Jadran. Když ho miluješ, všechno mu odpustíš

REPORTÁŽ: Na začátku rozhodování o letní dovolené bylo hned několik takřka hamletovských otázek. Zase vlakem, nebo autobusem? A kam? Tentokrát na ostrovy, kde je příjemnější klima? Volba tak padla na Hvar a na letovisko Stari Grad, starověký Pharos, s půvabným starým městem, kde hlavním lákadlem je opevněná vila renesančního básníka Petara Hektoroviče z 16. století.

Do Chorvatska se snažíme jezdit každý rok. Touze po Jadranu jsme neodolali ani loni. A ano, přivezli jsme si covid. Naštěstí jsme cestovali vlakem Regiojetu v samostatném lůžkovém kupé, takže jsme mohli s počátečními příznaky nemoci na zpáteční cestě hned ulehnout.

Zájezd jsme si letos zakoupili jako mastňáci u cestovky a zvolili z katalogu hotel. Vzhledem k tomu, že vlak již druhým rokem nezajíždí do Splitu, jsme se rozhodli využít cestovkou nabízenou autobusovou dopravu. Trochu retro, ale snad to do Splitu přes noc vydržíme! A potom dvě hodinky na trajektu, to už bude paráda.

Je pravdou, že už jsme jaksi pozapomněli, jak náročná přeprava autobusem je, zvláště pro někoho, kdo má problémy se zády. Předjel luxusní nový autobus a měli jsme to štěstí, že jsme jím jeli až do Splitu. Najel dokonce i na trajekt a dovezl nás na Hvaru až před hotel.

Moře a Indonésani…

První šok nás čekal hned po příjezdu do hotelu. Namísto ubytování ve dvě odpoledne jsme museli čekat až do čtyř hodin, protože vzhledem k nedostatku pracovních sil v hotelnictví fungovali jako pokojské Indonésani. Drobní mladí mužíčci ve skupině po čtyřech, vedení jednou zkušenější pokojskou, se totiž asi teprve zaučovali, jak třeba povléct a ustlat postele. Takže k ukrácení čekání jsme vytáhli z kufru plavky a vyrazili k moři užít si chladivého osvěžení.

Druhý šok nás čekal právě na břehu mořském. Přístup do vody byl po schodech, ovšem porostlých jakýmisi klouzavými chaluhami či co a namísto průzračně tyrkysové vody, tak typické v našich vzpomínkách pro Jadran, nás čekala nepříliš vábně vyhlížející vodní hladina, v níž se odrážela šedivá mračna hrozící deštěm. Upřímně řečeno, měla jsem chuť si ani nevybalit a vyčkat pozdně večerního odjezdu autobusu vracejícího se domů…

O vybavení hotelu, kde se zastavil čas v sedmdesátých letech, kdy byl postaven, se nechci zmiňovat. Pro milovníky retra z řad mileniálů by to byl jistě vzrušující zážitek. Autentické dekorační prvky, třináctimetrové pokojíky, v koupelně u umyvadla i u sprchy původní kohoutky na studenou a teplou vodu s vyčochtanou kuželkou. A tak vyštelování té správné teploty vody vyžadovalo čas a jistou zručnost, aby nehrozilo opaření. Trochu ironicky vyzníval text na všude umístěných cedulkách, abychom šetřili vodou, neboť hotelový řetězec je jednou z předních tváří udržitelnosti v Evropě.

A do třetice – jídlo

A do třetice všeho dobrého i zlého nás čekal šok, který se týkal jídla. V kuchyni opět zdatně vypomáhali Indonésani, jeden byl dokonce přímo z Bali. A ne, nevařili exotická jídla… V žertu vždy před odjezdem na dovolenou říkám, že pokud budu mít k snídani míchaná vajíčka, budu spokojená. Ale to, co vyrobily jistě ochotné a svědomité ručičky Indonésanů, připomínalo svou konzistencí stravu kosmonautů na raketoplánu, navíc ta hmota byla vlažná, i když ji právě přinesli z hloubi kuchyně. I ostatní pokrmy, záměrně nepoužívám termín jídla, byly připraveny v tomto střídmém stylu – maso bylo výlučně mleté, ať už hovězí či vepřové, pečené kuřecí bylo natrhané, rozeznat byla jen křídla, která se nepodařilo důsledně obrat. Rýže byla samozřejmě lepkavá, jak se sluší a patří u asijské kuchyně. Jíst se daly jen těstovinové vrtulky v rajčatové omáčce a hranolky. Evidentně se na kvalitě jídla podepsalo zavedení eura, které víc než pravděpodobně zdražilo i vstupní suroviny. Ale pozor, víno bylo výborné – ne nadarmo je Stari Grad centrem hvarského vinařství.

Hektorovičova vila s vodní nádrží, v níž se mísí sladká a mořská voda. Foto Hana Hlušičková

A ti Indonésani jsou tady všude v hotelích?

S velkou pravděpodobností se tedy naši turisté ubytovaní v hotelích budou letos setkávat s podobně exotickými zahraničními pracovními silami na mnoha postech. Již loni pracovníci v chorvatském cestovním ruchu, když hodnotili uplynulou turistickou sezónu, přiznávali podle Dnevniku.hr, že pracovníci z Nepálu, Indonésie a Filipín jim vytrhli trn z paty. Tehdy jim byla nabídnuta smlouva na šest měsíců, ale přes počáteční skepsi se osvědčili, a tak je plánovali trvale zaměstnat. A to se letos stalo skutkem.

I v našich médiích se objevily zprávy o nedostatku pracovníků na všech pozicích v odvětví pohostinství a cestovního ruchu, kterým Chorvatsko trpí. Z celkového počtu pracovních povolení pro cizince bylo více než 28 000 vydáno na práci v cestovním ruchu. Mnozí sice přijeli z okolních zemí, ale do první pětky se vyšplhali například pracovníci z dalekého Nepálu.

Chorvatsko nejenže přijalo euro, ale také nedávno vstoupilo do Schengenu. S tím přicházejí nové problémy. Joško Jakuš, ředitel pracovní agentury, pro Dnevnik.hr uvedl, že tito pracovníci z Dálného východu budou těžko nahraditelní, pokud se rozhodnou odejít do jiných evropských zemí v důsledku špatných pracovních podmínek.

Jedinou nadějí je přilákat mladé Chorvaty, aby pracovali v cestovním ruchu. V letošním roce se například objevila možnost postgraduálního studia v oboru pohostinství a gastronomie v Makarské. Chorvaté si dobře uvědomují, že bez kvalitní pracovní síly nemá smysl ani přemýšlet o zvyšování kvality cestovního ruchu.

Jak říká Kristjan Staničić, ředitel Chorvatského turistického sdružení: „Nemůžete stavět nové hotely bez pracovní síly nebo rozšiřovat pracovní sílu bez nových hotelů. Tyto procesy je třeba řídit zodpovědně a kvalitativně směrem k udržitelnosti. A v tomto smyslu by měl směřovat další rozvoj chorvatského cestovního ruchu.“ Zní to jednoduše a logicky, ale teprve čas ukáže, zda se to podaří.

Restaurace v centru u nábřeží. Nedostatek turistů je i zde evidentní. Foto Hana Hlušičková

A co u nás, v Čechách? Kdo nás obslouží v hospodách?

Dlužno poznamenat, že obdobné problémy jako Chorvatsku řeší v celé Evropě. Tedy i naši podnikatelé v cestovním ruchu a pohostinství. Vážně se uvažuje o tom, že se práce ujmou Thajci nebo Filipínci. Jak nedávno uvedl například web Seznam Zprávy, podle odhadů u nás dlouhodobě chybí desetina až pětina personálu. Nedostatek lidí v gastronomii je nejcitelnější v kuchyni, kde je potřeba větší odbornost, ale chybí i pracovníci na číšnické a další obslužné pozice. Podle Václava Stárka, prezidenta Asociace hotelů a restaurací, je potřeba otevřít pracovní trh pro zahraniční pracovníky. Vláda slíbila, že to udělá, ale zatím se tak nestalo.