Jak dlouho vydržíte s tisícovkou na pouti? Čtyři, tři, dva, jedna... nula

REPORTÁŽ Kdo z nás by neměl rád opravdovou vesnickou pouť, na kterou se sjede spousta kolotočů, střelnic, autíček, houpaček a stánkařů všeho druhu? Každý si asi vzpomene, kde a kdy vypadl z houpačky, střelil místo špejle medvídka, nebo ošidil obsluhu o jednu jízdu navíc. Ani my jsme nemohli odolat pozvání do jednoho jihočeského městečka, kde taková pouť o víkendu proběhla. Rozhodně to ale nebylo zadarmo.

Na úvod ale neuškodí, když si řekneme něco o historii takzvané pouti.

Původní význam tohoto slova se totiž diametrálně liší od toho, na co jsme si zvykli v poslední době. Šlo totiž o církevní slavnost, kdy se pořádala takzvaná procesí (průvody), jejichž cílem bylo nějaké poutní místo. Tím byla nejčastěji nějaká kaplička, kříž, Boží muka, či nějaká jiná církevní stavba.

Svůj náboženský symbol ale poutě úplně neztratily ani v současnosti. Většinou je totiž poutní víkend volen tak, aby odpovídal patronovi místního kostela a samozřejmostí je i slavnostní Mše svatá.

My navštívili Svatojakubskou pouť a přesvědčili se i o tom, že v místním kostele sv. Jakuba proběhla i zmíněná mše. Podle místních má i ona o pouti vysoce nadstandardní účast.

Tím se dostáváme k současnosti, kdy je pouť především svátkem všech dětí a příležitostí pro setkávání širšího rodinného kruhu, či místních rodáků.

I když „komedianti“, jak se lidem z maringotek přezdívá, najeli na náměstí už v úterý, nebudily atrakce větší pozornost místního obyvatelstva.

A jsme tady

„Když jsem byl malý, jezdili jsme na kolotočích už od pondělka. Každý večer je pouštěli a my se nemohli dočkat,“ shodli se štamgasti jedné z místních hospod. „To ale všechno stálo korunu, teď by tady děti za týden nechaly celý rodinný příjem,“ dodal ještě jeden z nich a nám se zdálo, že jde o žert. Nešlo, ale k tomu se ještě dostaneme.

Ta pravá pouť, jak nám bylo řečeno, začíná až v pátek večer a trvá do večera nedělního, když se zadaří, tak i pondělního.

A skutečně. V pátek večer se do místní hospody, která má ideální polohu přímo na náměstí, tedy v dosahu všech atrakcí, začínají trousit napřed malé, pak i větší skupinky a brzy už není kam si sednout. Stoly, které normálně přes rok stačí, jsou najednou malé a obsluha restaurace vytahuje stany se stoly a lavicemi, které zvýší kapacitu asi dvakrát. Přesto jsou hned obsazeny.

„Je to pro nás výjimečný víkend a už jsme ho moc potřebovali,“ říká majitel pan Petr a stěžuje si na menší tržby i obsazenost hotelu. „Po covidu jsme mysleli, že se to vrátí do starých kolejí, ale přišla tahle situace s drahými energiemi, benzínem, potravinami a válkou a je znát, že lidé šetří a tolik do restaurací nechodí. I my jsme museli zdražit jídlo a pití a je to znát. Ale na to se o pouti nekouká. Tenhle víkend budeme plní od rána do noci,“ uzavírá alespoň pro tuto chvíli optimisticky.

A má pravdu. Jí a pije se téměř bez přestání, lidé občas vstanou a jdou se pozdravit s těmi, které rok neviděli, obecně panuje dobrá nálada a čas příjemně ubíhá. Páteční večer se tak protahuje do sobotních nočních a pro některé otrlejší povahy i ranních hodin.  

Sobotní dopoledne se tak ve většině domácností nese v ospalém duchu a ve znamení nabírání sil na odpoledne.

Program začíná na fotbalovém hřišti zápasem místní Staré gardy. Je třeba říci, že výkon některých plejerů byl, zvláště k přihlédnutí k jejich páteční a mnohdy i sobotní konzumaci alkoholu, doslova strhující. Tempo zápasu už tak strhující ale nebylo. Přihrávky do běhu se míjely adresátem a také přihrávky do chůze se ukazovaly být nad síly některých účastníků. O to ale nešlo, šlo o pobavení a zavzpomínání si na časy, kdy i tihle borci stíhali rychlé pasy spoluhráčů a oslňovali místní slečny.

Až do rána

A hlavně šlo o tradiční doplněk každého fotbalového zápasu v české kotlině, o pivo a klobásu. A ty byly vynikající.

Následoval zápas místního A mužstva, který byl co se týče rychlosti i předvedené hry přece jen zajímavější, ale i tak se zdálo, že sloužil jako způsob vyvolání žízně, kterou účastníci po zápase hasili jak na hřišti, tak v místní restauraci.

Tam se totiž pouťové veselí přesunulo večer, neboť zde začínala pouťová zábava.  

Na korbě přistaveného kamionu vzniklo pódium, kapela nainstalovala a vyzkoušela aparaturu a mohlo se začít. Brzy byly obsazeny všechny stoly a u všech barů a výčepů se tísnili žízniví zákazníci. Pouťová zábava se prostě povedla, končila nad ránem a tak to má být.

Jestliže byl sobotní program ušit na míru spíše dospělým, nedělní musel zaujmout doslova každého.

Pouťové atrakce se roztočily už od rána a přibyly stánky se vším možným i nemožným. Kdo chtěl, navštívil zmíněnou Mši svatou, pro všechny probíhal celý den pouťový jarmark, předvedla se skupina historického šermu, umělecký kovář, nebo třeba dílnička pro děti. K vidění byly i liturgické oděvy a výstava krajek z místní světově uznávané krajkářské školy.

Zvláštní a dá se říci výjimečnou akcí byla výstava pohádkových kostýmů, zapůjčených z filmových ateliérů na Barrandově. 

Vraťme se ale ke zmíněným pouťovým atrakcím, protože u nich při sledování rozzářených dětských úsměvů, ty dospělácké rychle tuhly.

Dovolte mi osobní poznámku, která se týká rychlosti, s jakou je možno utratit na kolotočích tisícovku. Tenhle pořád ještě velký peníz dostaly moje děti od babičky „na pouť“, jak se říká. Na moje námitky, že by musely na kolotočích jezdit dva dny, než to projedou, nebyl brán ohled. Později jsem zjistil, že oprávněně.

Od okamžiku, kdy děti vzaly světská zařízení útokem a byly viděny tu na autíčkách, tu na kolotoči, tam na střelnici, či na létající lodi, nebo u stánků s želé a tureckým medem. Neuplynulo 40 minut a vracely se zpět s nataženou rukou.

Draho

Ceny atrakcí nás překvapily.

Autíčko za 80 korun, trampolína za stovku, jedna rána na střelnici 10 korun. Za pouhých 250 korun si syn vystřílel v kole štěstí maňáska „Huggy Wuggy“, kterého náš Vietnamec prodává za sto, dceru stálo pár růží obligátní stokorunu - byla šikovná.

Povinné srdce z pouti pro manželku vyšlo na 150 korun, bonbóny se zdály zpočátku levné, bohužel cena byla uváděna za 100 gramů a podle toho, co stály, byly fakt dost těžké.

Rozhodli jsme se tedy šetřit a peníze dávkovat postupně. Což uspořilo nejen peníze, ale hlavně čas. I tak jsme byli nuceni děti po dvou hodinách stáhnout a jelikož v obci chybí bankomat, šla další naše konzumace v místní hospodě „na futro“. Takovou smršť jsme prostě nečekali.

Přes to všechno jsme byli vděční za pozvání na tuhle, dá se říci, společenskou akci a pokud bude příležitost, nenecháme si ji ujít ani za rok. Ať ji totiž někdo vnímá jako svátek církevní, světský, dětský, sportovní, či jakýkoli jiný, buďme rádi, že tato tradice zůstává a snažme se o to, aby tomu tak bylo co nejdéle. Stojí to za to.