-->

Ivana Tykač o bezelstných dětech, které se ptají budoucí hlavy státu…

13. 01. 202316:12
Ivana Tykač o bezelstných dětech, které se ptají budoucí hlavy státu…
foto: Zdeněk Strnad, PrahaIN.cz/Ivana Tykač

ROZHOVOR: Kniha „Já volím děti, koho volíte vy?“ vyšla pár týdnů před prezidentskými volbami. „Když dáme dětem prostor vyjádřit se i k vážnějším tématům, dozvíme se věci, které nám ve světle každodenních starostí leckdy unikají," říká autorka projektu Ivana Tykač, podnikatelka, filantropka a zakladatelka obecně prospěšné společnosti WOMEN FOR WOMEN.

Ještě nejsou voliči, ale za pár let budou. Otázky, které děti kladou, by běžného člověka buď nenapadly, nebo by jim z nejrůznějších důvodů připadaly nevhodné.

„Kdyby se kandidujících někdo zeptal, jestli mají rádi svého manžela, manželku, tak by to znělo hrozně neomaleně,“ říká editorka knihy Ivana Tykač. „V dětském světě je ta otázka ale pochopitelná. Je zajímá, jestli je to u budoucí hlavy státu stejné jako u nich doma. Děti mají prostě dané priority. A nemají zábrany dát je najevo.“

V nové epizodě Flowcastu jsem se sešel právě s Ivanou Tykač. Bavili jsme se o pohledu, který my, dospělí, už neumíme. O pohledu, který není ovlivněn médii, reklamními kampaněmi a našimi vlastními hodnotovými světy. Nejdůležitější části rozhovoru si můžete přečíst, celý podcast je umístěn pod rozhovorem.

Kdy vlastně kniha vznikala. A jak jste získávali odpovědi kandidátů?

Knihu jsme vytvářeli na jaře loňského roku a dokončovali ji v pozdních letních měsících. My jsme jim rozeslali otázky spolu s pozvánkami do projektu, na později jsme organizovali debaty dětí s kandidáty. A tak jsme si právě říkali, že by se mohly ještě nějaké zajímavé otázky objevit. Musím říct, že očekávání, které jsme měli, se naplnilo, a do finálního znění knihy jsme doplňovali odpovědi z živých debat.

Jak dobře se dokázaly děti ptát?

Já sama jsem byla překvapena otázkami, které jsem dostávala. Strávili jsme na tom spoustu času, a já si říkala, že to není možné, že se děti ptají na takové věci, vždyť jsou ještě malé! My jsme jim totiž otázky poslali do škol, já jsem nechtěla, aby jim pomáhali učitelé nebo rodiče. Tak jsem jednou pozdě večer do školy napsala a odpověď mi přišla během minuty. Paní učitelka byla také vzhůru a dětí se rázně zastala: To je hodně podceňujete, to jsou opravdu jejich otázky! A mně to došlo. Je přirozené a velice dobré, že jsou děti dnes tak angažované v našem dospělém světě. Často se z dětí dnes dělá modla, z nás rodičů si někdy lidé dělají legraci a mluví o helicopter parentingu – běháme a točíme se kolem dětí, jen aby byly spokojené. Dětem je věnováno daleko více času, a ony svým chováním odráží to, co vidí v rodině, ve společnosti, hodně se zajímají o dění kolem sebe.

V předmluvě knihy je napsáno: Když dáme dětem příležitost vyjádřit se k vážnějším tématům, dozvíme se věci, které nám samotným ve světle každodenních starostí unikají. Která z otázek položených v knize tohle splňuje?

Dali jsme dohromady šestnáct otázek. Překvapily mě dva druhy. Jednak otázky typu „Máte rád svoji manželku, svého manžela?“ To je geniální otázka, protože normálně by se novinář nemohl na takovou otázku zeptat. Od dospělého by zněla neomaleně, ale v dětském světě je pochopitelná. Děti mají bezelstně nastavené priority a srovnávají s tím, co vidí doma. A druhá část otázek jsou ekonomická témata, ta pocházela pochopitelně zejména od starších dětí. Ale třeba jedna devítiletá holčička se ptala na nízké příjmy seniorů. Popisuje situaci své babičky, která vychovala pět dětí a nemá moc peněz, od dětí si nic brát nechce… a jí se to zdá nespravedlivé. Nebo se ptá jedna dívka, jejíž maminka samoživitelka má tři práce: „Jak to mám udělat, abych mohla s maminkou trávit víc času?“ Jasně, nejsou to otázky na prezidenta či prezidentku, oni ze své pozice s tím nemohou mnoho dělat, ale mohou na ta témata upozorňovat, vyvolat diskuzi a řešení. Hlava státu je symbol, autorita, a děti to tak vnímají.

Kniha je venku... Foto: Archiv Ivany Tykač, se svolením

Jaký byl věk těch dětí?

Nejmladšímu bylo šest a nejstaršímu sedmnáct, relativně velký rozptyl.

Pokládaly děti otázky imaginárnímu prezidentovi - prezidentce, nebo někoho znaly osobně?

Těch kandidátů znaly hodně. Pohybují se často na sociálních sítích, tam těch informací koluje dost. Doma bývá taky často puštěná televize, baví se s rodiči o tom, co vidí a slyší… mě až překvapilo, kolik kandidátů znají. A ano, spousta otázek byla směřována na konkrétního kandidáta či kandidátku.

A jaká byla reakce oslovených, odpovídajících?

Byli docela překvapeni. Ale součástí pozvánky do projektu už byly právě i ty otázky, které je někdy pobavily, někdy rozesmály… Byly prostě jiné, než většinou během předvolební kampaně dostávají. A myslím, že je do toho projektu přitáhly právě ty otázky. Spousta z nich se pohybuje v pedagogické oblasti, takže dětské prostředí znali a bylo jim v něm příjemně. Zvláště v debatách byli naprosto úžasní. Ze začátku třeba ostražití, ale pak se rozpovídali a jelo to.

My jsme se bavili před chvílí o helicopter parentingu, o příliš opečovávaných dětech. Z toho všeho, o čem si povídáme, mi ale vychází, že děti jsou daleko samostatnější, než by se na první pohled zdálo. Mám za to, že právě díky možnostem informační společnosti, sociálním sítím, kontaktu s vrstevníky i se světem dospělých mají děti možnost být daleko otevřenější, a daleko víc se projevuje jejich individualita.

Ale teď jste to řekl. Právě díky péči a díky tomu, kolik pozornosti jim věnujeme, získávají strašně moc informací a sebejistotu. A ta sebejistota jim dává tu možnost jít dál. Oni si věří. Dnešní děti vnímají, že je jim věnována pozornost, a že jsou partnery do diskuze. A proto jsou tak daleko.

Na knihu je možno nahlížet několika způsoby. Jako na zajímavou perličku v kampani nebo jako na studijní materiál. Přece jen je zajímavé sledovat, jak uvažují lidé, kteří budou za několik let rozhodovat ve volbách.

Kromě otázek na budoucí hlavu státu jsme vyzvali školy, aby nám poslaly úvahy o tom, jak bude Česko vypadat za pět a deset let. Původně jsme do knihy chtěli zařadit i některé z těchto úvah, ale přišlo jich celkem 433 z 83 škol. To je obrovský počet, tak jsme požádali agenturu o analýzu toho, co se v dětských hlavách odehrává, jak si představují budoucí svět. Tehdy nás napadlo, že se jedná vlastně o materiál na další knihu. Děti přemýšlí hodně do budoucna a přemýšlí o tom, že umělá inteligence je součástí jejich života. My jsme chtěli bojovat za mír, ony dnes bojují za klima. Trendy se mění, žijeme v přelomové době, děti jsou odrazem a nositelem toho přelomu. A my bychom chtěli přizvat sociology a psychology, aby se na analýze podíleli. Je to naprosto unikátní studijní materiál.

Jste zakladatelkou obecně prospěšné společnosti WOMEN FOR WOMEN, jejímž cílem je pomáhat dětem a jejich rodičům, některé z Vašich projektů pak poskytují pomoc hlavně ženám samoživitelkám. Co by podle Vás pro českou společnost znamenalo, kdyby se poprvé v historii stala prezidentkou žena?

Byla by určitě vzorem pro statisíce žen. Vzorem, který dokazuje, že ženy a muži v české společnosti mají rovná práva, rovné příležitosti realizovat své ambice. Prezidentka by byla důkazem toho, že pokud žena má rodinné zázemí, a to ať už ve svém manželovi nebo v původní rodině, tak je schopna zastávat pozici prezidenta stejně dobře jako muž. Já se celý svůj život snažím o to, abych se jako žena cítila svobodně a nezávisle. To je moje krédo. A všem ženám bych přála, aby byly nezávislé ve všech směrech – jak po stránce finanční, tak po stránce mentální. Aby bylo jasné, že když žena chce, tak si může splnit své ambice, své sny, a nejsou žádné bariéry, které by jí to nedovolovaly. Žena - prezidentka by byla stvrzujícím razítkem: Ano, je to možné.

Strávila jste s knihou dlouhou dobu. Co je závěr, její základní přínos?

Myslíme si, že děti jsou dnes více sobecké, ale není tomu tak. Děti v sobě mají krásně zakořeněnou klasickou morálku. Rozlišují, co je spravedlivé a co není, enormně se zajímají o vztahy v rodině, vztahy ve své komunitě, mezilidské vztahy. A zajímají se o ekologii, o udržitelnost, není to jen o třídění papíru, ale o tom, že zhasínáme světla, to, že tolik netopíme, to, že nepotřebujeme tolik vody. Děti jsou prostě svým způsobem šetrné ke svému okolí. A to se mi moc líbilo.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných