Vysokou školu válečnou v Praze. Studijní výsledky neměl nijak vynikající, ale při nedostatku vojenských kádrů v nové republice mu samo absolvování zajistilo solidní kariéru.

Ta však byla doprovázena mnoha excesy. Již při nástupu do československých legií si vylepšil životopis, když do papírů napsal, že je strojní inženýr. Na chybějící diplom se přišlo až po jeho návratu do vlasti.

Když po dokončení vojenské školy působil na zemském velitelství v Praze, hloubková kontrola tam odhalila značné finanční nesrovnalosti. Kvůli tomu se s celou rodinou musel přesunout do posádky ve slovenských Michalovcích.

I jeho manželství dostávalo trhliny, zejména kvůli další mladé dívce, kterou přivedl do jiného stavu. I přes snahu první manželky zamezit rozvodu nakonec i v případě Ilony Emmy Pavly Szondyové, došlo krátce po jejích osmnáctých narozeninách ke sňatku a narození syna Pavla Emanuela.

Od roku 1931 jeho otec vyučoval na Vysoké škole válečné předmět Vojenské dějiny. A v roce 1936 se stal velitelem pražského 28. pěšího pluku. Život v Praze s mladou ženou byl finančně stále náročnější, přivydělával si proto psaním. Postupně psal do časopisů Návrat, Přítomnost a navázal spolupráci s Lidovými novinami.

Stal se díky tomu celkem populárním odborníkem na vojenství. Vyšlo mu i několik knih jako Obrana národa či Válečné možnosti ve střední Evropě a válka v Habeši. Už z nich tu a tam probleskoval jeho obdiv k autoritativní Itálii. Přesto ale otevřeně podporoval zahraniční politiku prezidentů Masaryka a Beneše. V této době jako hlavního nepřítele Československa správně identifikoval nacistické Německo. O jeho prestiži v té době svědčí i fakt, že v roce 1937 stál čestnou stráž u Masarykovy rakve.

A pak přišla dohoda z Mnichova, která způsobila úplný obrat Moravcových názorů. Před okleštěním mladé republiky razantně prosazoval obranu proti Hitlerovi, dokonce se traduje, že před generálem Syrovým vynadal samotnému prezidentu Benešovi pro přílišnou pasivitu.

Zklamání z Mnichova, po kterém byl v říjnu 1938 poslán do výslužby, následovaly problémy doma. Tentokrát se jednalo o šestnáctiletou služebnou Jolanu Emmerovou, kterou si jeho druhá žena sama přivezla do Prahy z rodného Slovenska.

Po zřízení protektorátu sice nějakou dobu uvažoval o emigraci do Kostariky, pak ale jeho život zásadně změnila cesta po německé Říši, na kterou byl pozván a dokonce mu Němci umožnili vydat o ní knihu a začít jako vojenský expert spolupracovat s pražským rozhlasem. Pro muže v deziluzi a finančních nesnázích to byla neodolatelná nabídka.

Jediný problém byl v tom, že rozhlasoví posluchači jeho výklad světa a horlivou přičinlivost neakceptovali a začalo mu chodit tolik výhrůžek, že ze strachu užíval střídavě tři byty.

Nové možnosti se Moravcovi otevřely, když do Prahy dorazil Heydrich a Moravec mu osobně vyjádřil věrnost na Pražském hradě. Změny ve vládě, o kterých jsme se již zmiňovali, z něj učinily ministra pro školství a lidovou osvětu. Byl prý tak mocný, že se ho báli i kolegové z vlády. Svůj vliv na mládež stvrdil funkcí předsedy Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.

Jeho vystupování v červnu 1942 jen potvrdilo mnoha lidem dosavadní dojem, který lze stručně shrnout do slova nenávist. A s postupem sil protihitlerovské koalice v dalších letech čím dál otevřeněji snili o zúčtování, kterého se kolaborantský ministr dočká.

I Moravec sám si toho nejspíš byl vědom, takže v květnu 1945 zemřel vlastní rukou v první den povstání v Praze. Při snaze dostat se na Hrad za K. H. Frankem došel jeho automobilu benzín. Český Quisling se zastřelil a unikl, tak téměř jistému trestu smrti, kterého se po válce dočkal Frank.

Autorkou textu je Mgr. Bc. Radka Vosáhlo, historička