foto: Se svolením ÚSTR/V listopadu 89 bylo centrum Prahy polepeno spoustou podobných nápisů a sloganů
VIDEO 1989: PRAHA INSPIRUJÍCÍ V listopadu 1989 by mnozí byli ochotni přísahat, že povstání proti vládě KSČ mělo podporu i v nadpřirozených sférách. Opírali se zejména o starou pověru, že až bude Anežka Česká prohlášena za svatou, zavládne v českých zemích svoboda. Kanonizační proces se završil právě v tomto historickém měsíci. A jeho průběh v pražské katedrále dal mnohým v republice pořádnou porci naděje…
Minule jsme psali o tom, že pražský městský tajemník Štěpán cítil těžkou rivalitu k federálnímu premiéru Ladislavu Adamcovi. Takže když se v úterý předseda vlády sešel se zástupci Občanského fóra, hledal pražský satrapa možnost, jak jeho kontakt na opozici přebít.
A po chvilce uvažování si nechal zorganizovat na další den schůzku s kardinálem Františkem Tomáškem. Hlava českých katolíků byla velmi „těžkou vahou“ a současně dodala setkání reprezentativní prostory Arcibiskupského paláce. Štěpán dodal televizní kamery a režimní média schůzku výrazně medializovala.
Kardinál Tomášek proti její mediální prezentaci protestoval, ale přesto za ní schytal kritiku. Přijímat v tehdejší atmosféře nejprovařenějšího komunistického tajemníka se nezdálo moc prozíravé…
O tři dny později bude devadesátiletý kardinál hlavní hvězdou dne.
Abychom jej pochopili, musíme znát celý příběh otce Františka Tomáška, který byl celkem typickým příběhem kněze za komunistické totality. Narodil se ještě na konci devatenáctého století, knězem byl od roku 1922, pak působil jako učitel na církevních školách v Olomouci. V roce 1949 přijal tajné svěcení na biskupa. Po padesátce si prošel komunistickým táborem s nucenými pracemi v kamenolomu, po uvolnění poměrů mu bylo povoleno spravovat venkovskou farnost na Moravě.
Na počátku šedesátých let jej režim pustil na jednání Druhého vatikánského koncilu, kde na sebe diskusními příspěvky upozornil na mezinárodní úrovni. Ideologickým hlavolamem level Ježek v kleci byla pro KSČ medaile, kterou mu udělila ruská pravoslavná církev, v SSSR oficiálně uznávaná.
Toto renomé přispělo k tomu, že byl Tomášek v roce 1965 po složitých jednáních mezi československou vládou a Vatikánem jmenován administrátorem pražského arcibiskupství (zastupující řádného kardinála Josefa Berana, který byl donucen odejít do Vatikánu).
Po roce 1968 v sedmdesátých letech vystupoval spíše opatrně (až do roku 1977 měl jen nejistý statut „administrátora“). Odmítl podepsat Chartu 77 (zdůvodnil to tím, že mezi jejími signatáři je množství bývalých komunistů, které zná z dřívějška a nejsou lepší než současné vedení strany), ale ani ji neodsoudil.
Když se Tomáškovi blízký krakovský kardinál Wojtyla stal roku 1978 papežem Janem Pavlem II., aktivizovalo to i pražského kardinála. Zásadní střet s vládou absolvoval v roce 1982, když Vatikán zakázal prorežimní katolické hnutí Pacem in terris a Tomášek toto rozhodnutí hájil.
V roce 1985, když se na Velehradě slavilo 1100 let od úmrtí Svatého Metoděje, desetitisíce katolíků vypískaly řečnícího ministra kultury Klusáka, což byl první masový projev odporu proti režimu (pokud tedy nepočítáme, že pár týdnů předtím patnáct tisíc hokejových fanoušků ve Sportovní hale sborově skandovalo „Jů es ej“).
Moc se pomstila tím, že neprodleně rozhodla o zahájení rekonstrukce svatovítské katedrály na Pražském hradě, která musela být uzavřena.
V osmdesátých letech začal kardinál v rámci možností podporovat opozici, včetně Charty 77. Po perestrojkovém uvolnění přicházeli katolíci s množstvím požadavků, na které ale moc reagovala spíše nevraživě.
Pražský kardinál byl čím dál populárnější a jeho devadesátiny v červnu 1989 sjednotily množství lidí různých názorů, od mlčící většiny po nejradikálnější opozici.
A jeho narozeniny jej dokonce dostaly do slavného Jakešova vystoupení na Červeném Hrádku, ve kterém generální tajemník v projevu s řečnickými prvky okresní konference ROH a poločasového rozhovoru vysvětlil soudruhům ze západočeského kraje během hodiny veškeré světové dění.
„Když měl Tomášek narozeniny, samozřejmě oficielně je třeba mu napsat, no ale Dubček mu šel osobně blahopřát, navštívil arcibiskupství, aby mu blahopřál, jo. No vidíte na jaké bázi je? Je to tedy ještě báze socialismu? My proti Tomáškovi samozřejmě nic nemáme, je to představitel církve, musíme ho tak respektovat. Představuje x milionů, my nevíme, nemáme to nikde napsaný, kolik to je, žádný občanský legitimace, nikdo to neeviduje, do kostela můžou chodit i nekatolíci, podle čeho to tedy zjistit. Ale církev má vliv a my ho respektujem ́, jako představitele té pražské diecéze, oni by ho chtěli udělat představitelem celé země,“ vykládal Jakeš.
Svatořečení Anežky České v listopadu 1989 bylo už dopředu považováno za zásadní událost. Řeholnice z přemyslovského rodu se i po smrti celé tisíciletí pozoruhodně prolínala českými dějinami, s touto průkopnicí české charity se zaštiťovalo mnoho králů a režimů.
12. listopadu, v neděli před studentskou demonstrací, se konal hlavní obřad ve svatopetrské katedrále a režim tehdy do Říma pustil prý až deset tisíc poutníků.
Druhá část se měla konat v Praze, a to v sobotu 25. listopadu. Jenže mezitím se dala do pohybu historie.
U Svatého Víta se očekávaly tisíce věřících, poté co byla akce spojena s pozdější demonstrací Občanského fóra na letenské pláni se prognózy zvedly na desetitisíce.
Ale to, co se toto sobotního dopoledne odehrálo na třetím nádvoří, překonalo vše, co československá církev zažila od vzniku republiky. Tomášek se do katedrály prodíral davy, další tisíce lidí zaplnily celý chrám.
Když proběhly všechny předepsané formality, využil kardinál nastaveného mikrofonu a dodal, že „v této důležité chvíli zápasu za pravdu jsem já i katolická církev na straně národa“.
Desetitisíce poutníků pak šly Hradčany a Chotkovými sady, aby se na Letenské pláni přidaly ke statisícům dalších demonstrantů. Před kamerami Československé televize se rozprostíral dav stovek tisíc lidí, vyjadřujících svou nedůvěru čtyřicetileté moci.
Fluidum Svaté Anežky a svobody bylo v těch dnech opravdu silné. I revoluční kronikář Michal Horáček se v nejvypjatějších okamžicích uchyloval k modlitbě „svatá Anežko, oroduj za nás“.
Křesťanské hodnoty díky tomu dost intenzivně rezonovaly celým Listopadem. A také díky tomu, že moderátorem největších demonstrací byl tajně vysvěcený kněz Václav Malý.
Jako největší z křesťanských ctností byla na obou letenských demonstracích, v sobotu i v neděli, zmiňována ctnost odpouštění. A během té nedělní čekala v tomto směru všechny nejtěžší zkouška.
Na sparťanské tribuně s výhledem na svatovítskou katedrálu se objevili dva policisté. Oba byli na Národní třídě a pod bílými helmami se podíleli na tom, co všechny vyhnalo do ulic. Teď stále před davem s omluvou a přáním, aby se už nikdy nestalo, že lidé této země půjdou proti sobě.
Po jejich vystoupení se Václav Malý začal do mikrofonu modlit otčenáš. „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům...“
„Odpouštíme,“ ozvalo se plání a mnohým prý tekly slzy.
Čtyřicet let vytlačovaná víra tu nabídla šanci ke sjednocení rozdělené země. K novému začátku pro ty co nemohli, i pro ty, co se báli, že nebudou moct teď.
„Nikdo z nás by neměl zůstat stranou, když jde o lepší budoucnost národa,“ řekl také kardinál Tomášek v katedrále.
Dneska vám kdekdo řekne, že ten Listopad byl až moc sametový a že se to s tím odpouštěním přehnalo.
Těžko říct.
Z pražské Letné pod hradčanskými věžemi tehdy v každém případě znělo poselství jednoty a pochopení. Poselství, které podepřelo tisíc let duchovní historie města a země. Poselství, které tehdy asi oba československé národy potřebovaly ze všeho nejvíce.
Psali jsme
1989: PRAHA INSPIRUJÍCÍ Tady přišla dělnická pěst, vzpomínal po deseti letech biskup Václav Malý na jednu z nejimpozantnějších scén Listopadu…